Srbsko-katarský archivní dokument Ještě jedno jaro označují jeho tvůrci za medicínský thriller. Rekonstruuje dramatické dění několika jarních měsíců roku 1972, kdy v někdejší Jugoslávii propukla poslední evropská epidemie pravých neštovic. Zcela pochopitelně je tato epidemie v dnešním Srbsku srovnávána s pandemií covidu-19. Film v karlovarské festivalové soutěži Proxima osobně uvedl režisér Mladen Kovačević.
Pravé neštovice nejsou vhodné jako biologická zbraň, je přesvědčen režisér dokumentu o jejich epidemii
Co vás přivedlo k tématu pandemie v Jugoslávii v roce 1972?
Měl jsem premiéru svého předchozího filmu v lednu roku 2020, ještě před začátkem pandemie (covidu-19). Plánoval jsem začít natáčet další film od jara 2020. Mělo se natáčet v Srbsku a v dalších zemích. Když se objevil covid-19, bylo zjevné, že takové natáčení nebude možné, nebo bude přinejmenším velmi obtížné. Cesty byly omezené, byly karantény, ze začátku pandemie to bylo hodně přísné, všem se nám změnil život. A začaly se rozpadat také moje velké plány.
Takže jsem začal přemýšlet nad tím, jaký typ filmu bych za těchto nových okolností dokázal natočit. Dospěl jsem k závěru, že by to mohl být film archivní, který bych vytvořil ve střižně. A inspirací mi byla podobná epidemie v Jugoslávii v roce 1972.
Proč jste si vybral právě tuto pandemii – věděl jste o ní? A když jste se do ní ponořil, co vás nejvíc překvapilo?
O tom, že v Jugoslávii byla v roce 1972 epidemie pravých neštovic, se běžně ví. Je to součást obecného veřejného povědomí. Natáčely se o tom hrané filmy, a když začala současná covidová epidemie, hodně se na ni odkazovalo.
Příběh vymýcení pravých neštovic je jeden z nejvýznamnějších příběhů naší civilizace. Je to jediný virus, který se lidstvu podařilo zdolat, a epidemie v Jugoslávii v roce 1972 byl jeden z nejstrašlivějších, ale také nejinspirativnějších příběhů. A byla to také poslední epidemie pravých neštovic v Evropě.
Jak silná pro vás byla analogie se současnou covidovou pandemií?
Nedá se tomu vyhnout, protože stále v pandemii žijeme. Máme znalosti o epidemii, která se odehrála před padesáti lety. Kdybychom to měli srovnávat, tak samozřejmě jde o dvě různé nemoci: pravé neštovice jsou mnohem nebezpečnější než covid, zabíjely každého pátého člověka, který se jimi nakazil, a tito lidé umírali strašlivou smrtí. Další rozdíl spočívá v tom, že na neštovice už byla vakcína. Byla víc nebezpečná než vakcína na covid, nicméně stovky let ukázaly, že je opravdu účinná.
To jsou zjevné věci, které se dají srovnávat. Ale ještě větší dojem při srovnávání na mě udělala jiná věc. A totiž že v tehdejší době veškerá rozhodnutí přijímali odborníci. Lidé jim naslouchali, lidé jim důvěřovali. Laici, i když měli nějaké vyšší politické postavení, se na tom vůbec nepodíleli. Tehdejším prezidentem byl (Josip Broz) Tito, vlastně diktátor, ale v době epidemie jedinkrát nevystoupil s veřejným projevem. Vystupovali jenom odborníci, kteří radili a kteří něco navrhovali.
V současné době je to úplně jiné, protože i laici se projevují, možná ještě hlasitěji než odborníci. A zdá se dokonce, že čím méně toho vědí, tím víc si věří. Nemluvím o společnosti obecně, ale v tomto ohledu si myslím byla tehdejší společnost lepší než ta dnešní.
Jak jste z těch archivních materiálů tvořil příběh? Měl jste ho napsaný dopředu, nebo jste skládal podle toho, co jste v archivech našel?
Ten příběh jsem znal předem. Základním východiskem pro něj byla kniha Variola vera, kterou napsal Zoran Radovanović. Ten byl tehdy jeden z hlavních odborníků. Tudíž základní narativ jsme měli. Strávili jsme spolu týden, kdy nám vyprávěl své vzpomínky na epidemii v roce 1972.
Z namluvených asi dvaceti hodin materiálu jsme sestříhali zhruba hodinové průvodní slovo a to bylo základní strukturou pro celý film. Je to poněkud vzácné v dokumentárních filmech, když má téměř žánrovou strukturu, ale tady to bylo přirozené.
Vyprávěli jsme příběh od počátku, kdy se virus dostal z Bazaaru v Iráku do Jugoslávie. Šířil se celý měsíc, objevil se nejdřív v Kosovu a za čtrnáct dní v Bělehradě, nevědělo se o něm a šířil se dál. Následující průběh připomíná policejní vyšetřovací operace, to nastává druhá část – téměř medicínský thriller. Když už zjistili, že se jedná o pravé neštovice, vstoupil do toho i epidemiolog Zoran Radovanović a snažili se epidemii zarazit. Chtěli jsme také vytvořit atmosféru, která tehdejší dění divákovi co nejvíc přiblíží, aby ho dokázali přímo prožít.
Dnes panuje u některých lidí jakási nostalgie po starých časech. Měl jste při práci na tomto dokumentu a při rozhovorech s některými lidmi z té doby pocit nostalgie po Jugoslávii, která už není?
Ano, pokud jde o mou generaci nebo bublinu, ve které se pohybuju, nostalgie se tam docela dost projevuje. Nejen v Bělehradě, ale po celém Srbsku a vůbec po celém regionu. Dokonce existuje slovo jugonostalgie.
Co se týče tohoto konkrétního případu a archivních záběrů, jsou to všechno archivy staré padesát let, natočeny na filmový materiál. Pro účely tohoto dokumentu se poprvé digitalizovaly. A nejvíc nostalgičtí byli lidé, kteří se v tom poznávali, protože v té době žili. Pro ně to bylo nesmírně emocionální. Epidemii se nedalo uniknout, každý byl očkovaný nebo přeočkovaný, všichni si na to dobře pamatují. I když jim bylo pět nebo dvacet let, je to úplně jedno, každý na to má spoustu vzpomínek.
Jak moc vás jako režiséra tento příběh pohltil?
Mně se na tu otázku osobně velice špatně odpovídá, protože je velký rozdíl, když natáčíte film z archivních materiálů, nebo když si ho točíte sami. Když něco natáčíte sami, máte všechno pod kontrolou. Ve všech ohledech, všechny aspekty. Co se týká úhlu kamery, velikosti záběru, prožíváte podobné věci jako vaši protagonisté. Je vám horko, jako je horko jim, je vám zima, jako je zima jim, vidíte stejné věci.
Ale když pracuju s archivním materiálem, ani třeba nevím, co je na okraji záběru. To znamená, že vše vidím z podobného pohledu jako diváci. A vím jen to, co vědí diváci. Ale abych z toho byl schopen vytvořit svůj vlastní autorský film, a ne nějakou ilustraci, musel jsem si všechno znovu interpretovat. Aby to odpovídalo vnitřní logice mého filmu. Některé záběry jsou zpomalené, aby vyvolaly dojem vzpomínek, ale také aby se tím podtrhla podoba filmu coby thrilleru a aby se ukázala nebezpečnost toho viru.
Z dokumentu Ještě jedno jaro
Zmínil jste knihu profesora Zorana Radovanoviće. Co říkal na to, když jste za ním přišel, že byste chtěl vytvořit film o epidemii v roce 1972? A jaký jste viděl pokrok ve společnosti za těch padesát let?
Profesor Radovanović byl během epidemie v roce 1972 nesmírně aktivní. Samozřejmě v tehdejší době těch lékařů, kteří se epidemii věnovali, bylo mnohem víc, ale on byl pro mě přirozenou volbou. A navíc jsem věděl, že napsal tu knihu, takže to byl ten hlavní zdroj. Je mu už přes osmdesát let, je v důchodu, ale byl hodně aktivní i za současné pandemie. Psal do novin, vystupoval v televizi a snažil se uvádět věci na pravou míru. Protože politický establishment se také snažil šířit určité zprávy a často trošičku poupravoval nebo zkresloval pravdu. Ale pan profesor říkal věci tak, jak se mají. Takže byl velice oblíbený.
Proměny společnosti jsme se už také trochu dotkli. Tehdy v roce 1972 o těchto věcech mluvili hlavně odborníci a široká veřejnost jim důvěřovala. Laici, kteří o tom nic nevěděli, neměli vůbec žádný prostor. Tehdy by vůbec nebylo možné, aby v televizi někdo říkal nějaké neprověřené věci. Aby se například vyjadřoval k tomu, nakolik účinná je nějaká vakcína. Ve veřejném prostoru měli místo skutečně jen odborníci. Zatímco dnes, když máme internet, je veřejný prostor mnohem větší a nejde jenom o fakta nebo prověřené skutečnosti.
Někdy se říká, že žijeme v éře postpravdy. Těch pravd jako by bylo víc. Ale věda se vždycky snaží pracovat s tím, co má. Samozřejmě se pak může ukázat, že se něco může vylepšit. Ale vždycky se snaží o to, aby každý názor byl něčím podložený. Zatímco dnes to vypadá tak, že názor každého člověka má úplně stejnou váhu.
Například ještě jedna věc v roce 1972: během epidemie očkovali i těhotné ženy. To dřív nedělali, nicméně na základě rozsáhlého dohledu zdravotních organizací a vědeckých údajů z celého světa se rozhodlo, že riziko je mnohem větší, když se těhotné ženy očkovat nebudou a potom by neštovice dostaly. Podobně novorozenci – těm se také vakcína proti neštovicím dřív nedávala, ale údaje ukázaly, že 67 procent neočkovaných novorozenců na neštovice zemřelo. Takže věda pracuje skutečně jenom s fakty podloženými informacemi a nikdo o tom tehdy nepochyboval. Možná se jim to nelíbilo, ale nepochybovali. Kdežto dnes se zdá, že názor každého má úplně stejnou váhu.
V závěru filmu říkáte, že na světě jsou jen dvě místa, kde je dnes v laboratořích virus držen, a to ve Spojených státech a v Rusku. Zdá se, že to bylo tehdy politické rozhodnutí. Jak to vidíte dnes? Nemáte trochu obavy, že by mohlo dojít ke zneužití viru pravých neštovic? Obzvláště když celý svět je nestálý v souvislosti s válkou na Ukrajině?
Mluvil jsem o tom hodně s profesorem Radovanovićem, protože i pro mě to je hodně zajímavá otázka. Původně měl být virus ve čtyřech laboratořích na světě, pak se rozhodlo, že bude jen ve dvou. Jedna je v Novosibirsku a druhá v Atlantě. Myslím si, že to bylo mnohem nebezpečnější při rozpadu Sovětského svazu, ne teď, i když se Rusko chová, jak se chová. Protože v té době sovětští vědci na černém trhu prodávali leccos, takže se klidně mohlo stát, že by třeba prodali tento virus.
Druhá část odpovědi na tuto otázku je ještě zajímavější. Virus neštovic je totiž velice obtížné udržet pod kontrolou. Takže kdybyste si vzali do hlavy nějakou bláznivou myšlenku a zkusili si představit, že by se Rusko rozhodlo ten virus šířit – i když si myslím, že něco takového vůbec nezvažují – a kdyby ho dejme tomu přivezli na Ukrajinu, během pár dnů by se jim vrátil do Ruska. Tenhle virus není vhodný jako biologická zbraň.
A další věc je ta, že si ho můžete vyrobit v laboratořích. To není žádná sci-fi, to tak prostě je. Tudíž ten zmražený virus někde v Novosibirsku není vůbec důležitý. A navíc jak říkám, je těžké ho udržet pod kontrolou. Není ho možné použít tak, aby byl nebezpečný jen pro vašeho nepřítele a pro vás ne. Takže když mi profesor Radovanović dal tuhle odpověď, hodně mě to uklidnilo.