František Škroup je znám coby autor hudby k české hymně. Spojen je ale i s další důležitou kompozicí v české hudební historii – složil totiž první novodobou českou operu na původní české libreto. V kusu nazvaném Dráteník hrál Škroup, tehdy student práv, navíc sám titulní postavu při premiéře před dvěma sty lety, 2. února 1826.
První publikum slyšelo Dráteníka v pražském Stavovském divadle. Hlásilo vyprodáno. Příznivci české hudby byli zvědaví na komickou operu o dvou dějstvích o slovenském dráteníkovi. Tenkrát ještě běžném řemeslníkovi, který pomocí drátu dovedl vyrobit kdejaké potřeby do domácnosti, jako naběračky či košíky, a také opravit naprasklé kameninové hrnce.
Coby opraváři putovali dráteníci od kraje ke kraji, což platí i pro titulního hrdinu Škroupovy opery. Bezejmenný mladík slovenského původu si správkami pro české hospodyně vydělává na svatbu se svou milou. Málem ale skončí ve vězení, když si vymění skromné oblečení s měšťanským synkem, který se snaží v převleku dostat do domu dívky, jejíž otec lásce nepřeje, protože pro ni má jiného nápadníka. Nakonec se ukáže, že jde o řetěz nedorozumění, a když se poměrně zamotaná situace vysvětlí, skončí příběh ke spokojenosti všech.
Díru v operním repertoáru zaplnili studenti práv
Libreto sepsal tehdy pětadvacetiletý básník a překladatel Josef Krasoslav Chmelenský. Se stejně starým Škroupem, který se ujal zhudebnění, se znali z univerzity, kde oba studovali práva. Škroup ovšem zároveň hrál a zpíval německy ve Stavovském divadle a také komponoval. Partituru zpěvohry Dráteník uzpůsobil zvyklostem vídeňského singspielu a francouzské komické opery. Svou první významnou kompozici zároveň sám nastudoval a ujal se titulní tenorové role.
Premiéru si v únoru 1826 nenechaly ujít nejvýznamnější osobnosti českého kulturního života, například Josef Jungmann, František Palacký, Václav Jan Tomášek, František Ladislav Čelakovský či Josef Kajetán Tyl.
Není divu. Dráteník započal zaplňovat mezeru, kterou s nelibostí vnímala vlastenecky smýšlející veřejnost. Díla založená na původním českém libretu v operním repertoáru totiž chyběla. „Dráteník se stal začátkem směřování české kultury k profesionálnímu umění a k naplnění ambice, aby se i česká kultura stala jedním z rovnocenných členů evropské rodiny kulturních národů,“ poznamenává ředitel Národního divadla Jan Burian.
K úspěchu Škroupovy a Chmelenského zpěvohry napomohlo, že ještě v roce premiéry vyšla tiskem a hrála se i v amatérských poměrech, zejména ve východních Čechách.
Italsky o Jaroměřicích
Česky zpívaná opera sice z jeviště zazněla už o dost dříve, šlo ovšem o překlady. Vůbec poprvé v roce 1730, kdy byla do češtiny přeložena a v tomto jazyce také provedena opera od Františka Antonína Míči. Ačkoliv autor byl Moravan a dílo složil k poctě svého rodného města, jak napovídá název O původu Jaroměřic na Moravě, libreto vzniklo nejprve v italštině (L'origine di Jaromeriz).
Škroup s přáteli toužili hrát česky a i on se odvážil uvádět ve Stavovském divadle opery v českém překladu. Včetně tak známých titulů, jako je Rossiniho Lazebník sevillský či Mozartův Don Juan.
Dráteníka a Fidlovačku národ chtěl, další opery od Škroupa ne
Dráteník byl prvním hudebně-dramatickým dílem na původní český text. Začala jím tak éra původní české opery, která dosáhla vrcholu v dílech Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů či Leoše Janáčka.
Po jejich boku se chtěl zařadit i Škroup. Vřelé přijetí Dráteníka po premiéře ho přimělo, aby dal sbohem paragrafům a naplno se věnoval hudbě. Ale coby operní skladatel valně neuspěl, ať už skládal na německá, či česká libreta. S Chmelenským společně tvořili ještě další dvě opery čerpající námět z českých pověstí. Jenže Oldřich a Božena měli menší úspěch a Libušin sňatek dopadl ještě hůře.
Zdařilejší byla spolupráce s Tylem. Pro jeho hru Fidlovačka složil Škroup necelou dekádu po Dráteníkovi píseň Kde domov můj? Písničku, jejíž první sloka se po vzniku Československa stala součástí státní hymny, divadelníci zařazovali i do nastudování Dráteníka. A to od šedesátých let devatenáctého století – tedy v době, kdy Škroup po neshodách s českým divadlem působil v Nizozemsku, kde i zemřel.
Což potvrzuje význam Dráteníka pro emancipační snahy českého národa. S vlnou národního uvědomění souviselo i obnovení zájmu o toto dílo za první světové války a uvádění i během druhého světové konfliktu, v té době už jako příklad české klasiky. Jinak se ale zpěvohry čili singspiely, což je operní žánr, kam Dráteník spadá, přestávaly hrát už v polovině devatenáctého století.
Ve shodě s komunistickým vkusem
Ke stému výročí premiéry Dráteníka nastudovalo Národní divadlo. „Byl to večer srdečného překvapení a nadšení,“ chválila tehdejší kritika. Nejčastěji se divadelníci ke Škroupově opernímu kusu vraceli v padesátých letech. První kulturní ideolog komunistického budování, muzikolog Zdeněk Nejedlý, Dráteníka oceňoval, což operu zařadilo mezi režimem protežovanou lidovou klasiku.
Když odhlédneme od inscenací ochotníků a uměleckých škol, pak dosud poslední profesionální nastudování Dráteníka připravilo Jihočeské divadlo v roce 1998. „Nehraje se už ani Fidlovačka, popravdě řečeno,“ dodává Burian.
Dvousté výročí Dráteníka připomíná Národní muzeum. Do stálé expozice v Českém muzeu hudby přibyla partitura z roku 1825 psaná rukou Františka Škroupa. Originál dobového zápisu bude k vidění do poloviny března.
