Ve filmovém světě nebylo ještě před pár hodinami sledovanějšího místa než Dolby Theatre na Hollywood Boulevardu v L. A., kde vrcholil 88. ročník udělování cen Akademie filmového umění a věd. Jak moc se budou řešit bílé Oscary? Dočká se Leonardo DiCaprio, Sylvester Stallone nebo Ennio Morricone prestižní sošky? Který ze spektakulárních blockbusterů si odnese Oscara za speciální efekty? Jaké jsou odpovědi na tyto (a jiné) otázky?
Tenhle oscarový ročník nebyl moc předvídatelný. To, co se předpokládat dalo (a také se až úmorně monotónně naplnilo), bylo, že moderátor večera Chris Rock zvedne kontroverzní problém tzv. „vybělených Oscarů“ a vmete Hollywoodu i Akademii do tváře obvinění z rasistické diskriminace afroamerických umělců, kteří v hereckých nominacích a někteří i v sále (Will Smith) chyběli.
I po úvodním, v zásadě očekávaném prologu Chris nepolevil a monotematicky na něj navazoval ve svých dalších (stále méně vtipných) vstupech, snažících se donutit přítomné, aby se začali stydět za bílou barvu své kůže. Řekl bych, že tohle tlačení na pilu (například jeho oblíbená účelová anketa) mohlo být po čase i docela kontraproduktivní.
Max a mexická vlna
Optickým vítězem večera se stal Šílený Max: Zběsilá cesta, jenž naplnil nominační ambice a posbíral celkem šest vesměs technických Oscarů (výprava, kostýmy, zvuk, střih, střih zvukových efektů, masky), z nichž nejpřekvapivější, byť nesporně zasloužený, byl ten za střih, kde se počítalo spíše se Sázkou na nejistotu.
Oceněna byla manželka režiséra George Millera Margaret Sixelová a svoji roli sehrál i fakt, že se jí ze 470 hodin denních materiálů vůbec podařilo sestříhat dvouhodinový film, v němž se divák neztrácí.
Škoda, že v režijní kategorii vyfoukl Oscara sedmdesátníkovi Georgu Millerovi (kterého všichni obdivně uznávají za globálního tvůrce úžasného universa Šíleného Maxe) Alejandro González Iñárritu, který vsadil spíše na jistotu a po loňském Birdmanovi uspěl již podruhé za sebou. Nebo že by na Akademii tak silně působila současná mexická filmová škola (nebo snad lobby) či kombinace obojího? Viz nedávné oscarové žně Gravitace Alfonsa Cuaróna.
Oscar by ostatně slušel i tvůrci originálního vizuálu Šíleného Maxe, kameramanovi Johnu Sealeovi. Konkurence v téhle kategorii byla značná a Roberta Richardsona, snímajícího v Osmi hrozných většinou jen jeden interiér, zřejmě vyřadil fakt, že se jednalo pouze o průměrnou „tarantinovku“.
Špatně si nevedla ani atmosférická kamera v Sicariovi, který (stejně jako Marťan, Star Wars nebo Carol) odešel s prázdnou. Všechny převezl další Mexičan Emmanuel Lubezki, který (podobně jako Iñárritu) vsadil v Revenantu: Zmrtvýchvstání na dokonalé řemeslo a poté, co zabodoval v předchozích ročnících s Gravitací a Birdmanem, odešel se zlatým plešounem již potřetí za sebou.
Ve stínu Leonarda
Jistým (milým) překvapením bylo, že Oscar za vizuální efekty připadl minimalistickému, ale velice působivému snímku Alexandra Garlanda Ex Machina a neshrábl ho některý z velkých, spektakulárních blockbusterů (Šílený Max nebo Star Wars) či Revenant za CGI grizzlyho nebo Marťan za proměnu jordánské pouště ve vzdálenou planetu.
Ostatně Ex Machina se možná podepsala i na Oscarovi za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli pro švédskou hvězdu Alicii Vikanderovou, která se objevila jako zjevení a na rozdíl od Redmaynovy partnerky v Teorii všeho tady nedělala jen sparingpartnerku.
Oscar za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli pro Brie Larsonovou je oceněním její netriviální role matky, uvězněné řadu let se svým synem v malém zahradním domku, ve snímku Room. Přidanou hodnotou tohoto ocenění je to, že znovu upozorňuje na tenhle neprávem přehlížený film.
Téměř tutovkou bylo ocenění Leonarda DiCapria, který v Revenantovi vsadil na fyzické herectví, což v kombinaci s jeho čtyřmi předchozími nominacemi akademiky oslovilo (byť mu Eddie Redmayne jako Dánská dívka dýchal těsně na záda). Největší současná mužská herecká hvězda se tak konečně dočkala. Aniž bych chtěl snižovat výkon Marka Rylance v Mostu špionů, bylo pro mě nostalgickým zklamáním, že na Oscara za mužský herecký výkon ve vedlejší roli nedosáhl Stallone alias Rocky, protože to byla asi jeho poslední šance.
Čekané, nečekané a Češi na čekané
Tenhle oscarový večer prostě mixoval očekávané (vítězství Saulova syna v kategorii nejlepší neanglicky mluvený film či Amy v kategorii dokument nebo Ennia Morriconeho za soundtrack k Osmi hrozným) a překvapivé, kde nejvíce šokovalo vítězství nenápadného novinářského dramatu Spotlight. Zabodovala tu zřejmě kombinace oblíbeného žánru novinářského filmu s palčivým tématem utajovaného zneužívání dětí.
Českou stopu na letošních Oscarech představoval pouze Český národní symfonický orchestr, který nahrál Morriconeho vítěznou hudbu k Osmi hrozným, uvedení českého kameramana Miroslava Ondříčka v sekci In memoriam a použití části klasické Tatry 815 při stavbě jednoho z automobilových monster Šíleného Maxe. To není zrovna moc – tak snad příště?
