Národní galerie vystavuje japonské zenové obrazy ze sbírky Kaeru-an. Ukázka zenbuddhistického přístupu k tušové malbě a kaligrafii je vzácná hned z několika důvodů. Práce se štětcem a tuší jsou k vidění v Salmovském paláci do 2. října.
Výstava je prvním veřejným představením daru od holandského sběratele Felixe Hesse, který se rozhodl téměř celou svou velice vzácnou a jedinečnou sbírku japonské zenové malby a kaligrafie, celkem 526 děl z patnáctého až dvacátého století, věnovat právě Národní galerii. Z uměleckého hlediska se jedná o unikát a Národní galerie dostala přednost před dalšími světovými galeriemi.
Je to také v podstatě poprvé, kdy je u nás k vidění takto koncipovaná kolekce, a navíc v takové vytříbenosti a kvalitě. Umožňuje nám také nahlédnout do jiného než západního myšlení, a to nejen filozofického, ale i estetického a výtvarného. Zároveň se zde setkáváme se zcela jiným pojetím malby, či obecněji, ztvárněním nějaké ideje.
„Všechny bytosti jsou buddhové“
Je totiž důležité si uvědomit, že zenová malba nevycházela primárně z uměleckého pocitu, nevznikala jako nějaké estetické vyjádření – což samozřejmě, a v případě Dálného východu to platí dvojnásob, v žádném případě neznamená, že by byla estetických či uměleckých kvalit prosta–, ale jakožto výtvarné vyjádření filozofických idejí. Přesněji duchovních. A ještě přesněji: duchovní cesty a její praxe. Přičemž z hlediska dnešního diskurzu šlo vlastně o překlad do jiného média, o přeskok.
Zenový buddhismus, stojící za výstavou Zenga, se vyvinul z indického mahájánového buddhismu a v šestém století jej indický mnich Bódhidharma, japonsky Daruma, přinesl do Číny, odkud se poté, co do sebe pojal prvky taoismu, dostal ve dvanáctém století do Japonska – společně s uměním kaligrafie, tušové malby a i literatury, především poezie. S tím vším se návštěvník v expozici Zenga setká.
Zen klade důraz na jednoduchost. Vše bere takové, jaké to je, a nesnaží se nic interpretovat – poukazuje tedy na něco ještě dříve, nežli o tom začneme přemýšlet, než si vytvoříme nějaké ideje. Podstatou zenu je vědomí, že všechny lidské bytosti jsou vlastně buddhou, pravdu si ale musí každý objevit sám pro sebe. Přesně jak to napsal malíř Hakuin Ekaku, žijící v osmnáctém století: „Všechny bytosti jsou od přirozenosti buddhou, stejně jako je led od přirozenosti vodou. Bez vody není led a bez bytostí nejsou žádní buddhové.“ Zen je prostě být zcela naživu.
Kruh v jasném dni
Zen není ani filozofií, ani náboženstvím. Zen rovná se meditace ve všech jejích formách. Významný japanolog a překladatel Antonín Líman jej definoval takto: „Zen se zcela vymknul složitým logickým doktrínám indického buddhismu a položil důraz na bezprostřední prožitek skutečnosti, na meditaci a mystickou zkušenost jako zdroj poznání. Zen klade důraz na jednotu člověka a vesmíru, na posvátnost skutečnosti, a má za to, že pravda nedlí ani v subjektu, ani v objektu, ale někde mezi nimi.“
Přesně jak to řekl zenový mistr Nakagawa Sōen: „V jasném dni se vše propojuje v kruhu a plodí pravdu.“ Jasným dnem označuje myslitel jasnou mysl. Kruh je pak symbolem prázdnoty a zároveň prozření, není tedy divu, že jej v různé podobě, jako třeba zářící měsíc, najdeme na mnohých zenových malbách.
Projít trhlinou
Prozření je v zenové terminologii označováno jako satori. Moment, kdy dojdeme osvícení, nahlédnutí do vlastní přirozenosti – kdy tedy jsme na cestě k tomu stát se buddhou. Cestě ovšem dlouhé a těžké, ne pro každého. Satori celkem pochopitelně nelze popsat, můžeme si ale pomoci poezií. Bašó, zřejmě nejslavnější básník a mistr japonských haiku, napsal: „Ticho – / zpěv cikád / proniká do skály.“
Soustředěním a sladěním s okolním světem, zde přírodou, lze pak proniknout i neproniknutelné. Bašóovo nejspíše nejznámější haiku zní: „Do staré tůně / skočila žába / žbluňk.“ Tůň můžeme vnímat jako mysl, starou, možná u ní nikdo dlouho nebyl, jen nyní v klidu a usebrání meditující básník. A náhle, bum, mysl se promění a skočí do vody. Do prázdna.
Mimochodem, ono prozření, zjevení se trhliny, jíž lze projít do jiného světa, jiného vnímání, není specifikum pouze zenu, v jiné podobě o něm mluvili mystici různých konfesí, najdeme jej namátkou u křesťana Jakoba Böhma stejně jako u šamanů, Arthura Rimbauda či básníků skupiny Vysoká hra, zmiňoval a ztvárňoval jej Josef Šíma, zpíval o něm (zenový adept) Leonard Cohen…
K dosažení satori mohly napomáhat kóany, nelogické hádanky, jako třeba tato: „Jak zní tlesknutí jedné ruky?“ Anebo zdánlivě nesouvislé odpovědi mistra: „Žák se zeptal mistra: ‚Co je osvícení?‘ Mistr odpověděl: ‚Když jsi hladový, tak jez. Když jsi unaven, spi!‘“ Máme-li na kóan skutečně odpovědět, musíme odhodit veškeré logické uvažování, všechny myšlenky a ideje a reagovat naprosto intuitivně.
Jak namalovat zen?
Jak tyto ideje převést do malby, tuší a na papír? Je to vůbec možné? Vždyť i taoistický básník Chan-Šan, žijící někdy v 8. století ve své básni v podstatě kapituluje: „Má mysl je jak Měsíc na podzim / čistě se zrcadlí ve smaragdovém rybníce – / Ach ne, nijak to nelze znázornit / marně hledám způsob, jak to vyjádřit.“
Odpověď nacházíme ve vystavených dílech. Všechna se vyznačují jednoduchostí, prostotou, monochromními tahy štětce, všechna zároveň prokazují výše řečené o souznění se světem kolem nás, s vlastní přirozeností, jsou spontánním (až se zdá, že jasným, rychlým nahozením) a vpravdě minimalistickým zachycením duchovní podstaty – a nepouštějí se do nějakého vysvětlování. Ukazují a to stačí.
Přesně, jak radí Dógen Zendži – žijící v třináctém století v Sútře hor a vod – ve sbírce Pokladnice oka pravé dharmy: „Abychom mohli uzřít hory a řeky, musíme prožít jejich buddhovskou přirozenost, která vyplývá z proměnlivosti jevů a jedinečnosti okamžiku.“
Usmyslí-li si hlemýžď vylézt na Fudži
Krásně je to vidět na závěsném svitku Zenový kruh s kaligrafií mistra Fujó Rojana – rychlým tahem namalovaný kruh, provázený vertikálním, kaligraficky pojatým textem „Nic nechybí, nic nepřebývá“. Na svitku je podána esence zenu v té nejčistčí podobě. Podobně je tomu u svitku Ašikagy Šizana Měsíc jako zenový kruh.
Na závěsném svitku Daruma, vytvořeném Baisaóem někdy v polovině osmnáctého století, vidíme Darumu, tedy Bódhidharmu, v meditačním klidu, načrtnutého skutečně jen několika tahy, provázeného kaligrafií „Přišel, aby osvítil svět a učil mistrovskému jednání, září jako tisíce horských vrcholků, které se po ránu vynořují z mraků“. Daruma je ztvárněn i na svitku Zřím tě! Daruma od Reigena Etóa, kdy ovšem jeho hlava splývá s krajinou a jen částečně z ní vystupuje.
Minimalistické pojetí krajiny můžeme sledovat na řadě maleb, například na svitku Slunce vycházející nad Fudži do Daikaku Seppóa z poloviny osmnáctého století či v díle Jamaoka Teššúa Hora Fudži a hlemýžď – zde je kromě obvyklé výrazové a formální úspornosti zajímavé i spojení „věčné“ hory, a byť pomalu, leč přesto se pohybujícího hlemýždě. A doprovodná kaligrafie vše jen podtrhuje: „Je-li duch jedno s tělem, vše je možné. Usmyslí-li si hlemýžď vylézt na Fudži, jistě tak učiní.“
Přímo čítankovým příkladem minimalistického pojetí je pak malba Odpočívající býk od Cúa Sótecua, na níž vidíme pouhý oblý tvar, z něhož vykukují dvě uši či rohy – nic víc, a přesto naprosto výstižné. Ovšem průvodní kaligrafie vše ještě povyšuje a posunuje: „Mysl je ovládána nesčetnými podněty, a přece je její pohyb často pouhým přeludem.“
Celá expozice je citlivě a nápaditě zasazena do silně nevstřícného a rozhodně „nezenového“ prostředí klasicistního paláce s kachlovými kamny – u každého díla leží na zemi velký balvan, průchody mezi místnostmi jsou odděleny pruhy plátna, k posezení jsou japonské stoličky, zní zde tiše japonská bambusová flétna.
