Literární historik Petr Kotyk dlouhá léta s neobyčejným zápalem zkoumá v Památníku národního písemnictví životy a dílo velikánů české literatury, jakými byli Bohumil Hrabal, Jaroslav Foglar nebo Arnošt Lustig. Za systematickou dokumentační práci a ediční a výstavní činnost mu nyní Český PEN klub udělil ocenění Vlastní cestou. O své práci pohovořil Petr Kotyk také v rozhovoru.
Co pro vás ocenění od PEN klubu znamená?
Jsem především zvěd literárního archivu, který získává a loví doklady, rukopisy a pracovní materiály českých básníků a spisovatelů. Takže ocenění vnímám jako ocenění práce literárního archivu a mých kolegyň, které nejsou vidět, ale o to více pracují na tom, aby se tyto archiválie staly součástí literární historie a byly zpřístupněny badatelům, studentům a vědcům.
Dlouhá léta se věnujete Bohumilu Hrabalovi. K výročí sto let jeho narození jste v roce 2014 vydal kroniku jeho života a díla. Je právě on autorem, k němuž se nejraději a nejčastěji vracíte?
Hrabal je záležitostí mého srdce. Když jsem rozum bral, byl na černé listině, a my jsme jeho knihy objevovali v antikvariátech, půjčovali jsme si je a něco jsme i opisovali. Když jsem pak po roce 1990 nastoupil do literárního archivu a měl jsem možnost Bohumila Hrabala i fotit a znát, tak jsme s Václavem Kadlecem, jeho asistentem a dvorním vydavatelem, dojednali, že veškeré materiály a podklady, které shromáždili pro vydání souborného díla Bohumila Hrabala, skončily v literárním archivu.
Podařilo se nám shromáždit soubor materiálu, který do literární historie ještě nezasáhl – a nám to přišlo škoda. A když přišlo výročí Bohumila Hrabala a Mladá fronta přišla s návrhem, abychom udělali knihu o Hrabalovi, splnil se nám sen zpřístupnit, co není známo a co neobsahují spisy.
Brzy si připomeneme další Hrabalovo výročí – v únoru uplyne dvacet let od jeho úmrtí. Myslíte, že je ještě možné objevit neznámé věci z jeho života a díla?
Doufali jsme, že se v nakladatelství Československý spisovatel, jehož archiv máme u sebe, objeví Taneční hodiny pro starší a pokročilé, které tam v 60. letech vydal. Z cenzurních a nakladatelských průvodek víme, že Taneční hodiny původně vypadaly úplně jinak, byly dvakrát delší, třikrát se předělávaly. Bohumil Hrabal ale nakonec pravděpodobně ty verze, které nevyšly, používal jako zátop na chatě. Pravděpodobně už nenajdeme nějaký velký neznámý rukopis, ale určitě najdeme nějaké drobnosti, které jeho dílo doplní.
Nedávno jste vydal také korespondenci Arnošta Lustiga s přítelem Otou Pavlem a s blízkými příbuznými. Co dobové dokumenty a fotky o vztahu mezi Lustigem a Pavlem vypovídají?
Byli to dva velcí kamarádi, z nichž jeden byl v roce 1968 v Itálii, a musel tam zůstat, protože se nechtěl vracet do okupované vlasti. Odjel do Izraele, pak do Jugoslávie, do Ameriky a pět let si psali. Je to důkaz o tom, že velká přátelství neznají hranice, a zároveň, že jeden kamarád chřadne na poměry, na nemoc, ten druhý ho posiluje ze zahraničí a výpověď jejich vzájemného vztahu je tak velká, že nás oslovuje i po padesáti letech.
Vydali jsme dopisy, které napsal Ota Pavel Lustigovi, Lustigova psaní se bohužel ztratila, nahradili jsme je výpověďmi a sestavili ještě pomocí korespondence jeho maminky Terezie a jeho sestry Hany Hnátové takový zvláštní deník vztahu těchto dvou spisovatelů, pětiletou kroniku, která přibližuje tu hroznou dobu, kdy politika deformovala nejen přátelství, ale i životy.
Cenu za celoživotní dílo poprvé Český PEN klub udělil v roce 1996 zároveň s Cenou Karla Čapka. Jako první ji dostal spisovatel a autor reportáží Adolf Branald, o dva roky později básník a překladatel Jan Vladislav, poté filozof, geolog, spisovatel a publicista Jiří Krupička. Od roku 2000 cena udělena nebyla. V roce 2009 bylo udílení ceny pod názvem Vlastní cestou obnoveno, udílí se v každém lichém roce, Cena Karla Čapka se vyhlašuje v sudých letech. První laureátkou se roku 2009 stala autorka experimentálních textů Bohumila Grögerová, v roce 2011 ji obdržela spisovatelka a esejistka Jana Štroblová, před Kotykem ještě prozaik Jaroslav Putík a výtvarník, nakladatel a bibliofil Josef Vinklát.
