Vadí? Nevadí? Na odpovědi cenzury v Československu mnohdy závisel osud filmu. Stejnojmenná kniha, vydaná Národním filmovým archivem, přibližuje tehdejší kontrolní mašinérii na příkladu Filmového studia Barrandov v letech 1962 až 1970.
Cenzorní systém důkladně prověřoval scénáře, ovlivňoval herecké obsazení a dohlížel i na konečnou podobu snímků. A přesto se do kin dostaly filmy, které se tehdejšímu režimu moc nelíbily.
„Třeba zrovna v první polovině šedesátých let to fungovalo tak, že na důležitých místech byli komunisté, které bychom mohli zařadit to toho reformního proudu, a ti se snažili určitým projektům pomáhat,“ vysvětlil autor knihy Lukáš Skupa.
Naopak například kvůli satirické komedii Bílá paní režiséra Zdeňka Podskalského z roku 1965 zpřísnili cenzoři svůj dohled. Ve stejné době začali dělit i tvůrce takzvané nové vlny. Mezi problematické patřili Věra Chytilová, Evald Schorm či Jan Němec, naopak za vzor byli dáváni Miloš Forman nebo Jiří Menzel.
„Snímky jako Lásky jedné plavovlásky, Černý Petr, Ostře sledované vlaky byly vnímány jako vzor toho, co by mladí tvůrci měli v šedesátých letech natáčet,“ podotkl Skupa. Škatulka ale byla proměnlivá. Třeba dříve vzorový Jiří Menzel upadl po roce 1968 u cenzorů v nemilost. Mimo jiné jeho Skřivánci na niti se mohli promítat až o dvacet let později.
Stejně jako řada dalších filmů skončili v trezoru – z něj se ale i během normalizace některé filmy vytahovaly. „Zatímco doma se o těchto filmech nesmělo mluvit, čile se prodávaly do zahraničí, z čehož plynuly Československému státnímu filmu nikoli zanedbatelné částky,“ upozornil Skupa.
Zajímavé je, že většina cenzorů po sobě nechtěla zanechávat písemné stopy. Minimum, které se dařilo v archivech dopátrat, kniha Vadí nevadí ukazuje v přílohové části.
