Nebylo by lepší za ty peníze postavit něco jiného? A není secesní stavba v moderní době spíš nevkusná dekorace? ptali se kritici Obecního domu v Praze. Stavba považovaná za „perlu secesní architektury“ je ve skutečnosti spíš palácem než domem. Veřejnost velkolepost výzdoby a řemeslné zručnosti, které měly být dokladem, co Češi dovedou, mohla poprvé obdivovat před sto deseti lety. O pár roků později se stal Obecní dům svědkem zásadní události v českých dějinách.
Obecní dům měl ukázat, co Češi dovedou. Nelíbil se ale výčepníkům ani moderním architektům
Reprezentační dům pražské obce slavnostně otevřela vernisáž výstavy předních českých výtvarných spolků před Vánoci 1911. Veřejnost se secesní nádherou mohla poprvé pokochat 5. ledna 1912.
„Předpokládám, že to byla velká sláva, protože Obecní dům měl ukázat, co všechno Češi dovedou, jak z hlediska architektury, tak z hlediska umělecké výzdoby a řemeslné práce,“ říká ředitel Obecního domu Vlastimil Ježek.
Drahé a nemoderní
Stavba vedle Prašné brány ovšem nevzbuzovala jen obdiv, ale i kritiku. „Někteří lidé měli pocit, že v době Gočára a jiných už moderních architektů je Obecní dům o století zpátky, a také se často psalo o tom, že byl zbytečně drahý a srovnávalo se, co by se za ty peníze dalo udělat jiného,“ upřesnil Ježek.
Podle historických dokumentů stál Obecní dům 1,3 milionu zlatých. Idea od počátku narážela na odpor pražských německých spolků, které v ní viděly zbytečné plýtvání městskými penězi. Proti stavbě také protestovalo Měšťanské společenstvo výčepníků v Praze. Obávalo se konkurence budoucích restaurací a obchodů v objektu.
„Musím říct, že po 110 letech můžeme být šťastní, že naši předkové přes všechny spory, jestli a kde má stát, do toho šli, protože Obecní dům je podle mě nejúchvatnější secesní stavbou světa,“ míní Ježek.
Jako čtrnáct činžovních domů
Stavba, do které česká veřejnost promítla i touhu po zvýraznění národní identity, začala v roce 1905 na základě návrhu architektů Antonína Balšánka a Osvalda Polívky. Obecní dům zabral parcelu o rozloze přibližně 14 tisíc metrů čtverečních. Podle jednoho z původních projektů by se na tuto plochu vešlo čtrnáct činžovních domů.
Nakonec byl Obecní dům po mnoha tahanicích dokončen v roce 1911. Ještě během stavby se postupně měnila koncepce a těsně před zahájením prací nebylo jasné přesné rozložení jednotlivých prostor a jejich využití.
Rozhovor s ředitelem Obecního domu Vlastimilem Ježkem (zdroj: ČT24)
Vlastimil Ježek oceňuje víceúčelovost sálů. Jako příklad uvádí Smetanovu síň: „Koncertní sál už tehdy byl vymyšlen jako sál polyfunkční. Umíme za čtyři a půl hodiny přeměnit sál na plesový nebo pro galavečeři, protože už tehdy se myslelo na to, že když se něco postaví, tak také musí existovat nějaký udržitelný rozvoj, a to znamená, že dům, který stojí, si na sebe má sám vydělat.“
Nová budova byla na tehdejší poměry vybavena nejmodernější technikou. V Obecním domě se nachází 657 místností a jeho vnitřní prostor je členěný na více než 1240 částí.
Nízká cena a česká národnost
Stavbu provázel důraz na vlastenectví a národní cítění. Základním kritériem pro přijetí nabídky dodavatelů proto byla nízká cena – a česká národnost. Na vnitřní výzdobě se podílela významná jména, například Alfons Mucha, Mikoláš Aleš, Max Švabinský či František Ženíšek.
„Kdo něco tehdy znamenal, ten se Obecním domem alespoň mihl. Nádherné jsou ale i práce českých řemeslníků, kteří otisky svých jmen bohužel v Obecním domě nenechali, ale zato nám nechali překrásné detaily téměř všeho, na co se podíváte,“ upozorňuje Ježek.
Místo pro dějiny
Obecní dům se ale stal i svědkem důležitých okamžiků českých, přesněji československých dějin. „To nejvýraznější, co se v něm odehrálo, bylo vyhlášení samostatného československého státu v roce 1918. Pracoval tu také národní výbor a ve Smetanově síni přednesl Alois Jirásek v dubnu 1918 slavnou národní přísahu spisovatelů, kde se už zcela nepokrytě mluví o nutnosti samostatnosti,“ vyjmenovává Vlastimil Ježek.
V listopadu 1989 se právě v Obecním domě poprvé setkala komunistická vláda se zástupci Občanského fóra. Za socialismu i protektorátu ale „secesní perla“ spíš režimu ležela v žaludku. Uvažovalo se dokonce, že se zbourá a příliš se do jejích oprav neinvestovalo. „Pro funkcionalisty byla secese přezdobená buržoazní architektura. A potom tu kritiku převzala generace stalinistů,“ vysvětluje historik architektury Zdeněk Lukeš.
Jako z roku 1912
Rozsáhlou rekonstrukcí prošel až na konci devadesátých let. „Byla prakticky dokonalá a díky tomu, bez nadsázky, když vejdete do Obecního domu dnes, vcházíte do Obecního domu z roku 1912,“ nepochybuje Ježek.
V době před pandemií prošlo Obecním domem zhruba půl milionu návštěvníků ročně.
Za krásou staveb Osvalda Polívky
Osvald Polívka není jen spoluarchitektem Obecního domu. Podle jeho návrhů v Praze postavili také Novou pražskou radnici nebo Topičův salon. Po jeho secesních stopách v hlavním městě se nově vydává kniha Skrytá krása detailu.
Kniha ukazuje pražské stavby Osvalda Polívky (zdroj: ČT24)