Klip – zapaříme, zasuneme, dáme dlouhou lajnu…

Je jim patnáct (nebo tak nějak) a životní program mají nasvícený jasně a přehledně jako displej mobilu, jejž nedají z ruky, protože na něj zaznamenávají, že žijí. Jen oni sami vědí, proč si tohle točí. Možná proto, aby se mohli kdykoli přesvědčit, že se to takhle všechno opravdu stalo. Felace, ožíračka, masturbace, sjetí koksem, kopulace, dát někomu přes držku, ejakulace, neposrat se z umírajících dospělých, anál – a pak to všechno vyzvracet (a začít znovu další kolo). Je jim patnáct (nebo tak nějak), život je pro ně jízda na doraz a jediné, co v něm má smysl, je orgasmus, rebelství, horký balkánský pop a hnípání v rauši. A tohle všechno musí bolet, páchnout a občas krvácet, aby jeden alespoň pořádně cítil, že je!

„Jsem Jasna. Natáčíš mě?“
„Proč jsi tady? Co chceš? Co máš ráda? Jak to máš ráda? Takhle…?“
„Jsem ráda nahoře, ale třesou se mi při tom kozy.“
„Ukaž mi je!“
„Tak jo.“
„Takhle se ti to líbí? Tak co chceš?“
„Udělej mi to!“
„Jak?“
„Jen mi ho tam strč!“
„Popros!“
„Prosím…“

Tenhle fragment z úvodního dialogu ve foršpanu před titulkem je možné chápat jako klíčové motto, jako symptomatický koncentrát toho, co přijde. A jestli vám to připadá jako dialog z pornofilmu, pak vám to připadá (do jisté míry) správně. Ze sociálního (či, chcete-li, sociologického) pornofilmu, zdá se mi ještě vhodné dodat, byť vím, že žádný takový subžánr oficiálně neexistuje. Jenže devětadvacetiletá srbská režisérka Maja Milošová (která vystudovala režii v rodném Bělehradě a dokument v Paříži) nemá absolutně žádné zábrany, nic intimně fyziologického jí není cizí a navíc evidentně kašle na oficiální a konvenční klasifikaci žánrových formátů, prostě proto, že ji k ničemu nepotřebuje.

Patnáctiletí a šestnáctiletí spolu ostatně opravdu nezřídka cynicky a věcně souloží, po análu si střihnou felaci a pak si vypláchnou pusu panákem, sjedou lajnu a pak, když už jsou opravdu hotoví, se jdou na chvíli vydýchat domů, kde ve svém pokojíku předstírají, že se učí principy buněčné smrti, aby měli samé jedničky a jednou z nich byla třeba úžasná pediatrická sestra. Mnozí z nás tohle možná neochotně tuší, ale režisérka Maja Milošová to ví, a tak o tom napsala scénář a sehnala hereckou partu k lecčemu ochotných teenagerů, která ji v tom nenechala.

„Možná to chtělo víc jazyka“

… říká zkušeně středoškolačka Jasna, když zevrubně líčí kámoškám ze třídy průběh svého prvního orálu s o něco starším vůdcem klukovské party Djolem, který si tuhle rychlovku na záchodě točil na mobil a v budoucnu dá Jasně ještě pořádně zabrat. Ale ona to s odevzdaností zamilované srbské dívky, která bude jednou upachtěně podřízenou srbskou ženou, dokáže ustát. Protože tohle je svět, kde noc je vždycky mladá a celý špinavý Bělehrad je jejich. Virtuální svět, který můžeš pověsit na YouTube, kde je jí dobře, kde má minimálně pro Djoleho nějakou momentálně využitelnou cenu (byť tato pravidelně končí zapnutím poklopce) a kam utíká z dusné atmosféry neutěšeného domova na bělehradské periférii, za který se v zásadě stydí. Protože tam její otec umírá na rakovinu (a ona nechce být u toho, až mu po chemoterapii vypadají vlasy) a utahaná matka ji prudí vyčítavými kydy, jak jí jednou bude líto, že ho v tomhle marném boji také nedržela, alespoň občas, za ruku.

Jakou cenu může mít držet někoho za ruku, vytuší Jasna na krátké praxi v děcáku, ale není to její prozření, ale spíše jen letmý dotyk s něčím, co jakoby do jejího prázdného života (a do filmu, který o něm stejně otevřeně jako stereotypně vypráví) nějak nepatřilo. Když se nudí, zdrhá to rozbalit na párty, když musí za tátou do nemocnice, šlehne si extázi, když už se odhodlá a neprozřetelně řekne Djolemu, že ho miluje, dostane polibek, kde chuť ejakulátu vystřídá chuť krve. Ani jedno jí nijak zvlášť nechutná – ani jedno nedokáže a vlastně ani nechce odmítnout…

Forma přefikla obsah

Klip je hraný debut, s nímž režisérka Maja Milošová vyhrála festival filmových debutantů v Rotterdamu a který (po premiéře na pražském Fresh Film Festu) bude na rozdíl od Ruska, kde ho ministerstvo kultury zakázalo, uveden v našich kinech. Dlužno podotknout, že s oprávněným doporučením distributora kinařům označit film, vzhledem k explicitním sexuálním scénám, jako do osmnácti let nepřístupný. V daném případě je ovšem poctivé ještě dodat, že slovní obrat „explicitní sexuální scény“ je vlažným a cudným synonymem pro „hard porno“, jímž v řadě opakovaných sekvencí tenhle „mládežnický“ filmík nepochybně je. Osobně by mi to až tak nevadilo, kdyby tyhle scény (kulminující názornými makrodetaily) nebyly zařazovány prvoplánovitě, účelově a vlastně docela stereotypně tak, že slouží jako stále častější provokativní mezihra, aby bylo na co se dívat tam, kde není vlastně co sdělovat.

Po čase tohle ale přestává fungovat, neboť nastoluje otázky typu, zda se díváte na porno, které má ambice tvářit se jako standardní film s poselstvím, nebo na standardní film s poselstvím, které je tak lakonické, že je třeba doprovodit ho vsunutými (či spíše zasunutými) porno ornamenty. Osobně bych se přikláněl k variantě b, neboť Maja Milošová chce nepochybně sdělit cosi o pocitech, hodnotových škálách a frustracích současných srbských patnáctiletých. Z výsledku trochu mrazí a trochu se zvedá žaludek, ale jen málo je patrné, proč je tomu právě tak, co je právě sem přivedlo a odkud a kam vlastně jdou.

Forma tu převálcovala obsah, a to možná i proto, že režisérce Milošové vycházejí tyhle kontroverzní, bezcitné, erotické a nihilistické sekvence lépe nežli emocionální aranžmá s vyčítající mámou, s tátou po operaci v nemocnici či s vykořeněnými dětmi v dětském domově. A mnohem přesvědčivější jsou v nich i představitelé mladého hereckého týmu, v čele až s hrůzně autentickou Isidorou Simijonovicovou. Jen obtížně lze odhadnout, zda proto, že je to více bavilo, nebo proto, že takoví skutečně jsou.

Existenciální pseudodokumentárnost Klipu

… ostatně umocňují i časté prostřihy roztřesených a neostrých záznamů z jejich mobilů, které jsou elementárním komunikačním nástrojem jejich (ne)dorozumívání. Ať už na vás bude tenhle film působit jako porno se sociálním kontextem či sociální drama s porno vsuvkami, může zároveň vzbuzovat i pocit, že vlastně zůstal v polovině té či oné cesty. Někde mezi instrukčním seriálem o umění orálního milování The Art of Blowjob, pseudoartovými erotickými výplachy Catherine Breillatové Romance X či Anatomie pekla a chladně odtažitou Intimitou Patrice Chéreaua, kde naopak felace jako by ztrácela svůj pornografický kontext. Ze všeho nejvíce vám ale (právem) připomene Kids Larryho Clarka, který ovšem ukázal, jak žijí, milují a nenávidí náctiletí, přece jen o něco lépe, výmluvněji a znepokojivěji.

Nebudeme si nic namlouvat, Klip není žádný milý, laskavý a pěkný film. Řekl bych dokonce, že je to pěkně drsný, hnusný a bezvýchodný snímek, po kterém (i ve vztahu k poslednímu záběru) nebudete mít nějaký čas chuť někoho políbit. Není sice jasné, zda je tenhle smutný film jen konstatování, výzva nebo varování nebo ještě něco docela jiného. Navzdory všem nejasnostem a výtkám je to ale výpověď. Kusá, neúplná, schematická a do účelové formy zabalená výpověď o nich – ale tak nějak i o nás. Hustý film, který si vystačí s tím, že reál je reál, sex je jen úlevným upuštěním páry a zvratky páchnou – ale také neuzavírající cestu k úlevné myšlence, že všichni takoví přece jen nejsou.

KLIP / CLIP. Srbsko 2012, 100 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie a scénář: Maja Milošová. Kamera: Vladimír Simic. Hrají: Isidora Simijonovicová (Jasna), Vukašin Jasni (Djole), Jovo Maksic (otec), Monja Savicová (Marija), Nikola Dragutinovic (Crni), Sonja Janicicová (Sanja). V kinech od 30. srpna 2012 (premiéra Fresh Film Fest).

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Jiřině Bohdalové je 95 let, hraje téměř stejně tak dlouho

Herecká kariéra Jiřiny Bohdalové trvá bezmála devadesát let, tedy téměř celý její život, protože 3. května slaví devadesáté páté narozeniny. Jubileum herečky připomíná ve svém programu i Česká televize.
včeraAktualizovánopřed 22 hhodinami

Mezinárodní porota Benátského bienále podala demisi, píší média

Mezinárodní porota bienále v Benátkách podala demisi. Vedení přehlídky nezveřejnilo důvody tohoto kroku, který pravděpodobně souvisí s kritizovanou přítomností ruské národní expozice a také s rozhodnutím poroty vyloučit z udělování cen Izrael, uvádějí italská média. O udělení cen, Zlatých lvů, tak letos rozhodnou návštěvníci. Porota demisi ohlásila jen týden před začátkem bienále, který připadá na středu 6. května.
1. 5. 2026Aktualizováno1. 5. 2026

Talankinův ztracený Oscar se našel, v USA s ním režiséra nepustili do letadla

Sošku Oscara ruského režiséra Pavla Talankina nalezly aerolinky Lufthansy poté, co s ní režisérovi ostraha newyorského letiště Johna F. Kennedyho zakázala vstoupit na palubu letadla. Cenu, kterou získal za česko-dánský dokument Pan Nikdo proti Putinovi kritizující ideologickou indoktrinaci ruských školáků, musel Talankin odbavit k přepravě mimo kabinu. Po příletu do Německa se už ale soška nenašla, informovala dříve stanice BBC.
1. 5. 2026Aktualizováno1. 5. 2026

Film o Jacksonovi postrádá skandály, diváci se ale hrnou

Hraný film o králi popu Michael vynesli diváci k návštěvnickému rekordu. Za převyprávění začátku příběhu Michaela Jacksona utratili první víkend jen v severoamerických kinech 97 milionů dolarů (přes dvě miliardy korun). Zato kritici nadšením šetří, mimo jiné tepají do povrchnosti snímku, který ignoruje, že zpěvácká superhvězda čelila obvinění ze sexuálně nevhodného chování. Tvůrci tyto pasáže přetočili, aby se vyhnuli právním problémům.
29. 4. 2026

Do očí se jim propsal život i válka, říká fotograf o lidech z Náhorního Karabachu

Antonín Kratochvíl, Karel Cudlín a Jan Mihaliček fotografovali na přelomu milénia Národní Karabach. V konflikty poznamenané enklávě v jihozápadním Ázerbájdžánu zachytili hrůzy války, uprchlíky, ale také obnovu ve vzácných chvílích klidu. Jejich snímky jsou do poloviny června k vidění na výstavě Když se Bůh nedíval v pražské Leica Gallery. Mihaliček o Náhorním Karabachu mluvil s moderátorkou Terezou Řezníčkovou v Událostech, komentářích.
29. 4. 2026

Mužům se špatně vyjadřují emoce, říká tvůrce seriálu o toxické maskulinitě

Skotský scenárista, komik a herec Richard Gadd na sebe upozornil autobiografickou zpovědí ze zkušeností se stalkingem a znásilněním. Osobní příběh Sobík nejprve uspěl na britských jevištích a jeho televizní zpracování sbíralo jednu cenu za druhou. Teď se pustil do čisté fikce – mrazivého dramatu Poloviční chlap „o dvou zlomených mužích“.
29. 4. 2026

Koloseum chystá obranu proti překupníkům se vstupenkami

Pokud se lidé chystají do Itálie, musí se připravit na komplikace se vstupenkami na nejžádanější památky. Z oficiálních předprodejů je totiž vykupují překupníci a nabízejí za vyšší ceny. Platí to například pro římské Koloseum, které už kvůli tomu chystá změnit podmínky on-line prodeje. Podle redaktora ČT Vladimíra Piskaly většina lidí vstupenky na prohlídku tohoto amfiteátru nekupuje v oficiálním předprodeji, ale u někoho jiného a většinou dráž.
28. 4. 2026

Rocky konečně zdolal „své“ schody. Philadelphské muzeum ale sochu léta odmítalo

Herec, scenárista a režisér Sylvester Stallone už v osmdesátých letech věnoval městu Philadelphia sochu znázorňující nejslavnějšího tamního obyvatele, který nikdy nežil – filmového hrdinu Rockyho Balbou. Stát měla u ikonických schodů, na nichž hollywoodský boxer-outsider trénoval. Jenže ty vedou k Muzeu umění, které se desetiletí stavělo proti umístění kýčovité rekvizity. Názor změnilo až nyní – a spornou sochu rovněž uznalo jako outsidera, který nakonec díky vytrvalosti dosáhl svého.
28. 4. 2026
Načítání...