Britskou královnu Alžbětu II. jako společenský fenomén zkoumá biografie napsaná satirikem Craigem Brownem. Autor na panovnici nahlížel z různých úhlů – a z mnoha vzpomínek, anekdot i citací z médií složil několikasetstránkovou koláž. Kniha Podivuhodná cesta kolem královny vyšla v českém překladu Michaela Žantovského. Brown byl letos v květnu hostem festivalu Svět knihy Praha, kde s ním mluvil Tadeáš Hlavinka.
Dokonce i ve své knize píšete, že život Alžběty II. je velmi dobře znám. Že víme, co dělala téměř každý den. Proč jste se tedy rozhodl napsat o ní další knihu?
Může o ní být napsáno tisíc knih, možná i dva tisíce, nevím. Ale všechny tíhnou k tomu, že začínají u jejího praděda, děda, otce a pak chronologicky pokračují až k její smrti a zaměřují se při tom na ni samotnou. Můj přístup je odlišný. Nepostupuji chronologicky a její vliv na všechny ostatní mne zajímá stejně, jako mne zajímá ona sama.
Byla takovou obyčejnou ženou v neobyčejném postavení. To znamená, že lidé z ní byli vyděšení a chovali se k ní velmi odlišně než k jiným. Před setkáním s ní dostávali lidé, a to i význačné osobnosti, radu, aby si došli na záchod. Protože někteří měli během toho setkání nehodu. Až tak vyděšení byli. Zajímá mě i to, že o ní lidé snili. Údajně se jednomu ze tří Britů zdálo o královně. A lidé o těch snech psali. Takže jsem byl zaujat tím, jak to, že tato celkem obyčejná žena měla na lidi tak výjimečný vliv. Myslím, že tím je moje kniha nová, protože to lidem dříve nepřišlo důležité. Podle mě je ale právě tohle na královně to nejdůležitější.
A vám se někdy zdálo o královně?
Ano, zdálo. Možná se o královně zdálo i vám. Téměř každému v Británii, kdo o královně snil, se zdálo, že před ní dělá něco hrozného. Například Borisi Johnsonovi, když byl premiérem. Královna a premiér se museli každý týden na hodinu setkat. A Johnson jí jednou řekl, že se mu o ní v noci zdálo. Její první otázka byla: „A byl jste nahý?“ Protože lidé byli ve snech často před královnou nazí. Nebo dělali hrozný nepořádek, něco pokazili nebo přišli pozdě. Takže v britském vědomí byla královna symbolem všeho správného, pořádného, formálního. Symbolem dobrého chování.
Takže byla pro Brity takovou autoritou v jejich podvědomí?
Ano. Ve freudiánských pojmech byla ona superegem, a když jste před ni předstoupili, projevilo se vaše id. Teď píši knihu o Freudovi a královna mu byla podobná v tom, že kladla otázky, ale neposkytovala odpovědi. Protože královny jste se nesměli ptát na osobní otázky. Proto je pořád celkem záhadná, například nikdy neposkytla rozhovor. Ona jen kladla otázky.
Už dříve jsem napsal knihu o princezně Margaret. Ta byla takovou divokou, zlobivou postavou. V určitém smyslu byla pravým opakem. Každopádně to znamenalo, že jsem měl velkou část výzkumu už za sebou, protože když rešeršujete jednu sestru, tak současně rešerujete i tu druhou. Jejich dětství bylo stejné.
A také jsem šel do jedné z největších londýnských knihoven a vyhledal jsem si jméno královny Alžběty ve všech položkách, ve všech pamětech, životopisech a autobiografiích. Každý, kdo se s královnou setkal, se tím chtěl ve své knize pochlubit. Takže z těch jsem čerpal příběhy o tom, jak se s ní lidé setkávali. Většina z nich byla nudná, ale jeden z deseti byl zajímavý.
Nastavil jste si nějaké hranice v tom, co do knihy ještě zahrnout a co už je třeba příliš skandální?
Jedna z dobrých věcí na mém způsobu psaní životopisů je to, že můžu odstranit všechno, co je nudné. Jinak řečeno, pokud bych byl běžným královským životopiscem a ona navštívila třeba Kanadu, napsal bych o každém dni té návštěvy, o tom, co měla na sobě a jak se potkala s nějakými prezidenty. A to by bylo velice nudné. Některá období jejího života by byla prostě nudná. Já můžu prostě skočit do zajímavého tématu a ignorovat tu nudu okolo. Myslím, že když se jako spisovatel bavíte, tak je pravděpodobné, že se bude bavit i čtenář.
Do jaké míry je v Británii možné dělat vtipy o královně nebo si třeba dělat legraci z královské rodiny, aby to bylo společensky přijatelné?
Je to ve skutečnosti součást tradice, která trvá od Jiřího IV. nebo od osmnáctého století. Máme silnou tradici satiry, která ale trochu umřela v období královny Viktorie. Je na tom celém něco vtipného. Třeba na tom, jak se lidé před královnou snaží chovat co nejlépe, ale pak se to pokazí. Protože se často něco pokazí: lidé před královnou blábolí nesmysly, jsou nervózní. Je to prostě nutně komická situace. Ona sama nebyla směšnou postavou, byla velice svědomitá a rozhodovala se dobře, ale myslím, že si musela být vědoma toho, že se lidé v její společnosti chovají směšně.
Takže pokud to chápu správně, vaše kniha neměla být kritická, ale spíše ukázat společenský kontext?
Někdy se cítím jako monarchista, někdy jsem zase proti monarchii. Nemám na to silný názor, nejsem ten druh politického komentátora. Ale myslím si, že když máte spoustu kapitol, ve kterých jsou různé úhly pohledu, tak můžete cítit různé věci a nemusíte být přitom zatíženi jednou všeobjímající představou o tom, že je královna dobrá, nebo špatná. Názory nejsou moc zajímavé. Ani své vlastní názory nepovažuju za zajímavé. Zajímavý je samotný život.
Je nějaká součást celého toho tématu královské rodiny, která vám přijde osobně nejzajímavější?
Napsal jsem kapitolu o corgiích. Myslím, že v těch psech byla královnina excentričnost. V jednu dobu jich měla najednou dvanáct, byli všude kolem ní. A corgiho nemůžete úplně vycvičit. Pořád kousají jiné psy a také kousají lidi. Lidi o ně zakopávají... A to myslím ukazuje, že královna Alžběta ve svém nalinkovaném životě potřebovala nějakou divokost. Potřebovala nepředvídatelnost, protože její život byl tak předvídatelný. Věděla, co bude dělat za dva roky ve kterýkoliv konkrétní den. A tohle dobře fungovalo s mým smyslem pro humor. Takže myslím, že je to docela zábavné.












