Bude tomu třicet let, co se Michal Horáček zná s Petrem Hapkou. Ačkoliv do této doby spolupracovali hlavně spolu, letos se Horáčkovi podařilo prorazit s vlastní deskou „zhudebněné poezie“ nesoucí název Český kalendář. Tu svorně přijali jak posluchači, tak hudební kritici. V Hyde Parku ČT24 se textař, poetik, esejista, producent a novinář rozhovořil o muzice, o životě nebo o „komfortní zóně“, která mu nedá spát.
Český kalendář
Horáček je mužem několika povolání a jen málokdy se něčím nechá zaskočit. Výjimečně ho ale zaskočil úspěch jeho desky Český kalendář, která se rozprodávala tak rychle, že hudební obchody vyžadovaly další a další kusy.
A jak vůbec album o dvaatřiceti skladbách vzniklo? Horáček dal jednoho dne na internet výzvu ke zhudebnění své poezie. Neomezil ji věkem, pohlavím ani nástroji, a dobře udělal – přišlo mu totiž více než tisíc odpovědí s x variantami. Jak sám autor přiznal, internet je nejjednodušším spojením s masou, takže jakmile si vybral příslušnou instrumentální podobu konkrétních písní, začal hledat, kdo jim propůjčí svůj hlas. Na kalendáři se tak objevují profesionální zpěváci (Zdeněk Svěrák, Vojtěch Dyk, Aneta Langerová), ale i „obyčejní“ lidé. Konkrétně skladbu Pražské Jezulátko nazpívala pětiletá dívenka, která tehdy ještě neuměla ani číst.
Každá balada si nakonec našla svého interpreta, což se Horáčkovi líbí víc než dřívější metoda, kdy balada sloužila interpretovi. Největší slabost má pro píseň Štědrý večer, kterou složila Katarína Koščová a která má podle něj největší potenciál.
Horáček ve své poezii vychází z villonských balad, jež vznikly ve 13. a 14. století, svůj vrchol zažily v 15. století. Od té doby jejich obliba ve světě klesá, ne však v českém prostředí. Villonskou baladu si Horáček vybral právě pro její obtížnost a možnosti něco překonávat.
Český kalendář se dočká také svého turné. Michal Horáček má ale namířeno do malých měst a obcí. Vyprodat halu v Praze nebo v Brně není podle něj umění, větší výzva je naplnit kulturní dům ve vesnici o pěti stech obyvatelích. Velká města vyřadil také z toho důvodu, že chce lidem, kteří si nemohou dovolit kamkoliv vycestovat, a o kulturu tak díky velkoměstům přicházejí, přiblížit alespoň nějaký zážitek.
Životní optimista
„Život má různé peripetie,“ říká Horáček při zmínce o dlouholetém kolegovi Petru Hapkovi. Český zpěvák totiž onemocněl a jeho zdravotní stav mu prozatím nedovoluje dále pracovat.
I tak má ale Horáček optimistický pohled na život, ačkoliv jsou jeho básně někdy tolik smutné. Nikdy nezůstane u jednoho povolání, výše zmíněný výčet dosavadní kariéry hovoří ostatně za vše. Po Českém kalendáři se hodlá vrhnout na scenáristiku. „Dobrodružství života začíná tam, kde se člověk vymaní z komfortní zóny. To je tam, kde už člověk nepřemýšlí, kdy si věci zautomatizuje,“ vysvětluje. Jakmile se do této „komfortní zóny“ dostane a danou věc dělá až s přílišnou jistotou a přestává ji vnímat, vrhne se do něčeho jiného, protože to je pro něj začínající znamení stereotypu.
Své povolání spisovatele ale Michal Horáček nejspíš nikdy úplně neopustí. Texty dodnes píše rukou, stejně tak knihy, počítačům se při psaní vyhýbá. Doufá, že i za dvacet let bude vycházet tištěná poezie, a ne jen v elektronické podobě. K básním má – jak jinak – vřelý vztah a tvrdí: Bez poezie by to ve společnosti nešlo, je nezbytná.
