Plačící satyr čekal 90 let, než ho k životu probralo pražské Vinohradské divadlo. Básnický svět Fráni Šrámka nadšeně obdivoval Karel Čapek, takže právě tuto hru ve dvacátých letech na zmíněné scéně režíroval. To samé nyní činí Radovan Lipus. Hlavní role svěřil Simoně Postlerové a Janu Šťastnému.
Tři stárnoucí spisovatelé využívají pohostinství zámečku Lídy Setumské, sloužícího jako ozdravovna pro stárnoucí literáty. Jejich zdánlivě poklidný život naruší až příchod 16leté dívky Aničky. Plačící satyr se snaží alespoň trošku analyzovat a porozumět lidským vztahům.
- "Milý pane, měl jsem velikou radost, když jsem přečetl Vašeho Plačícího satyra. Je to krásná věc, myslím ještě lepší nežli Měsíc nad řekou. Nevím, co jí vytknout a co na ní měnit," napsal kdysi Karel Čapek Šrámkovi. (Divadlo do repertoáru mimo jiné zařadilo Čapkova Loupežníka.) Právě Plačící satyr dostal samotáře Šrámka mezi spisovatele a Čapkovy přátele. Dnes je sice básníkem povinné četby, ale i ze školních lavic se pomalu vytrácí.
Vinohrady se snaží oživit Šrámkův skomírající odkaz a předvádějí ho jako zručného dramatika. „Jsou tam nadčasová témata, jako například stárnutí, krutost, láska, smrt,“ vyjmenovává režisér Radovan Lipus důvody, proč se na hru podívat. Za největší přednost divadelního kusu ale celý soubor svorně považuje krásnou češtinu.
Zvládnout ji ale nebylo pro herce kolikrát jednoduché. „Prokousat se tím, aby nám byl jazyk domácí, blízký, a že jsme se s ním narodili, to asi byl nejtěžší oříšek,“ přiznal Jan Šťastný, který ztvární jednu z hlavních postav.
Nejčastěji byl na Vinohradech inscenován Šrámkův Měsíc nad řekou – třikrát, naposledy v roce 1970.
