Praha – Film bez zvuku si leckdo neumí představit. Jak moc se asi liší od toho se zvukem? Uspět za hranicemi mají snímky ve znakovém jazyce stejnou šanci jako ty ozvučené. A právě Holoubci z české produkce se v těchto dnech ucházejí o prvenství v soutěži Zlaté vajíčko na Mezinárodním festivalu v Reykjavíku.
Možnost natočit či zhlédnout v Česku film ve znakovém jazyce nepatří ke každodenní realitě. Jedná se spíš o výjimku, ačkoliv v republice žije zhruba půl milionu neslyšících. Režisérka Zuzana Dubová se nyní snaží přispět ke zlepšení této situace se svými Holoubky. Příští rok má dokonce v plánu další spolupráci s neslyšícími – hodlá zfilmovat příběh podle pravdivé události týkající se dětské šikany.
Hlavní úlohu mají hlavně dětští neslyšící, herci i neherci. Natáčení prý nebylo z nejlehčích už proto, že se točilo v přirozených kulisách, tedy např. na ulici, a ne ve studiu. K vzájemnému porozumění mezi slyšícími a postiženými sice přispívala tlumočnice, i tak ale byly přípravy náročnější. Někteří členové štábu se navíc pomocí znaků nikdy nedorozumívali a základy se naučili teprve „za běhu“.
„Myslím si, že úspěch toho filmu je dán tím, že je to celkem neobvyklá záležitost. Jsou to děti neslyšící, znakují, možná je to dáno vizuální stránkou, možná je to taky, jak jsem říkala, ojedinělé,“ přemýšlí režisérka nahlas nad tím, proč snímek sklízí takový úspěch.
Česká znaková řeč se liší od cizí znakové řeči obdobně jako klasická mluva. Titulky tedy přirozeně potřebují i neslyšící cizinci – zvlášť když se film promítá na Islandu. Zdali zvítězí v konkurenci sedmadvaceti dalších projektů, se teprve ukáže.
