Národní muzeum připravilo výstavu k čtyřstému výročí bitvy na Bílé hoře. Než se kulturní instituce opět otevřou návštěvníkům, je přístupná alespoň on-line. Zájemci mohou mimo jiné díky multimediální rekonstrukci celou bitvu prožít. Výstava nazvaná Cesta na Horu ale zásadní přelom tuzemských dějin zasazuje také do kontextu historie, která mu předcházela, i té, která následovala. A zahrává si navíc i s fiktivními scénáři.
Národní muzeum probírá bitvu na Bílé hoře. Ukazuje, co bylo i co by být mohlo
Rozhovor s autorem výstavy Michalem Stehlíkem (zdroj: ČT24)
Multimediální zpracování bitvy, kterou se pro české země rozsekl střet protestantského a katolického směřování, umožňuje návštěvníkům, aby se se zásadní dějinnou událostí seznámili do všech podrobností.
„Poprvé máme možnost virtuálně vidět, jak ta bitva proběhla, jak byly jednotky poskládány. Musíme si také uvědomit, že nešlo jenom o samotnou bitvu, ta trvala jen dvě hodiny, ale byla tu velká únava armád, které se přesouvaly od Rakovníka. Navíc vojsko českého povstání bylo hodně frustrované, protože dlouho nedostalo zaplaceno. Zajímavé je, že stavovská armáda už byla v takovém rozkladu, že poté nebrání Prahu, Praha otevře své brány a stavovské povstání je reálně ukončeno,“ upozorňuje autor výstavy Michal Stehlík.
Taktika vojska i kata
Multimediální projekt doplňují ukázky dobových zbraní či vojenské taktiky. „Udělali jsme v podstatě pohled do vojenského tábora. Tehdejší armáda nebyla stálá, kupovali se žoldnéři. Rozdělena byla na pěchotu, jízdu a dělostřelectvo. Už v té době začínají dostávat velký význam palné zbraně, způsob válčení se láme z toho středověkého ke střelbě,“ popisuje Stehlík.
Z výstavy 1620. Cesta na Horu
Část výstavy je věnována samozřejmě i následné exekuci. Návštěvníci jsou vtaženi do vězeňské cely, která je co nejvěrnější replikou místa, kde před čtyřmi sty lety čekali odsouzení na popravu. „Z 27 pánů byli tři oběšeni a zbytek popraven setnutím. Jan Mydlář dle dokladů ztupil čtyři meče. Byl to z hlediska kata velmi únavný den, musel změnit pořadí, zhruba po jedenácti setnutých přešel k oběšeným, aby si ‚odpočinul‘,“ popisuje Stehlík.
Jak Slavatu zachránila Panna Maria
Výstava věnuje podstatný prostor i dobovému kontextu – proměnám poměrů v letech 1618 až 1621, tedy od doznívající rudolfinské doby po pobělohorské přituhování. „Zásadní je proměna náboženská, zejména po roce 1627, kdy se tvrdě rekatolizuje, odchází tisíce protestantů do exilu. Změna byla i ekonomická, dochází k obrovským konfiskacím,“ upřesňuje Stehlík.
Tehdejší zlom symbolizuje například roztržené faksimile Rudolfova majestátu, jenž potvrzoval náboženskou svobodu, ta ovšem bitvou na Bílé hoře vzala za své. K vidění je také obraz, který si kolem roku 1630 nechal namalovat Vilém Slavata, jeden z místodržících, který byl vyhozen z Pražského hradu při třetí pražské defenestraci, ale pád přežil. Na plátně ho zachraňuje Panna Marie. „To je katolický výklad defenestrace,“ podotýká Stehlík.
Druhý život
Cesta na Horu končí odrazem bitvy a jejích následků v národním příběhu zvláště devatenáctého a dvacátého století. Takzvaný druhý život Bílé hory ilustrují ukázky z filmů, literatury, hudby, dramatu, malířství i komiksu. Ale také fiktivní meč kata Mydláře nebo originál hlavy Panny Marie z mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.
„Na výstavě mám i alternativní dějiny. Co by kdyby. Co by se stalo, kdyby třeba Ferdinand nepopravoval a neodcházelo se do exilu nebo kdyby Jan Amos Komenský reformoval české školství,“ prozradil Stehlík.
Cestu na Horu je možné zhlédnout až do konce června příštího roku. Oficiálně ji zahájí on-line vernisáž 8. listopadu, tedy přesně čtyři sta let od bitvy, na sociálních sítích Národního muzea.