Hrůzy války tu byly vždy, ale umění se jejich vyobrazení vyhýbalo, nebyly dostatečně hrdinné a ušlechtilé. To se ale změnilo a dnes jsme zobrazením tragédií dopadajících na obyvatele vystavené konfliktům zahlceni ze všech stran. Srdceryvné příběhy sledujeme téměř bezprostředně z obrazovky obývacích pokojů. Výstava Bolest těch druhých v pražském Centru DOX si klade otázku, do jaké míry jsou lidé schopni empatie vůči prožitku jiných. Odpověď hledají díla více než čtyř desítek umělců, kteří v minulosti i v současnosti reagovali na válečné konflikty.
Jak mít kapacitu pro bolest lidí ve válce? K empatii vede spíš umění než média
Název výstavy Bolest těch druhých odkazuje na esej spisovatelky a aktivistky Susan Sontagové. Ta se v textu S bolestí druhých před očima z roku 2003 zamýšlela, jak zprostředkovat utrpení těm, pro které je nepředstavitelné, protože s ním nemají přímou zkušenost.
Na tolik utrpení nemáme kapacitu
Současný svět v hledáčku médií tady a teď přenáší bolest prakticky v reálném čase. Více takových podnětů ale vede paradoxně spíše k naší odtažitosti. Nelze si připouštět vše. „Naše mysl je všemi těmi obrazy tak roztříštěná, že často nedokážeme reagovat jinak než povrchně. I hrůzné výjevy už přejdeme, protože na jejich vnímání nemáme kapacitu,“ podotýká ředitel Centra DOX a jeden z kurátorů výstavy Leoš Válka.
Tradiční výtvarná díla před zahlcením lidstva vizuálním svědectvím byla podle něho účinnější. Místo dalšího kliknutí nebo rychle se střídajících filmových záběrů mohl člověk obraz či sochu vnímat nekonečně dlouho. „Věděl, že mu neuteče ani že jej nepřekryje za chvíli obraz jiný. A vnímání bylo o to intenzivnější,“ míní Válka.
Výstava Bolest těch druhých se zamýšlí nad schopností umění vypovídat o válce – a především nad schopností lidí skrze umění chápat utrpení těch, které válka zasáhla. Bez omezení na jeden konkrétní konflikt, politiku či ideologii.
Od Goyi po válku na Ukrajině
Kurátoři shromáždili malbu, fotografii, grafiku, videa a instalace od více než čtyřiceti umělců z různých zemí, a to tvorbu jak současnou, tak historickou. Galerie tak připomíná třeba Goyův cyklus Hrůzy války z počátku devatenáctého století. Drastické memento brutality provázející boj Španělska za nezávislost.
V DOX je k vidění také jedna z prvních uveřejněných válečných fotografií – Údolí stínu smrti. Snímek opuštěného bojiště Krymské války pořídil v roce 1855 průkopník válečné fotožurnalistiky Roger Fenton.
Poloostrov Krym, který v roce 2014 nelegálně anektovalo Rusko, je spojnicí k reflexi současného konfliktu na Ukrajině. Kresby tamního výtvarníka Nikity Kadana se do Prahy dostaly až v den vernisáže. Kvůli výpadkům elektřiny v Kyjevě je umělec nemohl dokončit včas, problémy provázely i dopravu, transport se nakonec podařil díky dobrovolnici z humanitárního konvoje.
Vystavena jsou rovněž díla ruských umělců reagujících na hrůzy války na Ukrajině. „Buď jsou v bezpečí, nebo šíleně stateční – a známe pár takových lidí –, že se nebojí vyjadřovat v Rusku umělecky své názory, což si zaslouží velký respekt,“ dodává Válka.
Schopnost empatie tématem výstavy Bolest těch druhých (zdroj: ČT24)
Fotograf z černé listiny
S Ukrajinou jsou částečně spojeny i práce iráckého fotografa Aliho Arkadyho. Před šesti lety dokumentoval boj irácké armády proti Islámskému státu. Stal se ale i svědkem mučení, znásilňování a zabíjení nevinných lidí iráckými vojáky.
Po zveřejnění fotografií svědčících o těchto zvěrstvech utekl ze země a dlouho se skrýval. „Byl jsem na černé listině. Moje tvář byla v iráckém tisku, i v Kurdistánu a na jihu. Tvrdili, že jsem udělal něco špatného, že jsem zloděj, a snažili se mě najít a chytit,“ říká.
Pro DOX připravil videoinstalaci zachycující proud uprchlíků ze dvou konfliktů, které od sebe dělí téměř dekády – v Iráku a na Ukrajině. Vede tak k zamyšlení, nakolik je situace lidí prchajících před válkou podobná. Instalaci doplnil litografiemi.
Nepoučili jsme se
Britský sochař Tim Shaw poskytl pětimetrové memento vytvořené podle fotografie, díky níž se svět v roce 2004 dozvěděl o ponižování a mučení vězňů v Američany kontrolované věznici Abú Ghrajb v Iráku. Na snímku byl muž s hlavou zakrytou kápí a mučený elektřinou.
„Jak konflikty přicházejí a odcházejí, lidé jdou dál. Zapomínáme. Důležité je ale nezapomínat, protože děláme stále dokola stejné chyby,“ poznamenává Shaw. Zásadní roli v udržování paměti podle něho nese právě umění.
Jeho názor vyjadřuje i nápis na výstavě: Dějiny nás učí, že jsme se z dějin nepoučili. Alespoň částečně to mohu návštěvníci výstavy v DOX napravit do poloviny dubna.