Po úspěšném komediálním debutu Teorie tygra uvádí režisér a scenárista Radek Bajgar 4. dubna do kin další celovečerní film. Hrdinkou černé komedie Teroristka je učitelka na penzi, která se rozhodne opatřit si zbraň a namířit ji na místního bosse poté, co zjistí, že spravedlnosti nelze docílit jinak. Roli „teroristky“ napsal Bajgar přímo pro Ivu Janžurovou. Novinku, která vznikla v koprodukci České televize, herečka představila v rozhovoru pro Události, komentáře.
Jaký je film Teroristka z vašeho pohledu? Co si z něj odnášíte?
Myslím, že Teroristka je velmi hezký pokus pana Bajgara, v němž zpracoval mnoho svých vlastních dojmů a zážitků z lokální politické scény. Zlým hrdinou, se kterým dojde ke konfliktu, není žádná vysoce postavená osoba. Film řeší problémy obce a okolí, tedy se dotkne lidí, kteří zažívají podobné věci. Měl by nejen pobavit, ale vést diváky i k určitému zamyšlení, jestli dobře reagují na problémy, které kolem nich vyrůstají. Neznamená to ale, že bych doufala, že budou brát do ruky zbraň.
Učitelka Marie se bezvýchodnou situaci rozhodne řešit právě zbraní. Je to vhodný způsob v době častých zpráv o střeleckých útocích?
To asi posoudí sami diváci a odborná kritika. Myslím, že zbraň je použita v rámci určitého komediálního zpracování, neřekla bych, že připomene drastické události, o kterých slýcháváme. Název Teroristka nebude nijak souviset s terorismem, který se vyskytuje ve světě. Jak už jsem předeslala, jsem přesvědčena, že film povede k místním lidským problémům a že samotná zbraň vlastně bude víceméně komickou rekvizitou.
Vy sama jste se kvůli roli musela naučit ze zbraní zacházet . Bylo to složité?
Složité a zábavné, protože jsem se nikdy s takovým úkolem nesešla. Jednou v životě mě jeden kamarád pozval na střelnici, tak jsem si párkrát vystřelila, ale už je to dávno. Teď mě zavedli na střelnici, předvedli mi revolver, pistoli a nakonec i brokovnici. Uvažovalo se dlouho, jakou zbraní nakonec ve filmu pokus podniknu.
Zbraně samy o sobě jsou hezké rekvizity. Když jsem viděla, že je budu muset používat bystře, abych docílila výsledku, který jsem si představovala, nebylo to úplně jednoduché. Na druhou stranu jsem se zacházení se zbraní nechtěla naučit moc dobře, protože to by neodpovídalo pravdě, že by ta žena byla schopná v tak krátké době zbraň zvládnout.
Radek Bajgar napsal hlavní roli vám přímo na tělo. Měla jste hned jasno, že na Teroristku chcete kývnout?
Tentokrát ano. V tomto případě jsem se moc nerozmýšlela, vlastně jsem se nerozmýšlela vůbec, abych byla upřímná. Protože každý herec chce hrát roli, kde je co hrát. Často se setkávám s nabídkami rolí, kde chybí začátek, chybí důvod jednání postavy nebo její pointa. Pak se dlouze snažím domluvit s autory scénáře, jestli by se dalo něco v tomto smyslu vylepšit, a tu a tam se stane, že se nedomluvíme a že od té nabídky ustoupím.
Hrát s Bartoškou
Jako tomu bylo třeba u filmu Pelíšky, kde jste měla hrát po boku Jiřího Kodeta? Mrzelo vás, že natáčení nedopadlo?
Rozhodně mě to mrzelo kvůli Jiřímu, velmi usiloval o to, abych to hrála. A já jsem se s panem Jarchovským pořád domlouvala, že by ta postava mohla být jiná. Nelíbilo se mi, jak ji rychle odsoudili k zahynutí, říkala jsem si, že by se ještě dala prodloužit péče rodiny o ni, problémy rodinných vztahů. Asi třikrát jsme se o tom bavili a nakonec jsme si řekli, že si nerozumíme a že vzájemně nic podnikat nebudeme.
Ani do první spolupráce s Radkem Bajgarem na Teorii tygra jste se prý příliš nehrnula. Co vás nakonec přesvědčilo? Právě změna vývoje postavy podle vašich připomínek?
Ani ne. Scénář už byl pevně hotový, jenom jsem si stýskala, že mám malý herecký prostor. Druhý zádrhel byl v tom, že jsem měla hrát matku Elišce Balzerové, ale mezi námi je jen sedm let rozdílu, tak jsem se škubala. A tady Radek Bajgar projevil velkou trpělivost.
A pak došlo k takové vlastně směšné události, která mě definitivně přesvědčila. Byla jsem u kadeřnice a ona se mě samozřejmě vyptávala, co budu dělat, a já jí vyprávěla, co mám s Radkem Bajgarem rozjednáno a že se mi do toho nechce. A ona mi řekla: „Podívejte se, pan Bartoška byl teď nemocný, a kdyby se s ním náhodou něco stalo, vy byste si do smrti vyčítala, že jste s ním nešla hrát.“ A to byla ta kapka. Takže jsem se na křesle v kadeřnictví rozhodla, že do toho filmu půjdu.
Kritiky ráda míjím
Jak snášíte filmové kritiky?
Veškeré kritiky, i divadelní, ráda míjím. Když mě pochválí, tak mě to zavazuje k ustálení se v té chvále. Slyším věty, které napsal kritik, a když hraju divadlo, říkám si, že lidé v publiku je také četli, tak to musím zahrát tak, jak je to v kritice popsané. A když je kritika špatná, je to také nepříjemná okolnost. Sice se mi i stává, že to ve mně vyvolá určitý vzdor jít se obhájit, ale naučila jsem si už daleko dřív se kritikám vyhýbat.
Samozřejmě se mi stane, že mi někdo řekne: „Ten člověk, co tě v té roli tak sepsul, neměl pravdu.“ Takže se ke mně hodnocení dostane i tímto způsobem. Každopádně je důležité vědět, co se herec rozhodne hrát a co musí obhajovat, byť by to nebylo hned na premiéře, ale za čím musí jít dál a dál.
Jste jednou z nejznámějších českých hereček. Předpokládám, že nabídek na role, ať už filmové, seriálové, či divadelní, máte spoustu. Je v případě těch filmových těžké narazit na dobrý scénář?
Často se mně ptají, jak je možné, že v letech, kdy jsem točila spousty filmů, které se dodnes reprízují, byly tak dobré scénáře. Neumím na to asi moc chytře odpovědět. Zdálo se mi, že tenkrát kolem scénářů byli lidé, kteří scénář velice pečlivě tvarovali, hájili i kritizovali, a že byla úroda geniálních autorů. Například komedie Pane, vy jste vdova nebo Což takhle dát si špenát byly velmi dobře napsané.
Řada filmů, které jsem dělala, mělo báječné autory i báječné režiséry. A navíc jsem se dostala mezi herecké bardy, kterí ke mně byli laskaví, povolovali mi různé improvizace, takže to byla taková šťastná doba. Možná, že to tak je, vždycky sedm tučných a sedm hubených let.
A jak byste hodnotila současnou českou kinematografii? Vznikají dobré filmy?
Řekla bych, že je řada dobrých filmů. Teď jsem sledovala v televizi předávání Českých lvů, fandila jsem velice Hastrmanovi a Karlovi Dobrému jsem hrozně přála cenu. Líbil se mi i film Toman, protože mě seznámil s obdobím mezi lety 1945 a 1948, o kterém jsem zjistila, že vlastně nic nevím, a najednou to pro mě byly úplné detektivní záběry, které mně objasňovaly spoustu věcí.
Také se samozřejmě, když šikovný neználek sežene peníze, natočí nějaké nepodařené věci. To se stane, to se stávalo vždycky, i když podle filmů, které zbyly z předchozí doby, se zdá, že byly jen úžasné, ale vznikaly i nepodařené nebo méně hodnotné věci.
Rozhovor byl pro textovou podobu redakčně upraven.
