Téma napjatých vztahů s Ruskem se objevuje i v titulech ukrajinských režisérů, které v nedávné době – ještě před válkou na Ukrajině – zaznamenaly úspěchy na zahraničních festivalech. Ukrajině se částečně věnuje i aktuální FAMUfest, přehlídka pražské filmové fakulty. FAMU z válkou zasažené země přijalo na stáž několik studentek.
O minulosti i budoucnosti Ukrajiny vypovídají ukrajinský Blade Runner či Klondike
Odpor proti ruskému vlivu je tématem i ukrajinských filmů, které v minulých letech zaznamenaly úspěchy na zahraničních festivalech. Týkají se často konfliktů v Donbasu. Například drama Klondike, který filmařce Maryně Horbačové vynesl cenu za režii na letošním Sundance. „Bezvýchodná vize, že konflikt nemá žádné pozitivní řešení, jediné, co může nastat, je tragédie,“ přibližuje vyznění snímku filmový kritik Vít Schmarc.
O východní Ukrajině vypovídá i dokumentární tvorba. Iryna Cilyková ve snímku Země je modrá jako pomeranč zachytila jednu rodinu z Donbasu. Pro matku a její děti bylo natáčení způsobem, jak se vyrovnat s tím, čemu byly vystaveny.
„Válka se samozřejmě nedá pochopit, což je dobře vidět na dětských postavách, které se snaží popsat, co je válka. Ale ten film najednou může sloužit i jako určitá forma vykoupení. Myslím si, že i to je pro ukrajinský film poměrně charakteristické, že se filmaři tím způsobem snaží vyrovnat s traumatem,“ podotýká Schmarc.
Je Loznica tolerantní, nebo šovinista?
Ruskou i ukrajinskou společnost dlouhodobě sleduje Sergej Loznica. Jeho hraný debut Moje štěstí zkoumal v roce 2010 ruskou povahu a jako první ukrajinský film se dostal do hlavní soutěže v Cannes. Dokumentárně o čtyři roky později zachytil dění na Majdanu. „Tyto dva pohledy na ukrajinskou demokratizaci, a naopak na jisté tendence v Rusku nám můžou dát poměrně plastickou mapu toho, v čem ten současný konflikt také spočívá,“ domnívá se Schmarc.
I když Loznica není podporovatelem Putinova Ruska, ukrajinská filmová akademie ho teď ze svých řad vyloučila. „Sergej Loznica neudělal nic jiného, než že vyzval k větší toleranci vůči ruským umělcům a filmařům, kteří proti invazi vystoupili. Říkal, že paušální odsouzení nepovažuje za šťastné. Byl označen za šovinistu a za člověka, který inklinuje k Rusku. Pro mě je to zneklidňující zpráva o tom, že ten konflikt i v ukrajinských kruzích probouzí nacionalistické tendence,“ obává se Schmarc.
Jak bude vypadat Ukrajina
Po Loznicovi uspěl v Cannes také třeba celovečerní debut režiséra Myroslava Slabošpyckého. Kmen je kruté drama zasazené do internátu pro neslyšící. Všechny dialogy vedou herci ve znakovém jazyce a bez titulků.
„Opět jde o varovnou vizi společenském rozkladu, zániku základních vazeb a o tom, jak se z kolektivu mladých lidí stává primitivní tlupa řízená zločinností a těmi nejnižšími pudy. Tento film pro mě určitým způsobem předdefinoval, jak bude ukrajinská kinematografie vypadat v následujících letech,“ odhaduje Schmarc.
A ještě důležitější otázkou je, jak bude vypadat samotná Ukrajina. Představu může dát dystopický film Valentyna Vasjanovyče Atlantida, oceněný na festivalu v Benátkách. Odehrává se v roce 2025. Veterán Sergej pomohl vítězství Ukrajiny nad Ruskem, ve válce ale utrpěl trauma, podobně jako celá země. „S nadsázkou ho označuji za ukrajinský Blade Runner. Najednou je to film, který nepůsobí jako sci-fi, ale spíše jako chladná věštba toho, co by se na Ukrajině mohlo stát,“ uzavírá Schmarc.
Chceme se vrátit, říkají ukrajinské studentky FAMU
Ceny z prestižních filmových festivalů možná jednou obdrží i některé z ukrajinských studentek na pražské FAMU, kde ve čtvrtek začal FAMUfest. V reakci na aktuální konflikt zařadil festival do programu vedle aktuální studentské tvorby také starší snímky, které souvisí s Ukrajinou či Ruskem. „Například film od Nory Štrbové. Vypráví o ruském šamanovi, který se snaží vymýtit zlého ducha z Putina,“ uvedla kreativní ředitelka FAMUfestu Hana Šormová.
Zájem o stáž na FAMU projevilo sedm desítek mladých filmařů z Ukrajiny, stipendium v současnosti umožňuje na škole studovat pěti dívkám. Mezi nimi Darji Kovalčukové a Marharytě Caprové.
Osmnáctiletá Darja kvůli ruské agresi opustila domov už dvakrát. „Jsem z Doněcké oblasti. V roce 2014 jsem se odstěhovala do Kyjeva a teď jsem znovu utekla, do Česka,“ upřesnila. V Kyjevě studovala dokumentaristiku, teď pokračuje na FAMU. Do Prahy utekla s matkou a mladší sestrou. „Babička s dědečkem jsou pořád v Donbasu, mám o ně velký strach,“ přiznává.
Další ukrajinskou studentkou na FAMU je devatenáctiletá Marharyta Caprová. I ona studovala v Kyjevě, a to filmovou režii. „Spolužáci, se kterými jsem celý život studovala a které znám od dětství, teď bojují. Jsou v ukrajinské armádě. Je jim devatenáct až dvacet let. Nechci si ani představit, že by se jim mohlo něco špatného stát,“ říká se slzami v očích. Do Česka se s matkou vydala přes Moldavsko. V Praze jsou necelé tři týdny.
I když jsou obě za stáž na FAMU rády, doufají, že se na Ukrajinu budou moct vrátit co nejdřív. „Jakmile v Kyjevě bude bezpečno, plánuji pomáhat obnovovat naši zemi,“ přeje si Darja.
Ukrajina ve filmech ukrajinských režisérů i na FAMUfestu (zdroj: ČT24)