Jan Hendrych – sochař, malíř, ale taky restaurátor, kurátor a pedagog – vystavuje do 3. března své plastiky v Topičově salonu. Hlavním tématem jeho tvorby je ženský akt. Výstava je poctou pražské galerie k umělcovým loňským osmdesátinám.
Rozhovor s Janem Hendrychem
Kdysi jste proces své tvorby přirovnal k psaní poezie. V čem k sobě mají se sochařstvím blízko?
Spíš si myslím, že socha vzniká, jako kdyby člověk skládal muziku. Má téma, které doplňuje a kombinuje a skládá do určité rovnováhy. A používá variace – udělá jednu skicu a pak vždy trošku jiný pohled na tu samou věc.
Na AVU jste mimo jiné vedl Ateliér figurálního sochařství. Čím vás přitahuje lidská postava?
Figuraci jsem začal dělat až po 70. letech. Tehdejší úroveň socialisticko-realistického sochařství byla většinou agitace. Všechno bylo modelované stejně, poezii to nemělo. Mně se to nelíbilo, takže jsem figuru začal zkoušet jinak. A protože podstatný pro mě byl evropský odkaz od antiky, byl jsem jím ovlivněn nebo inspirován, i když jsem dělal současnou figuru v současném oblečení. Pan profesor Kaplický, vynikající sochař a zakladatel moderního sklářství, mi vždycky říkal: musí tam být kus toho Parthenonu, to znamená monumentality, samozřejmosti antických soch nebo architektury.
Po roce 1968 jste nějaký čas nemohl vystavovat a věnoval se restaurátorství. Co vám toto řemeslo dalo?
Moc. Byl jsem po příchodu Rusů drzý na jedné schůzi nově ustaveného svazu v Mánesu. A oni mi řekli: tak, Hendrych, ty sem už teda nechoď, s ničím. Byl jsem v klatbě dva roky. Ale měl jsem kamaráda, který restauroval a vzal mě na lešení k sobě. Pak jsem restauroval třicet let a můžu říct, že to byly nejhezčí prázdniny.
