„Zaplň všechny moje otvory!“ Po Antikristovi a Melancholii přichází špatná, lidská bytost, permanentně nažhavená a nespočetnými souložemi omlácená Nymfomanka, která se stydí za to, co dělá, ale nemůže jinak. Je sama mezi všemi těmi muži, kteří se po ní upoceně povalují, protože synonymem nymfomanie je necitelnost. A když do ní vytrysknou, naplňují její tělo samotou…
Rybaření (speciálně muškaření), oslava polyfonie (jak ji známe zejména z Bachových opusů) a Fibonacciho čísla (z nichž každé následující je součtem dvou předchozích). Zdánlivě indiferentní pojmy, kterým neodhadnutelný filmař Lars von Trier se svým bizarním smyslem pro úchylnou a lehce šokující metaforu, a také sklonem dělat si z nás čas od času tak trochu legraci, dokáže dát vlhkou, orgastickou a vazkými sekrety nasáklou souvislost. Jeho Nymfomanka tak loví chlapy stejně rafinovaně a promyšleně jako rybář, který jde po své kořisti, ukrývající se uprostřed proudu. Bachův vícehlas, kde každý part má svoji melodii, tu supluje polyfonie dotyků, penetrací a hladového orálu (každý ze sedmi chlápků, kteří ji v průměru střídavě obšťastňují, na ní odehraje své číslo jako na varhanách). A Fibonacciho čísla v jejím případě sumarizuje osm neosobních zásunů (třikrát zepředu, pětkrát zezadu, aby součet vyšel), které charakterizují pokořující a nevábnou ztrátu panenství, o níž si přišla Joe říct někdy v patnácti do Jerômovy dílny.
Obstarožní intelektuál a rybář Seligman ji našel zmlácenou a pohozenou na deštivé ulici (která připomínala přiznanou divadelní kulisu), když se vracel z nákupu. Vypadala tak trochu jako opotřebovaná a poničená hračka, kterou někdo odhodil mezi popelnice, protože už neexistovala žádná hra, která by s ní někomu ještě přinášela radost. Nechtěla doktora ani policii, jen šálek horkého čaje s mlékem, a tak ji vzal k sobě domů – a ona mu za to nabídla dlouhé a mravoučné povídání. Dlouhé bude zcela určitě, neboť právě proto je tenhle poslední Trierův megaopus rozdělen do dvou částí (a kdyby bylo po jeho, nešel by pod pět hodin) a mravoučné? To záleží na tom, co všechno si pod tímhle pojmem dokážete představit. A o Trierově představivosti vy, kteří jste viděli Idioty nebo Antikrista, už víte své.
Když tvůrce, jako je Trier, nazve svůj spektákl Nymfomanka, mohou si kreativci z marketingového oddělení dát nohy na stůl a zapálit vítězný doutník, protože tohle pracuje samo. Nymfomanie je totiž označení pro masivní ženskou hypersexualitu, o které chlapi naivně sní, dokud ji ovšem nezažijí na vlastní holou (a později husí) kůži. Dlouhodobě uspokojovat neukojitelnou vzrušivost, patologickou sexuální apetenci a nezničitelnou náruživost nymfomanky je nadlidské a zničující, a v žádném případě to není sólová práce pro jednoho. Nejhorší na tom ovšem je, že ani téměř permanentní a týmově jištěný koitus vlastně nic neřeší, neboť to, co k němu nymfomanku sebedestruktivně pudí, nemá (jak se často mylně traduje) svůj středobod mezi jejíma nohama, ale v její hlavě. Když si tohle všechno uvědomíte, je vám jasné, že takhle výživné téma nemohlo milovaného i nenáviděného Larse von Triera minout. Je to totiž tvůrce, který nemá pruderní zábrany, hardcore sex a mainstream rozhodně nepokládá za dva neslučitelné světy a boj s vnitřními démony je pro něj základní existenciální dimenzí, v níž si lebedí nezřídka až na hraně pornografické explicitnosti a obtížně snesitelného.
Takže Joe, která již jako malé děvčátko (při šplhaní na laně nebo hře na žábu) pochopila, že má pod sukýnkou něco, co žije svým vlastním životem a později s kámoškou soutěžila o bonbony, která sklátí víc chlapů na záchodku, než vlak dojede do cílové stanice, pro něj byla hodně lákavou postavou. Mohl ji totiž dovést až k ženě, která poznala, v čem spočívá její moc a vcelku logicky dospěla k závěru, že když už má křídla, proč by vlastně neměla létat. A tak se rozletěla vstříc touhou sténajícím mužům, aby jim nabídla svůj nenasytný klín i svoji nezaplnitelnou prázdnotu a vyprahlost. Ve stylu „Mea vulva, mea maxima vulva“ se pak Joe prosouloží, pěti lakonicky pojmenovanými kapitolami, až ke konci první části svého vyprávění a zanechá vás s překvapeným pocitem, že jste viděli možná jeden z nejkultivovanějších a nejvtipnějších Trierových spektáklů.
Navzdory tomu, že vám nabídne penis souložícího miláčka Shii LaBeoufa či instruktážní orál zkušeného tlouštíka, který ví, co a jak dělat, je to v souvislosti s tématem až překvapivě „cudný“ Trier, který to v tomto ohledu nerozbalil zdaleka tak, jak se čekalo. Místo očekávaného tu perlí nadhled, pečlivě odměřený temný vtip, brilantní dialogy a vymazlené scény, jež uvíznou v paměti, jako je ta (jež je jedním z vrcholů snímku), v níž si to skvělá Uma Thurmanová přichází vyřídit k Joe se svým zpitomělým manželem, který si bláhově myslel, že se k nymfomance může nastěhovat i s kufry, pyžamem a kartáčkem na zuby. A také se tu dozvíte něco o zimě, jež obnažuje duši stromů a umírání (které je vždycky více či méně nedůstojné) a také o Trierově odžitém strachu a úzkosti, jež nás životem věrně doprovázejí až do jeho konce – až do té chvíle, kdy nám bude dovoleno zemřít.
Řekl bych, že Nymfomanka je krystalicky čistý a divácky srozumitelný Trier, který (navzdory tomu, že se jedná o konverzačku prolínanou ilustrativními retro sekvencemi) drží tempo i pozornost svého diváka, jenž se postupně smiřuje s tím, že dostává něco jiného než to, co prvoplánovitě (a vcelku logicky) čekal, postupně si na to zvyká a na konci I. části přemítá, jestli by náhodou nebylo lepší, kdyby se snímek neporcoval na dva poločasy, ale absolvoval se v jednom, nepřerušovaném zátahu (na II. část si bude muset počkat až do 9. ledna, což se dá vydržet). Tak trochu nás Lars zase doběhl, jak ostatně bývá jeho zvykem, ale tentokrát mu to nelze zazlívat, protože tak činí inteligentně a kultivovaně.
Pozval si k tomu své osvědčené interprety. Vždy trochu temnou Charlottu Gainsbourgovou (kterou po šíleném Antikristovi a likvidační Melancholii už jen tak něčím nerozhodí). Přestože tu tahle povedená dcera Jane Birkinové nemá nadbytek prostoru pro rozvinutí své figury (a její rozhodující čas přijde zřejmě až v II. části), je to hodně i její zásluha, že tentokrát zpověď vítězí nad orgasmem. Své si tu nenápadně, ale jistě odehrál i režisérův kamarád a glosující posluchač tohoto příběhu Stellan Skarsgård a také Willem Dafoe, jenž má s Trierem také ledacos natrénováno - a také jeho objev Stacy Martinová, která se v Nymfomance vynořila odněkud z neznáma a soustředěně a bez zábran tu využívá svoji velkou šanci se takhle překvapivě zviditelnit.
Zdá se, jako by se Lars von Trier na tohle téma vlastně celou dobu své barvité filmařské kariéry připravoval a vyzkoušel si některé jeho momenty ve svých dřívějších opusech. A teď už dozrál čas, aby svoji autorskou esej (je podepsaný i pod scénářem) o nemocné ženské sexualitě konečně napsal načisto, k čemuž hodně přispívá i výmluvná kamera, za níž stál jistý Manuel Alberto Claro. A tak to udělal! Bez zábran a falešného studu, ale také bez snahy šokovat a také bez zbytečných a extravagantních ornamentů. Tak nějak suše, věcně a pravdivě to tentokrát Lars řekl. Tak nějak obyčejně vypráví o neobyčejném.
Tohle je docela nové a bude zajímavé, kam tuhle story dovede její II. část, bez níž je vskutku obtížné definitivně hodnotit první dvouhodinovku, jež navíc nekončí pointou, ale „open endem“. Řekl bych, že první část Nymfomanky ze všeho nejvíce nastoluje očekávání, plynoucí i ze závěrečného výkřiku Joe před zatmívačkou (o přilepeném, leč slibném pozvání na výživné pasáže „dvojky“ nemluvě). Zajít na její II. část se tak jeví téměř jako povinnost, neboť Nymfomanka nám nepochybně říká mnohem víc, než že čísla 3, 5 a 8 jsou součástí Fibonacciho posloupnosti. P.S.: Úvodní popisek, deklarující tenhle film jako zkrácenou a cenzurovanou verzi, která vznikla s povolením, ale bez přispění Larse von Triera, berte prosím se značnou rezervou (nejlépe bude, když ho budete zcela ignorovat).
NYMPHOMANIAC: VOLUME I. / NYMFOMANKA: ČÁST I. - Dánsko/Německo/Francie/Belgie/ Velká Británie 2013, 122 min., 2D. Režie a scénář: Lars von Trier. Kamera: Manuel Alberto Claro. Hudba: Rammstein. Hrají: Charlotte Gainsbourgová (Joe), Stellan Skarsgård (Seligman), Stacy Martinová (mladá Joe), Shia LaBeouf (Jerôme), Christian Slater (otec), Connie Nielsenová (matka), Uma Thurmanová (H), Jamie Bell (K), Willem Dafoe (L).
V kinech od 26. prosince 2013.
