V Ruční papírně Velké Losiny vzniká papír téměř stejnou technologií jako před více než čtyřmi stoletími, kdy byla založena. Jediná funkční manufaktura tohoto druhu ve střední Evropě měla ovšem ve své historii několikrát namále. Mimo jiné kvůli spojitosti s čarodějnickými procesy. Historie tvoří součást příběhu, díky němuž by velkolosinská papírna mohla jednou být na seznamu UNESCO. K zápisu má napomoci i memorandum o spolupráci, které s majiteli ve středu uzavřel Olomoucký kraj.
Nejstarším zachovaným svědkem o existenci papírny ve Velkých Losinách je dvouocasý lev na trojvrší. Erb Žerotínů se v roce 1596 použil jako průsvitka, tedy ochranný prvek listin. Právě příslušník žerotínského rodu Jan mladší ze Žerotína za vybudováním manufaktury stojí.
Přebudování obilného mlýna koncem šestnáctého století na papírnu se svezlo s budovatelskou rozmáchlostí tohoto šlechtice. Lesní hospodářství, pily či pivovar rozšířil ještě o sirné lázně, kvůli nimž nechal vysušit močály. A inicioval přestavbu svého sídla na renesanční zámek.
Upálená papírnice
Historie šlechtické rezidence se s osudy losinských papírníků protnula úžeji o pár desetiletí později v jedné z nejtemnějších kapitol tohoto regionu. Vylíčil ji mimo jiné sugestivní černobílý film Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice. Za přímé podpory majitelů losinského panství byly rozpoutány v roce 1678 čarodějnické procesy.
„Na zámku ve Velkých Losinách žil tehdy Přemek III. ze Žerotína s manželkou Julianou z Oppersdorfu. Ta si, než zemřela, přála, aby bylo její srdce uloženo u ostatků jejího malého synka, který zemřel v roce 1661 a byl pohřben v klášterním kostele v Šumperku. Jenže kostel těsně po její smrti vyhořel. Přemek III. to vyřešil tak, že nechal srdce uschovat do stříbrného schránky, která byla uložena někde na zámku ve Velkých Losinách,“ vyprávěl v pořadu Historie.cs historik Drahomír Polách.
Po smrti Přemka se mělo poslední přání jeho manželky konečně splnit, jenže našla se jen prázdná schránka. „Podezření padlo na jednoho z úředníků zámku, tehdy už působil v dnešním Kladsku, který měl údajně srdce vzít a provádět s ním jakési kejkle. Od tohoto momentu se začíná odvíjet příběh s čarodějnickými procesy,“ doplnil Polách.
V následujícím dvacetiletí se jejich obětmi stalo zhruba sto lidí. Mezi nimi inkvizici neunikla Barbora Göttlicherová, žena papírnického mistra Kryštofa Göttlichera. Losinský podnik vedla už se svým předchozím manželem, než zemřel. Obvinění z čarodějnictví se nebohé papírnici nepodařilo odvrátit a v září 1680 skončila na hranici.
Jako obal dobrý
Papírna v následujícím století několikrát změnila vlastníka a zadlužení střídala tučná léta. Dokladem ne úplně dobrého rozhodnutí je pozdně barokní budova s klasicistním průčelím. Pozoruhodná architektura pomáhá úspěchu při cestě do UNESCO, ovšem v době dokončení, tedy ve dvacátých letech devatenáctého století, se ukázala jako nedomyšlená investice.
Navíc podobně jako v případě jiných manufaktur losinskou papírnu ohrožoval technický pokrok, který přál konkurenci v podobě průmyslové výroby. Roční výroba papíru živořila, nicméně stále pokračovala, byť ne jako hlavní artikl. Jednu dobu se do ručně vyráběného papíru třeba balily textilní výrobky, které se prostě prodávaly lépe.
Rovněž příběh dvacátého století zní povědomě, „jako přes kopírák“ se odvíjel i v jiných podnicích. Ve Velkých Losinách převažovalo obyvatelstvo německé národnosti a i papírnu vedli „Ant. J. Schmidt's Söhne“, tedy rodina výrobců plátna, která před víc než stoletím zadlužený provoz koupila a pomohla mu k prosperitě díky objevu vynikajících filtračních vlastností neklíženého losinského papíru.
Po válce se papírny zastali i umělci
Po druhé světové válce vše nabralo rychlý spád: konfiskace majetku, zavedení národní správy a po komunistickém puči připojení manufaktury pod národní podnik Olšanské papírny. Zastavení nerentabilní produkce zabránil odpor pracovníků papírny a také výtvarníků, kteří si losinský papír oblíbili. Objednával si ho mimo jiné i komunisty uznávaný Max Švabinský.
K význačným odběratelům se později zařadila také prezidentská kancelář. Sametová revoluce přinesla nepovedený pokus o privatizaci a převzetí provozu současným vlastníkem, akciovou společností. A přišlo ozvláštnění sortimentu o papíry s vlisovanými okvětními lístky či ze sloního trusu.
Nicméně technologie zůstává stejná po století. Losinská papírna uchovává přes čtyři sta dvacet let dlouhou tradici výroby archů papíru na bázi textilních vláken, jak se v Evropě vyvíjela ve středověku na základě znalostí přenesených z Dálného východu. Je to jediná funkční manufaktura tohoto druhu ve střední Evropě.
„Ze lnu, bavlny a konopí se připravuje papírovina. Vytvoří se papírová kaše, ta se nabírá na čerpací síta, vznikají archy papírů, které se pak dál zpracovávají,“ přiblížil proces výroby ředitel podniku Pavel Šoch.
Letitá cesta do UNESCO, pokus je jen jeden
Ruční papírna Velké Losiny má dnes status národní kulturní památky. Míří ale výš. Usiluje o zápis na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO – a to spolu s dalšími obdobnými preindustriálními podniky v Polsku, Německu, Itálii a Španělsku.
Jde ovšem o běh na dlouhou trať. Už v roce 2001 byla papírna zařazena na takzvaný indikativní seznam, který vede ministerstvo kultury a který je jedním z předpokladů na cestě k zápisu. Před téměř deseti lety pak losinští podepsali dohodu s polským lídrem projektu, jenž bude nominaci evropských historických papíren za všechny podávat. Šoch odhaduje, že celý proces může trvat ještě další dva až čtyři roky.
O stupínek k cíli papírnu posunulo memorandum, které ve středu podnik podepsal. Zástupci Olomouckého kraje, samospráv a vybraných institucí (konkrétně obec Velké Losiny, Svazek obcí údolí Desné, Místní akční skupina Šumperský venkov, město Šumperk, Olomoucký kraj, Univerzita Palackého a Evropské seskupení pro územní spolupráci NOVUM) se podpisem zavázali ke „spolupráci při ochraně, zachování a prezentaci Ruční papírny Velké Losiny“ a zapojení do přípravy nominační dokumentace.
To je podle Šocha nejdůležitější a nejsložitější krok. Šance na zápis je totiž jenom jedna – odmítnutí od UNESCO nepřipouští reparát.
Sedmnáct českých položek světového dědictví
Součástí memoranda je i příprava na turistický nápor, který lze v případě zápisu čekat, soudě podle položky, kterou Olomoucký kraj už na seznamu UNESCO má. Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci patří k největším lákadlům i pro zahraniční turisty.
Barokní monument postavený ke slávě Boží během první poloviny osmnáctého století je jedním z celkem sedmnácti kulturních či přírodních památek, které má Česko zapsáno v UNESCO. Jako první se na seznam dostalo v roce 1992 historické jádro Českého Krumlova, naposledy loni přibyl Žatec a krajina žateckého chmele.
