Že se gravitace nedá překonat, jsou fundamentalistické kydy zpruzených astrofyziků, kteří neví, co je to opravdová síla, protože nikdy nezažili explozivní orgasmus s milovanou bytostí. Kromě fyzikálních zákonů je tu přece ještě láska (přiznejme, že ani sex není úplně k zahození), která může s gravitací pořádně zamávat. Problém ale je, když se zamilují dva z různých gravitačních polí (a tím rozhodně nemyslím jen evidentní potíže s harmonizací kopulačních pohybů). Adam a Eden by o tom mohli vyprávět.
On, obyvatel chudého, temného a zdevastovaného dolního světa, kde jediné, co za něco stojí, je jeho teta, její létající lívance a med růžových včel z Pelyňkových hor. Ona, elegantní dívka z opačného horního, prosluněného a luxusního světa, která má pletky s ošoupanými dolňáky jednou provždy zapovězené. Jenomže láska je i v navzájem nesmísitelných gravitačních zónách mocná čarodějka. Scházeli se nad mraky, až tam, kde se vrcholky horských štítů jejich opozitních světů téměř dotýkali, a oni tam, dokud jim to nezatrhli, činili to samé.
Když je od sebe odtrhli, zdálo se, že je vymalováno, a tenhle pohádkový sci-fi příběh tak skončí dřív, nežli vůbec začal. Jenomže od čeho máme titulek „o deset let později“? Tak tedy za nějakých deset let stále stejně zaláskovaný Adam zahlédl v televizi svoji milovanou, která v horním světě pracuje pro záporáckou firmu Transworld (která zas není tak démonicky záporácká, aby vám to trhalo žíly a ústřednímu páru komplikovalo život). Tehdy se Adam rozhodl, že tuhle šanci si nedá vzít, protože jiná by už nemusela nikdy přijít!
Kdysi mu vzali tetu, teď mu berou Eden, a jestli něco zásadního nepodnikne, zbude mu jen recept na létající lívance, růžové včely a oči pro pláč. Ale bude muset překonat hranici mezi oběma světy, vetřít se mezi horňáky, zvládnout opačné gravitační podmínky, zvítězit nad amnézií Eden, přežít nějaký ten volný pád a hlavně se nenechat uválcovat vlezlou myšlenkou, že ti nahoře nakonec vždycky vyhrávají. Buď se může vrátit do svého starého světa a vědět, že na ni nikdy nezapomene a také si nikdy neodpustí, že se jí vzdal - nebo půjde do toho a popere se o ni.
A tak jde, i když prát se zrovna nemá s kým. I tak toho před ním není málo, ale nějak i v tomhle kvaltu stihnul bokem i pár příjemnějších, intimních věcí. Barvotiskový a jakoby narychlo slepený happy end totiž přináší znepokojující informaci, že Eden čeká dvojčata - což spolu se závěrečnou replikou, že jejich láska je již jiný příběh, činí hrozivou představu, že je tu preventivně zaděláno na pokračování, poměrně reálnou.
Nemuselo by být ale tak zle, kdyby se rodák z Buenos Aires, režisér Juan Solanas, držel svého režijního křesla a vzdal se drásání scénáře. Případně angažoval pro eventuální příští kolo schopnějšího scenáristu, který by mu jeho vskutku originální projekt, jenž přináší něco, co tady ještě nebylo (a to rozhodně nelze konstatovat často), tak jako v tomto případě nemrvil, ale v duchu náplně své práce rozvinul a obohatil.
Zato kameramana Pierra Gilla by si měl režisér hýčkat až rozmazlovat, neboť úžasný, spektakulární a vymazlený vizuál Paralelních světů, jenž je jednou z jejich nesporných předností, je tu evidentně především jeho zásluhou. Originální výchozí nápad, snová kamera a dotažené digitální trikování, to jsou klíčové stavební kameny těchto souběžných světů, kvůli nimž přece jen stojí za to, mrknout se na ně v multikině (velké plátno je v tomto případě bonus navíc) a skousnout tam jinak banální, tuctový, řídký a obehraný romantický příběh, který je do nich zasazen. Ani Kirsten Dunstová a Jim Sturgess s tímhle nic nenadělají a upřímně řečeno měl jsem takový dojem, že jsou si toho vědomi a ani se o to moc nesnaží.
Úvodní nalejvárna, popisující tři místní gravitační zákony, je vám platná jak v ponorce padák, protože se důsledně stejně nedodržují a důležité kecy o nich vám tak dělají jen zbytečnou díru do hlavy. A tak si mimoděk začnete pokládat otázku, zda to, co Paralelní světy představují, je sci-fi, fantasy, pohádka nebo jen pohřbená šance a skvěle designovaná ptákovina. A teprve scenáristicky katastrofální finále vás přesvědčí, že za dé je pravděpodobně správně. Jako by se veškerá kreativita soustředila jen na vychytávání vizuálu a na příběh, jenž je v jeho rámci vyprávěn, už tak nějak nezbylo.
Kulisa tu tak vítězí nad scénou, forma válcuje obsah a celek vzbuzuje pocit lítosti ze zmařené šance a jen napůl využité příležitosti. Krásné a originálně konstruované obrazy, sem tam přizdobené koukatelným 3D, prostě samy o sobě nestačí, nemají-li o čem vyprávět. Solanasovy Paralelní světy jsou tak spíše estetickým zážitkem nežli výmluvným, či dokonce oslovujícím poselstvím. Je to snímek, na který budete místy šokovaně zírat, ale který vám nedá mnoho šancí ho prožívat. Film, kde se nebudete bát, doufat a dojímat. A to my, empatičtí filmoví diváci, jako spirituální přílohu ke kornoutu s popcornem přece jen potřebujeme.
UPSIDE DOWN / PARALELNÍ SVĚTY. Kanada/Francie 2012, 108 min, české titulky, přístupný, 3D. Scénář a režie: Juan Diego Solanas. Kamera: Pierre Gill. Hudba: Benoît Charest. Hrají: Kirsten Dunstová (Eden), Jim Sturgess (Adam), Timothy Spall (Bob), Frank M. Ahearn (Flynn), Heidi Hawkinsová (reportérka). V kinech od 31. ledna 2013.
