Klip – zapaříme, zasuneme, dáme dlouhou lajnu…

Je jim patnáct (nebo tak nějak) a životní program mají nasvícený jasně a přehledně jako displej mobilu, jejž nedají z ruky, protože na něj zaznamenávají, že žijí. Jen oni sami vědí, proč si tohle točí. Možná proto, aby se mohli kdykoli přesvědčit, že se to takhle všechno opravdu stalo. Felace, ožíračka, masturbace, sjetí koksem, kopulace, dát někomu přes držku, ejakulace, neposrat se z umírajících dospělých, anál – a pak to všechno vyzvracet (a začít znovu další kolo). Je jim patnáct (nebo tak nějak), život je pro ně jízda na doraz a jediné, co v něm má smysl, je orgasmus, rebelství, horký balkánský pop a hnípání v rauši. A tohle všechno musí bolet, páchnout a občas krvácet, aby jeden alespoň pořádně cítil, že je!

„Jsem Jasna. Natáčíš mě?“
„Proč jsi tady? Co chceš? Co máš ráda? Jak to máš ráda? Takhle…?“
„Jsem ráda nahoře, ale třesou se mi při tom kozy.“
„Ukaž mi je!“
„Tak jo.“
„Takhle se ti to líbí? Tak co chceš?“
„Udělej mi to!“
„Jak?“
„Jen mi ho tam strč!“
„Popros!“
„Prosím…“

Tenhle fragment z úvodního dialogu ve foršpanu před titulkem je možné chápat jako klíčové motto, jako symptomatický koncentrát toho, co přijde. A jestli vám to připadá jako dialog z pornofilmu, pak vám to připadá (do jisté míry) správně. Ze sociálního (či, chcete-li, sociologického) pornofilmu, zdá se mi ještě vhodné dodat, byť vím, že žádný takový subžánr oficiálně neexistuje. Jenže devětadvacetiletá srbská režisérka Maja Milošová (která vystudovala režii v rodném Bělehradě a dokument v Paříži) nemá absolutně žádné zábrany, nic intimně fyziologického jí není cizí a navíc evidentně kašle na oficiální a konvenční klasifikaci žánrových formátů, prostě proto, že ji k ničemu nepotřebuje.

Patnáctiletí a šestnáctiletí spolu ostatně opravdu nezřídka cynicky a věcně souloží, po análu si střihnou felaci a pak si vypláchnou pusu panákem, sjedou lajnu a pak, když už jsou opravdu hotoví, se jdou na chvíli vydýchat domů, kde ve svém pokojíku předstírají, že se učí principy buněčné smrti, aby měli samé jedničky a jednou z nich byla třeba úžasná pediatrická sestra. Mnozí z nás tohle možná neochotně tuší, ale režisérka Maja Milošová to ví, a tak o tom napsala scénář a sehnala hereckou partu k lecčemu ochotných teenagerů, která ji v tom nenechala.

„Možná to chtělo víc jazyka“

… říká zkušeně středoškolačka Jasna, když zevrubně líčí kámoškám ze třídy průběh svého prvního orálu s o něco starším vůdcem klukovské party Djolem, který si tuhle rychlovku na záchodě točil na mobil a v budoucnu dá Jasně ještě pořádně zabrat. Ale ona to s odevzdaností zamilované srbské dívky, která bude jednou upachtěně podřízenou srbskou ženou, dokáže ustát. Protože tohle je svět, kde noc je vždycky mladá a celý špinavý Bělehrad je jejich. Virtuální svět, který můžeš pověsit na YouTube, kde je jí dobře, kde má minimálně pro Djoleho nějakou momentálně využitelnou cenu (byť tato pravidelně končí zapnutím poklopce) a kam utíká z dusné atmosféry neutěšeného domova na bělehradské periférii, za který se v zásadě stydí. Protože tam její otec umírá na rakovinu (a ona nechce být u toho, až mu po chemoterapii vypadají vlasy) a utahaná matka ji prudí vyčítavými kydy, jak jí jednou bude líto, že ho v tomhle marném boji také nedržela, alespoň občas, za ruku.

Jakou cenu může mít držet někoho za ruku, vytuší Jasna na krátké praxi v děcáku, ale není to její prozření, ale spíše jen letmý dotyk s něčím, co jakoby do jejího prázdného života (a do filmu, který o něm stejně otevřeně jako stereotypně vypráví) nějak nepatřilo. Když se nudí, zdrhá to rozbalit na párty, když musí za tátou do nemocnice, šlehne si extázi, když už se odhodlá a neprozřetelně řekne Djolemu, že ho miluje, dostane polibek, kde chuť ejakulátu vystřídá chuť krve. Ani jedno jí nijak zvlášť nechutná – ani jedno nedokáže a vlastně ani nechce odmítnout…

Forma přefikla obsah

Klip je hraný debut, s nímž režisérka Maja Milošová vyhrála festival filmových debutantů v Rotterdamu a který (po premiéře na pražském Fresh Film Festu) bude na rozdíl od Ruska, kde ho ministerstvo kultury zakázalo, uveden v našich kinech. Dlužno podotknout, že s oprávněným doporučením distributora kinařům označit film, vzhledem k explicitním sexuálním scénám, jako do osmnácti let nepřístupný. V daném případě je ovšem poctivé ještě dodat, že slovní obrat „explicitní sexuální scény“ je vlažným a cudným synonymem pro „hard porno“, jímž v řadě opakovaných sekvencí tenhle „mládežnický“ filmík nepochybně je. Osobně by mi to až tak nevadilo, kdyby tyhle scény (kulminující názornými makrodetaily) nebyly zařazovány prvoplánovitě, účelově a vlastně docela stereotypně tak, že slouží jako stále častější provokativní mezihra, aby bylo na co se dívat tam, kde není vlastně co sdělovat.

Po čase tohle ale přestává fungovat, neboť nastoluje otázky typu, zda se díváte na porno, které má ambice tvářit se jako standardní film s poselstvím, nebo na standardní film s poselstvím, které je tak lakonické, že je třeba doprovodit ho vsunutými (či spíše zasunutými) porno ornamenty. Osobně bych se přikláněl k variantě b, neboť Maja Milošová chce nepochybně sdělit cosi o pocitech, hodnotových škálách a frustracích současných srbských patnáctiletých. Z výsledku trochu mrazí a trochu se zvedá žaludek, ale jen málo je patrné, proč je tomu právě tak, co je právě sem přivedlo a odkud a kam vlastně jdou.

Forma tu převálcovala obsah, a to možná i proto, že režisérce Milošové vycházejí tyhle kontroverzní, bezcitné, erotické a nihilistické sekvence lépe nežli emocionální aranžmá s vyčítající mámou, s tátou po operaci v nemocnici či s vykořeněnými dětmi v dětském domově. A mnohem přesvědčivější jsou v nich i představitelé mladého hereckého týmu, v čele až s hrůzně autentickou Isidorou Simijonovicovou. Jen obtížně lze odhadnout, zda proto, že je to více bavilo, nebo proto, že takoví skutečně jsou.

Existenciální pseudodokumentárnost Klipu

… ostatně umocňují i časté prostřihy roztřesených a neostrých záznamů z jejich mobilů, které jsou elementárním komunikačním nástrojem jejich (ne)dorozumívání. Ať už na vás bude tenhle film působit jako porno se sociálním kontextem či sociální drama s porno vsuvkami, může zároveň vzbuzovat i pocit, že vlastně zůstal v polovině té či oné cesty. Někde mezi instrukčním seriálem o umění orálního milování The Art of Blowjob, pseudoartovými erotickými výplachy Catherine Breillatové Romance X či Anatomie pekla a chladně odtažitou Intimitou Patrice Chéreaua, kde naopak felace jako by ztrácela svůj pornografický kontext. Ze všeho nejvíce vám ale (právem) připomene Kids Larryho Clarka, který ovšem ukázal, jak žijí, milují a nenávidí náctiletí, přece jen o něco lépe, výmluvněji a znepokojivěji.

Nebudeme si nic namlouvat, Klip není žádný milý, laskavý a pěkný film. Řekl bych dokonce, že je to pěkně drsný, hnusný a bezvýchodný snímek, po kterém (i ve vztahu k poslednímu záběru) nebudete mít nějaký čas chuť někoho políbit. Není sice jasné, zda je tenhle smutný film jen konstatování, výzva nebo varování nebo ještě něco docela jiného. Navzdory všem nejasnostem a výtkám je to ale výpověď. Kusá, neúplná, schematická a do účelové formy zabalená výpověď o nich – ale tak nějak i o nás. Hustý film, který si vystačí s tím, že reál je reál, sex je jen úlevným upuštěním páry a zvratky páchnou – ale také neuzavírající cestu k úlevné myšlence, že všichni takoví přece jen nejsou.

KLIP / CLIP. Srbsko 2012, 100 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie a scénář: Maja Milošová. Kamera: Vladimír Simic. Hrají: Isidora Simijonovicová (Jasna), Vukašin Jasni (Djole), Jovo Maksic (otec), Monja Savicová (Marija), Nikola Dragutinovic (Crni), Sonja Janicicová (Sanja). V kinech od 30. srpna 2012 (premiéra Fresh Film Fest).

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Při procesu s nacisty byl důkazem i film. Archivy hledali dva američtí bratři

Nový film Norimberk s Russellem Crowem v kinech obrací opět pozornost k norimberskému procesu. Médium filmu souvisí s ostře sledovaným soudem ale i jinak – záběry promítané v soudní síni posloužily tehdy jako důkaz. Část z nich na zpravodajské misi v poválečné Evropě nasbírali bratři z hollywoodské rodiny.
před 2 hhodinami

„Vážený soudruhu prezidente.“ Historik zkoumá příběhy skrz normalizační dopisy Hradu

V průběhu normalizace registrovalo oddělení stížností prezidentovy kanceláře stovky tisíc dopisů. Nejvíc jich bylo doručeno prezidentovi Ludvíku Svobodovi v roce 1969. Dopisy odrážejí běžné problémy společnosti, jako jsou bydlení, sociální zabezpečení, cestování do zahraničí a školství. Ve své knize „Vážený soudruhu prezidente“ nabízí historik Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Tomáš Vilímek desítky příběhů odhalujících jak úsměvné, tak tragické stránky života za normalizace.
před 8 hhodinami

Czech Press Photo vyhrála fotografie horníka z dolu OKD

Nejlepší fotografií 31. ročníku Czech Press Photo byl vyhlášen snímek ze série s názvem „Práce horníků na dole ČSM – Sever (OKD)“ Lukáše Kaboně z Deníku. Uspěl v konkurenci téměř 300 fotografek a fotografů, kteří do soutěže zaslali 5250 fotografií. „Zavírání dolů v České republice představuje uzavření významné etapy průmyslové historie a proměnu vztahu společnosti k životnímu prostředí. Těžba uhlí po desetiletí formovala krajinu i životy lidí, často s negativními dopady přesahujícími hranice Moravskoslezského kraje. Uzavření posledního černouhelného dolu ve Stonavě je symbolickou tečkou za érou hlubinné těžby na Ostravsku. Fotografovi Lukáši Kaboňovi se podařilo tento přelomový okamžik zachytit s věcnou přesností a silnou výpovědní hodnotou,“ uvedla porota. Ceny se letos udělovaly v devíti kategoriích. Oceněné fotografie budou k vidění v Nové budově Národního muzea od 11. května do 30. listopadu 2026.
před 18 hhodinami

Archeologové v Itálii objevili ztracenou Vitruviovu baziliku

Archeologové v Itálii našli pozůstatky více než dva tisíce let staré veřejné budovy, jejíž návrh připisují starověkému římskému architektovi Vitruviovi, známému jako otec architektury. Pozůstatky starověké baziliky našli archeologové v centrálním italském městě Fano severovýchodně od Říma.
včera v 10:28

Zemřel italský módní návrhář Valentino Garavani, bylo mu 93 let

Italský módní návrhář Valentino Garavani a zakladatel značky Valentino zemřel ve věku 93 let, informovala tisková agentura ANSA. Zesnul v pondělí pokojně ve svém římském sídle obklopen blízkými, oznámila v prohlášení Nadace Valentina Garavaniho a Giancarla Giammettiho, který byl Valentinovým dlouhodobým společníkem a obchodním partnerem.
19. 1. 2026Aktualizováno19. 1. 2026

Sluhu dvou pánů v Ústí hraje žena a komentuje současnost

Činoherní studio v Ústí nad Labem sáhlo po osvědčené komediální klasice. Nastudovalo commedii dell’arte Sluhu dvou pánů. Titulní roli vychytralého sluhy Truffaldina ale hraje netradičně žena – Marie Machová.
19. 1. 2026

Jihočeské divadlo je první veřejnou kulturní institucí v Česku

Jihočeské divadlo se jako první scéna v zemi stalo takzvanou veřejnou kulturní institucí. Ta oproti příspěvkové organizaci umožňuje víceleté plánování i financování z více zdrojů. Právě divadla často argumentují tím, že obsluhují diváky celého kraje, proto by se na jejich financování nemělo podílet jen město, v němž sídlí.
19. 1. 2026

Nejvíc nominací na Českého lva má Franz, dvojí šanci na cenu mají Trojan i Geislerová

Patnáct nominací na cenu Český lev za rok 2025 získal snímek Franz, který polská režisérka Agnieszka Hollandová natočila v české koprodukci o spisovateli Franzi Kafkovi. S třinácti nominacemi následuje drama Sbormistr, o další dvě méně obdržel snímek Karavan. V hereckých kategoriích mají po dvou nominacích Anna Geislerová, Elizaveta Maximová a Ivan Trojan. Vítězové budou oznámeni 14. března v přímém přenosu České televize.
19. 1. 2026Aktualizováno19. 1. 2026
Načítání...