Ve věku 81 let zemřel básník, překladatel a historik umění Jiří Kuběna. Před rokem 1989 nemohly jeho básně vycházet oficiálně, po revoluci je jeho tvorba spojena především s hradem Bítov, kde žil.
Jiří Kuběna (vlastním jménem Jiří Paukert) se narodil 31. května 1936 v Prostějově. Rodina se ale nedlouho poté přestěhovala do Prahy, kde – na pražské Hanspaulce – prožil Jiří navzdory válce hezké dětství. Jako trauma tak nesl nucený odchod otce, letce Františka Paukerta, a s ním i celé rodiny do Brna v létě 1950.
To už psal básně a jeho zájem o literaturu ještě posílil, když se stal členem neformálního sdružení Šestatřicátníků. Hlásil se k nim i Václav Havel, Josef Topol, Věra Linhartová nebo sochař Jan Koblasa.
Osudový Bítov
Budoucí památkář si přivydělával jako průvodce, osudovým se pro něj stal hrad Bítov, kde se setkal a zamiloval do Zdeňka Kuběny, jehož jméno si později zvolil za pseudonym. Na Bítov se opakovaně vracel a po revoluci zde také žil a působil jako kastelán.
Do té doby mohlo jeho dílo vycházet, až na výjimky, pouze v samizdatu a exilu. V jeho básních se objevují duchovní a náboženské, ale také homoerotické motivy. Vedle řady básnických sbírek vydal výbor Krev ve víno, knihu esejů Paní na Duze a knihu vzpomínek Paměť básníka. Nakladatelství Host dokončuje vydání celého jeho souborného díla v osmi svazcích.
Krátce na počátku sedmdesátých let se zajímal také o výtvarné umění – sám maloval. Jeho obrazy před třemi lety vystavila krajská galerie ve Zlíně, spolu s díly dalšího malujícího básníka Vítězslava Nezvala.
V roce 1998 byl prezidentem Václavem Havlem vyznamenán Medailí Za zásluhy v oblasti kultury a umění I. stupně.
Básník a nakladatel Martin Reiner o Jiřím Kuběnovi
Kým pro vás byl Jiří Kuběna?
Jirka Kuběna byl o rok mladší než můj otec a zvláště v umění, v poezii, pro mě byl jako druhý otec. Pro nás, kteří jsme začínali psát na konci osmdesátých a začátkem devadesátých let, tak Kuběnova generace byla nejbližší, ke které jsme se mohli a chtěli po normalizaci upínat. Takže pro mě to byl velmi důležitý člověk.
Jiří Kuběna se otevřeně hlásil ke katolické víře, ale stejně i ke své homosexualitě. Což bylo málo přijatelné. Jak ten rozpor nesl?
Jirka byl už od padesátých let naprosto otevřený a přiznaný homosexuál, přestože tohle slovo neměl rád, především ve spojení se svoji osobou. On mluvil o antické podobě Eróta. Pokud jde o protiklad katolické víry a jeho sexuální orientace, tak vždycky říkal, že neví nic o tom, že by Ježíš nějakým způsobem horoval proti tělu jako části lidské bytosti.
Byl právě proto před rokem 1989 persona non grata?
Byl to bezpochyby jeden z důvodů, ale ne jediný. Pamatuji si, jak na konci šedesátých let řadě jeho vrstevníků vycházely básnické sbírky. Jirkovi nakonec nestihli jeho sbírku vydat, i když už byla kdesi v severočeském nakladatelství v tisku. A to bylo prostě proto, že byl po více stránkách a v řadě ohledů velmi svérázný tvor, který pro pražské kulturní milieu druhé poloviny šedesátých let byl velmi těžko stravitelný. To se s ním táhlo už od jeho literárních počátků. Po roce 1989, řekl bych, spíše naopak získal postavení do jisté míry kultovního autora.
