Už skoro čtvrt století patří mezi stálice české literatury a ke svým dosavadním dvanácti románům přidal před letošním létem třináctý s názvem Továrna na maso. Spisovatel Miloš Urban v pořadu Interview ČT24 mluví o tom, proč lituje partnerky a partnery spisovatelů nebo čím ho překvapil úspěch jeho knih v zahraničí. Psaní prý může být soukromá psychoterapie.
Urban říká, že jako každý autor prožil kus svého života ve svých postavách, psaní podle něj může být soukromá psychoterapie. „Když je člověk v pohodě, tak proč by měl psát? Tak ať žije svůj život a nezavírá se doma. Je to velice osamělá činnost, kdy vlastně ani nevíte, jestli vám přinese výsledky, ty hrozny, po kterých toužíte. Je to velká nejistota, ale zároveň se při tom psaní můžete dobrat svého nitra,“ sděluje.
Podle Urbana může člověk za takový ponor do tvorby zaplatit osobním životem, třeba manželstvím. „Partnery a partnerky spisovatelů upřímně lituju,“ uvádí.
Nechce říkat, zda jeho poslední román Továrna na maso bude opravdu tím definitivně posledním. „Je pravda, že jak je člověk ve věku, kdy je s životem jakoby smířený, už v sobě nemá rebela, kterého měl, když mu bylo třicet. Těch impulsů k tomu naštvanému, rozčílenému psaní už tolik není,“ míní.
Ve svých knihách pracuje se svým strachem, psaní je pro něj vážná a osobní věc, ačkoliv při psaní chce, aby ho to bavilo. Ovlivnila ho kniha Jméno růže od Umberta Eca. „Když jsem začal psát, tak od Sedmikostelí dál už jsem se držel tady toho, řekněme, postulátu, že to musí být zábavné, ale musí to být i poučné, i když nejsem tak poučný jako pan profesor Umberto Eco,“ říká.
Záhada kolem úspěchu
Urbanovy knihy ovlivňují konkrétní místa, třeba pražské Holešovice nebo Nové Město. Na penzi by si prý možná mohl nechat Ostravu, které se celý život bál, dneska tam ale má kamarády a velmi si ji zamiloval. „No a potom si myslím, že na mě čeká Brno, které mám strašně rád. A myslím si, že tam bych pár týdnů klidně prožil a nasál atmosféru,“ dodává.
Urbanovo dílo se překládalo do světa, největší úspěch měl ve Španělsku a v Jižní Americe. Šlo právě o zmíněný román Sedmikostelí, který ale vůbec nebyl míněn pro zahraniční, nýbrž pouze pro české publikum.
„Je to pro nás dodnes záhada. Na literárním byznysu mě vlastně baví i tohle, že prostě nikdy nevíte, co uspěje a co neuspěje. Protože může být bestseller v Americe, ale u nás to úplně zapadne,“ dodává.
