Praha - V Galerii Klementinum vystavují šest desítek grafických listů, jejichž autoři patří mezi přední osobnosti světové výtvarné scény. Výstava Od Hollara k Beuysovi zahrnuje díla ze sbírky významného rakouského teologa Otto Mauera. Expozice potrvá do 29. června.
Sbírka vídeňského dómského kazatele, sběratele a teoretika umění Otto Mauera (1907 až 1973) je součástí Arcibiskupského dómského a diecézního muzea ve Vídni. Výstavu iniciovalo Rakouské kulturní fórum v Praze a při její loňské premiéře v Olomouci ji zhlédlo přes 10.000 návštěvníků.
Z celkových 3000 výtvarných děl je na výstavě 56 exponátů, především z 20. století. Nescházejí ale ani autoři ze starších dob: Václav Hollar, Francisco Goya nebo Odilon Redon. Moderní umění pak zastupují například Marc Chagall, Pablo Picasso, Egon Schiele, Gustav Klimt, Oskar Kokoschka, Paul Klee, Henri Matisse, Vasilij Kandinskij, Joseph Beuys, Friedensreich Hundertwasser či Victor Vasarely.
Podle Mauerova přesvědčení je umění jedním z mnoha způsobů, jimiž bůh promlouvá k lidem. Ve snaze vystavět dialog mezi církví a uměním na novém základě založil roku 1954 Galerii St. Stephan, kde se programově věnoval modernímu evropskému umění.
Křesťanství bylo s uměním spojeno od počátku - prostřednictvím uměleckých děl se křesťanská nauka dostávala k lidem nebo díla křesťanského boha oslavovala. Církev byla důležitým zadavatelem uměleckých zakázek. Umělecká díla vznikala v intenzivním dialogu mezi církví a umělci - často těmi z nejvýznamnějších, připomíná ředitel Rakouského kulturního fóra v Praze Walter Persché.
Po různě silných ateistických tendencích mezi umělci od 19. století přichází podle Perschého nové sblížení po první světové válce. Umělci, ze kterých se v důsledku existenciálních otřesů stali noví hledači, znovu nacházeli cestu k teologům, kteří v novém samostatnějším způsobu uvažování a hovorech o bohu hledali odpovědi na otázky doby.
Z této meziválečné generace vyrostl také Otto Mauer. Z vlastní iniciativy a na svou zodpovědnost podnikl v poválečném Rakousku pokus vystavět dialog mezi církví a uměním na novém základě. Činil tak bez přímého pověření svých církevních nadřízených, kterými byl po dlouhou dobu v nejlepším případě trpěn, častěji ovšem ze strany konzervativních kruhů nenáviděn, připomněl Persché.
