Býval lapkou i královských dvořanem, poté se přidal k největší rebelii v českých dějinách a proslul jako geniální jednooký vojevůdce. Historik Petr Čornej představuje Jana Žižku v nové biografii jako odvážnou a impulzivní osobnost, vedenou motivací naplnit boží vůli.
Čornej chtěl v 800stránkové publikaci rozptýlit mýty o slavném vojevůdci jako krvelačném surovci. Vysvětluje, že jeho meč vedly vyšší úmysly. Hluboce věřící Žižka měl své důvody, proč se přidal k husitské rebelii, ačkoliv mu bylo kolem šedesáti, což v pozdním středověku nebyl věk, kdy by měl muž čas začínat něco nového.
„Už byl člověk na prahu fyzické smrti, takže nejvyšší čas myslet na spásu duše a na to, aby se nedostal do věčného pekelného zatracení. Chtěl tedy odčinit své poklesky a hříchy a vyřešil si to tak, že se ztotožnil s husitským chápáním božího zákona a s tím, že když bude tento boží zákon hájit a šířit, dostane se mu od Boha odpuštění,“ domnívá se Čornej.
A Žižka měl rozhodně dost špatnou „účetní“ bilanci. „Jako žoldnéř nepochybně zabíjel a po několik let působil také v lapkovských ozbrojených družinách, které se dopouštěly nejen loupeží, krádeží a zajímání kvůli výkupnému, ale také víme, že zabil minimálně jednoho člověka při silniční loupeži. Za to by byl hrdelní trest, kdyby ho spravedlnost dostihla,“ upozorňuje historik.
Jen na co síly stačí
V knize přibližuje i vojevůdcovo mládí. Ví se například, že byl špatný hospodář, a když mu bylo mezi osmnácti a dvaceti lety, nadělal dluhy, které nevrátil. Na vysoký úrok si tehdy půjčil od českobudějovických Židovek. „Ta suma ale nebyla nijak závratná. Při tehdejším průměrném výdělku by na ni dělal tak šest neděl. Jenže ten dluh nebyl nikdy splacen,“ líčí Žižkův podvod Čornej. Stížnost věřitelek na radnici přesto zůstala nevyřízená, kvůli pakateli se tamní úředníci nechtěli sporem namáhat.
Díky dochovaným listinám se ale o Žižkově prohřešku ví i po staletích. Ovšem informace o tom, kudy se jeho život ubíral poté, jsou skoupé. Pravděpodobně sbíral v zahraničí zkušenosti, které mu později pomohly vypracovat se ve skvělého vojenského stratéga.
„Vždycky přicházel s novým, překvapivým řešením,“ vysvětluje Čornej, v čem Žižkovo vojevůdcovské umění spočívalo, „a byl docela chytrý v tom, že když mu hrozila porážka, což bylo minimálně třikrát, vždycky si dokázal poradit a uniknout. Pokud viděl, že by prohrál a že na tom je početně špatně, tak se bitvě vyhnul a raději zmizel. A zajímavé také je, že se nepouštěl do zdlouhavého obléhání velkých městských pevností nebo nedobytných hradů, protože na to jeho síly nestačily.“
Krutost ve jménu svaté války
Husité po sobě zanechávali obrovskou spoušť: vypalovali hrady i kostely a upalovali také své protivníky. Masakry měly nicméně na svědomí obě strany. A podle Petra Čorneje se Žižka šlechtické cit nezpronevěřil.
„Musíme si uvědomit, že obě strany, jak husité, tak katolíci, vedli svatou válku. A vést svatou válku, to je vždycky boj o absolutní hodnoty, o boží pravdy, o to nejvyšší, k čemu se člověk vztahuje,“ upozorňuje historik. „Z toho také vyplývala krutost, protože protivníci pro ně byli kacíři a kacířům náležely nejtvrdší tresty. Nemůžeme se na to dívat pohledem jednadvacátého století. Nicméně i husité si uvědomovali, že ta krutost je přílišná, jenže diskuse mírotvůrců vlastně zanikla ve válečné vřavě.“
Dokonce i Žižka někdy kritizoval své bojovníky, pokud se dopustili něčeho, co nepovažoval za správné. „Vojenský řád každému jasně určoval povinnosti a práva, a když ho někdo porušil, tak hrozil nejpřísnějšími tresty, bez ohledu na společenské postavení. Před božím zákonem si v Žižkových očích byli všichni rovni,“ dodává Čornej.
Knihu o Janu Žižkovi chtěl prý napsat už od osmi let, podařilo se mu to o šedesát let později. Rozsáhlá biografie vyšla v listopadu, slavnostně ji její autor představí na začátku prosince v Táboře, jehož byl Žižka kdysi hejtmanem.
