Klip – zapaříme, zasuneme, dáme dlouhou lajnu…

Je jim patnáct (nebo tak nějak) a životní program mají nasvícený jasně a přehledně jako displej mobilu, jejž nedají z ruky, protože na něj zaznamenávají, že žijí. Jen oni sami vědí, proč si tohle točí. Možná proto, aby se mohli kdykoli přesvědčit, že se to takhle všechno opravdu stalo. Felace, ožíračka, masturbace, sjetí koksem, kopulace, dát někomu přes držku, ejakulace, neposrat se z umírajících dospělých, anál – a pak to všechno vyzvracet (a začít znovu další kolo). Je jim patnáct (nebo tak nějak), život je pro ně jízda na doraz a jediné, co v něm má smysl, je orgasmus, rebelství, horký balkánský pop a hnípání v rauši. A tohle všechno musí bolet, páchnout a občas krvácet, aby jeden alespoň pořádně cítil, že je!

„Jsem Jasna. Natáčíš mě?“
„Proč jsi tady? Co chceš? Co máš ráda? Jak to máš ráda? Takhle…?“
„Jsem ráda nahoře, ale třesou se mi při tom kozy.“
„Ukaž mi je!“
„Tak jo.“
„Takhle se ti to líbí? Tak co chceš?“
„Udělej mi to!“
„Jak?“
„Jen mi ho tam strč!“
„Popros!“
„Prosím…“

Tenhle fragment z úvodního dialogu ve foršpanu před titulkem je možné chápat jako klíčové motto, jako symptomatický koncentrát toho, co přijde. A jestli vám to připadá jako dialog z pornofilmu, pak vám to připadá (do jisté míry) správně. Ze sociálního (či, chcete-li, sociologického) pornofilmu, zdá se mi ještě vhodné dodat, byť vím, že žádný takový subžánr oficiálně neexistuje. Jenže devětadvacetiletá srbská režisérka Maja Milošová (která vystudovala režii v rodném Bělehradě a dokument v Paříži) nemá absolutně žádné zábrany, nic intimně fyziologického jí není cizí a navíc evidentně kašle na oficiální a konvenční klasifikaci žánrových formátů, prostě proto, že ji k ničemu nepotřebuje.

Patnáctiletí a šestnáctiletí spolu ostatně opravdu nezřídka cynicky a věcně souloží, po análu si střihnou felaci a pak si vypláchnou pusu panákem, sjedou lajnu a pak, když už jsou opravdu hotoví, se jdou na chvíli vydýchat domů, kde ve svém pokojíku předstírají, že se učí principy buněčné smrti, aby měli samé jedničky a jednou z nich byla třeba úžasná pediatrická sestra. Mnozí z nás tohle možná neochotně tuší, ale režisérka Maja Milošová to ví, a tak o tom napsala scénář a sehnala hereckou partu k lecčemu ochotných teenagerů, která ji v tom nenechala.

„Možná to chtělo víc jazyka“

… říká zkušeně středoškolačka Jasna, když zevrubně líčí kámoškám ze třídy průběh svého prvního orálu s o něco starším vůdcem klukovské party Djolem, který si tuhle rychlovku na záchodě točil na mobil a v budoucnu dá Jasně ještě pořádně zabrat. Ale ona to s odevzdaností zamilované srbské dívky, která bude jednou upachtěně podřízenou srbskou ženou, dokáže ustát. Protože tohle je svět, kde noc je vždycky mladá a celý špinavý Bělehrad je jejich. Virtuální svět, který můžeš pověsit na YouTube, kde je jí dobře, kde má minimálně pro Djoleho nějakou momentálně využitelnou cenu (byť tato pravidelně končí zapnutím poklopce) a kam utíká z dusné atmosféry neutěšeného domova na bělehradské periférii, za který se v zásadě stydí. Protože tam její otec umírá na rakovinu (a ona nechce být u toho, až mu po chemoterapii vypadají vlasy) a utahaná matka ji prudí vyčítavými kydy, jak jí jednou bude líto, že ho v tomhle marném boji také nedržela, alespoň občas, za ruku.

Jakou cenu může mít držet někoho za ruku, vytuší Jasna na krátké praxi v děcáku, ale není to její prozření, ale spíše jen letmý dotyk s něčím, co jakoby do jejího prázdného života (a do filmu, který o něm stejně otevřeně jako stereotypně vypráví) nějak nepatřilo. Když se nudí, zdrhá to rozbalit na párty, když musí za tátou do nemocnice, šlehne si extázi, když už se odhodlá a neprozřetelně řekne Djolemu, že ho miluje, dostane polibek, kde chuť ejakulátu vystřídá chuť krve. Ani jedno jí nijak zvlášť nechutná – ani jedno nedokáže a vlastně ani nechce odmítnout…

Forma přefikla obsah

Klip je hraný debut, s nímž režisérka Maja Milošová vyhrála festival filmových debutantů v Rotterdamu a který (po premiéře na pražském Fresh Film Festu) bude na rozdíl od Ruska, kde ho ministerstvo kultury zakázalo, uveden v našich kinech. Dlužno podotknout, že s oprávněným doporučením distributora kinařům označit film, vzhledem k explicitním sexuálním scénám, jako do osmnácti let nepřístupný. V daném případě je ovšem poctivé ještě dodat, že slovní obrat „explicitní sexuální scény“ je vlažným a cudným synonymem pro „hard porno“, jímž v řadě opakovaných sekvencí tenhle „mládežnický“ filmík nepochybně je. Osobně by mi to až tak nevadilo, kdyby tyhle scény (kulminující názornými makrodetaily) nebyly zařazovány prvoplánovitě, účelově a vlastně docela stereotypně tak, že slouží jako stále častější provokativní mezihra, aby bylo na co se dívat tam, kde není vlastně co sdělovat.

Po čase tohle ale přestává fungovat, neboť nastoluje otázky typu, zda se díváte na porno, které má ambice tvářit se jako standardní film s poselstvím, nebo na standardní film s poselstvím, které je tak lakonické, že je třeba doprovodit ho vsunutými (či spíše zasunutými) porno ornamenty. Osobně bych se přikláněl k variantě b, neboť Maja Milošová chce nepochybně sdělit cosi o pocitech, hodnotových škálách a frustracích současných srbských patnáctiletých. Z výsledku trochu mrazí a trochu se zvedá žaludek, ale jen málo je patrné, proč je tomu právě tak, co je právě sem přivedlo a odkud a kam vlastně jdou.

Forma tu převálcovala obsah, a to možná i proto, že režisérce Milošové vycházejí tyhle kontroverzní, bezcitné, erotické a nihilistické sekvence lépe nežli emocionální aranžmá s vyčítající mámou, s tátou po operaci v nemocnici či s vykořeněnými dětmi v dětském domově. A mnohem přesvědčivější jsou v nich i představitelé mladého hereckého týmu, v čele až s hrůzně autentickou Isidorou Simijonovicovou. Jen obtížně lze odhadnout, zda proto, že je to více bavilo, nebo proto, že takoví skutečně jsou.

Existenciální pseudodokumentárnost Klipu

… ostatně umocňují i časté prostřihy roztřesených a neostrých záznamů z jejich mobilů, které jsou elementárním komunikačním nástrojem jejich (ne)dorozumívání. Ať už na vás bude tenhle film působit jako porno se sociálním kontextem či sociální drama s porno vsuvkami, může zároveň vzbuzovat i pocit, že vlastně zůstal v polovině té či oné cesty. Někde mezi instrukčním seriálem o umění orálního milování The Art of Blowjob, pseudoartovými erotickými výplachy Catherine Breillatové Romance X či Anatomie pekla a chladně odtažitou Intimitou Patrice Chéreaua, kde naopak felace jako by ztrácela svůj pornografický kontext. Ze všeho nejvíce vám ale (právem) připomene Kids Larryho Clarka, který ovšem ukázal, jak žijí, milují a nenávidí náctiletí, přece jen o něco lépe, výmluvněji a znepokojivěji.

Nebudeme si nic namlouvat, Klip není žádný milý, laskavý a pěkný film. Řekl bych dokonce, že je to pěkně drsný, hnusný a bezvýchodný snímek, po kterém (i ve vztahu k poslednímu záběru) nebudete mít nějaký čas chuť někoho políbit. Není sice jasné, zda je tenhle smutný film jen konstatování, výzva nebo varování nebo ještě něco docela jiného. Navzdory všem nejasnostem a výtkám je to ale výpověď. Kusá, neúplná, schematická a do účelové formy zabalená výpověď o nich – ale tak nějak i o nás. Hustý film, který si vystačí s tím, že reál je reál, sex je jen úlevným upuštěním páry a zvratky páchnou – ale také neuzavírající cestu k úlevné myšlence, že všichni takoví přece jen nejsou.

KLIP / CLIP. Srbsko 2012, 100 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie a scénář: Maja Milošová. Kamera: Vladimír Simic. Hrají: Isidora Simijonovicová (Jasna), Vukašin Jasni (Djole), Jovo Maksic (otec), Monja Savicová (Marija), Nikola Dragutinovic (Crni), Sonja Janicicová (Sanja). V kinech od 30. srpna 2012 (premiéra Fresh Film Fest).

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

VideoRozčiluje mě způsob, jak se o homosexualitě mluví, říká spisovatel Maňák

Spisovatel a literární vědec Vratislav Maňák vydal knihu S Wittgensteinem v gay sauně. V sociologických reportážích sleduje místa ve střední Evropě spojená s gay kulturou. Zmiňuje brněnskou operu či vídeňské sauny, ale i píseň Lucie Bílé Láska je láska. „Dlouhodobě mě rozčiluje, jakým způsobem se o homosexualitě mluví. Nejde o to, že by nebyla veřejné téma, s ohledem na kulturní války je queer identita diskutovaná dost, ale způsob, jakým je diskutovaná, mi přijde hodně reduktivní, protože gaye buď démonizujeme, bagatelizujeme nebo litujeme. Já jsem chtěl ukázat gay identitu a gay kulturu v širší plastičnosti,“ vysvětluje.
před 10 mminutami

Scorsese a DiCaprio točí v Česku, jsou dobrým PR pro filmové lokace

Martin Scorsese natáčí v Česku mysteriózní drama. Do hlavních rolí manželského páru obsadil Leonarda DiCapria a Jennifer Lawrenceovou. Přítomnost hvězdných jmen v tuzemsku poutá velkou pozornost. Zástupci českého filmového průmyslu míní, že filmaře ze světa do Česka přitahují lokace i profesionálové ve štábu, především ale filmové pobídky.
před 55 mminutami

VideoO Oscara usilují i tvůrci česko-dánského dokumentu Pan Nikdo proti Putinovi

Dvojice českých producentů v úterý odlétá do Los Angeles, kde se budou udílet ceny Oscar. Nominaci na zlatou sošku totiž získal česko-dánský dokument Pan Nikdo proti Putinovi. Od premiéry na festivalu Sundance už posbíral po světě řadu trofejí, naposledy ho ocenila britská filmová akademie. Oscarovou kampaň vedou Češi s Dány intenzivně už od září. Podpořili ji i oba státní filmové fondy. Tvůrci jsou tak už půl roku stále na cestách, aby film dostali k co nejvíce členům americké akademie. V polovině února se účastnili oběda pro nominované na Oscara, který se konal v Beverly Hills. Film tak mohli představit i hollywoodské elitě. Na akci se potkali a mluvili třeba s hercem Leonardem DiCapriem nebo Ethanem Hawkem. Nominovaný dokument představili také režisérovi Stevenu Spielbergovi. O tom, zda film cenu získá, se rozhodne v noci z 15. na 16. března. Na snímku spolupracovala i Česká televize.
před 10 hhodinami

Český film je v dobré kondici, stačí jen trochu přidat, říká Bezděk Fraňková

Bývalá šéfka Státního fondu audiovize Helena Bezděk Fraňková získá letošního Českého lva za mimořádný přínos kinematografii. Cenu uděluje prezidium České filmové a televizní akademie. Odbornice na filmovou politiku, veřejné financování a mezinárodní audiovizi ji převezme 14. března na slavnostním večeru Českých lvů. Bezděk Fraňková v průběhu dvou dekád ve státní správě prosadila mimo jiné zavedení filmových pobídek, které do tuzemska lákají zahraniční štáby. Ty tu v posledních letech utrácejí miliardy korun.
včera v 13:00

Česko na Eurovizi bude reprezentovat Daniel Žižka

Česko zná svého zástupce pro letošní ročník Eurovision Song Contest. Na jedné z nejsledovanějších hudebních soutěží světa bude se skladbou CROSSROADS Českou republiku reprezentovat Daniel Žižka, který patří k nejvýraznějším talentům nastupující hudební generace. Česká televize odvysílá přímé přenosy květnových semifinále na ČT2, finále pak na ČT1.
8. 3. 2026

Kniha o mediální češtině luští oříšek, jaké exemplární příklady jsou na vině

Lingvistka Lucie Jílková v knize Jak moc nás to posunulo? nabízí odpověď, jak jsou na tom s čistotou češtiny média. A nezní příliš lichotivě.
7. 3. 2026

VideoTemný příběh groteskním způsobem, Národní divadlo uvedlo Ibsenovu Hedu Gablerovou

Hrdinka dramatu Henrika Ibsena Heda Gablerová bojuje s nudou a konvencemi ve stejnojmenné činohře Národního divadla v Praze. Divadlo uvedlo hru norského dramatika, ve kterém maďarský režisér Viktor Bodó obsadil do hlavní role Pavlu Beretovou. Gablerové se rozpadá představa o úspěšném životě v přepychu před očima. Probouzejí se v ní temnota, zlost a tvrdost, se kterými je připravena zúčtovat se světem kolem sebe. Ibsen v Hedě představuje lidské nedokonalosti a slabosti. Všichni čekají na to velké, co v životě přijde, ale žijí v nedokonalostech a marnostech. Nic vlastně pořádně nefunguje. „Tato hra bude vždycky aktuální, protože člověk se nikdy nezmění,“ vysvětluje Bodó. Heda Gablerová patří mezi velké ženské a náročné role. Před Beretovou se jí zhostily v devadesátých letech Ivana Chýlková a o dvě dekády později Lucie Trmíková. „Ibsen psal svoje hry s krutým pohledem na svoje postavy. Krutost a tragičnost těch postav vyvolává humor. Je to kruté, ale legrační,“ řekla Beretová.
6. 3. 2026

Společnost Levné knihy je v insolvenci. Dluží zhruba 133 milionů korun

Insolvenční návrh, podle nějž dluží zhruba 133 milionů korun, na sebe podala firma Levné knihy. Uvedla, že ji poznamenala pandemie covidu-19 a také inflace po začátku celoplošné ruské agrese na Ukrajině. Navrhuje, aby soud vyhlásil konkurs na její majetek. Městský soud v Praze zahájil insolvenční řízení v pátek 6. března.
6. 3. 2026
Načítání...