Praha - Plynárenské muzeum bylo v areálu Pražské plynárenské akciové společnosti v Praze-Michli, U Plynárny čp. 500, otevřeno 30. března 1999. Na počest 10. výročí existence muzea bude dnes představen model plynárny Michle z roku 1937. Původní model ze sádry kovu a dřeva byl v tomto roce představen na Zemské výstavě, odkud se záhadně ztratil. Postupně se podařilo sesbírat jednotlivé části ztraceného modelu a alespoň z části ho zrekonstruovat.
Historik Rudolf Novák upozornil, že rekonstrukce modelu trvala skoro sedm let. „Když jsme zakládali Plynárenské muzeum, tak mi volali z Národního muzea, že tam našli nezaevidované domečky, které by snad mohly být plynárny. Když jsem to uviděl, málem mě radostí ranila mrtvice. Opravdu to byla část ze ztraceného modelu. Bohužel, vystavovaný model není úplně identický s tím z roku 1937, protože on obsahoval i vily pro zaměstnance nebo potok Botič a okolí, což bylo hodně náročné na prostor a do místnosti určené pro model, by se to vše nevešlo,“ informoval Novák.
Datum otevření Plynárenského muzea nebylo zvoleno náhodně. Zřizovatel muzea chtěl tímto způsobem uctít památku prof. Roberta Wilhelma Bunsena, který se narodil 30. března 1811; navíc od jeho smrti uplynulo 16. srpna 1999 sto let. Prof. Bunsen přispěl snad nejvíce k prudkému rozvoji použití plynu pro všechny možné účely v domácnostech i v průmyslu, když v roce 1850 vynalezl plynový hořák s předmísením plynu se vzduchem. Tento hořák pojmenovaný po vynálezci, se stal základním konstrukčním prvkem plynových spotřebičů a dodnes se s ním setkáváme u většiny plynových spotřebičů.
Muzeum je umístěno v posledním podlaží budovy, v bývalé plynoměrně. V době provozu karbonizační plynárny, tedy od roku 1927 až do skončení výroby svítiplynu destilací uhlí, sloužily obří mokré plynoměry k měření vyrobeného a vyčištěného plynu před jeho uložením do plynojemu. Budova je součástí souboru objektů, postavených ve funkcionalistickém slohu, úprava fasád byla provedena podle návrhu arch. Josefa Kalouse.
Muzeum je rozděleno na dvě základní části, a to na národní a na technickou část. Národní část představuje ve zkratce vývoj českého plynárenství formou map, obrazů, modelů plynárenských zařízení a dokumentů. V této části jistě návštěvníka upoutá bronzová alegorie plynárenství od prof. Ladislava Šalouna (autora pomníku Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí) - vlastně zmenšená kopie sousoší Věda a práce, umístěného u vjezdu do areálu michelské plynárny; olejomalba první plynárny v českých zemích, postavené v roce 1847 v pražském předměstí Karlín; model mladoboleslavské karbonizační plynárny z roku 1930; panel s titulními stránkami odborného plynárenského časopisu ve všech jeho vývojových proměnách od roku 1921; první plynárenské zákony a podobně. Expozice je doplněna chronologickým přehledem vývoje českého plynárenství a rejstříkem některých významných plynárenských osobností.
Technická, podstatně větší část, je rozdělena do sekcí výroba svítiplynu a těžba zemního plynu; uskladnění plynu; doprava, rozvod a regulace plynu; měření tlaku, teploty a objemu plynu; použití plynu.
