Stylový mistr hrůzy, který tak geniálně filmoval strach, že neváhal vložit do téhle možná poslední hry všechno, co měl. Někteří ho už začínali téměř odepisovat, jiní se rozhlíželi po jeho nástupci a další polohlasně hovořili o tom, že soudný člověk, který má za sebou šestačtyřicet filmů a jemuž táhne na šedesátku, by měl odejít ve chvíli, kdy je nahoře. A to on tehdy rozhodně byl.
Právě dotočil snímek Na sever severozápadní linkou, jejž pokládal za jakési shrnutí své americké tvorby a v němž si zahrál Cary Grant typicky hitchcockovskou postavu, která se stane někým, kdo vlastně neexistuje - a tyhle defétistické kydy ho vedly tak akorát k vytočenému pocitu a řečnické otázce: Proč hledat někoho jiného, když originál je dosud naživu? A začal se rozhlížet po něčem, čím by kecálisty uzemnil. Pak se mu dostal do ruky román Roberta Blocha Psycho, který zpočátku pokládal „jen“ za zábavný, ale když si přečetl pasáž popisující vraždu v koupelně, věděl (nebo spíš viděl), že to je osudová látka, kterou prostě musí(!) natočit…
A tak vydal pokyn, aby se široko daleko skoupily všechny výtisky tohoto románu, a eliminovalo se tak (alespoň částečně) nebezpečí, že skrze literární tvar bude předčasně vykecána pointa filmu - ale sám musel začít ukecávat Paramount, kterému se nechtělo investovat předpokládaných osm set tisíc dolarů do něčeho, čemu zpočátku nikdo moc nevěřil. Hitchcock chtěl evidentně nabídnout divákům něco nového a šéfové studia měli obavy, aby na tom neprodělali kalhoty.
Jenomže pocit, že už ho šoupli do rakve a přitlačili víko, který by jiného (méně odolného a jistého sám sebou) donutil vycouvat, v něm naopak probudil chuť se o svůj projekt poprat. A tak se s manželkou Almou, bez níž (jak se později ukáže) by Psycho možná nevstoupilo do dějin kinematografie, rozhodli, že do toho půjdou sami, a za nějakých čtyřicet procent z tržeb a zajištění distribuce ze strany Paramountu vsadili na tuhle nejistou kartu všechno, co měli, včetně luxusní rezidence s bazénem. Hitch nesnášel prohry a Alma nechtěla přijít o svůj bazén, takže motivaci, aby to dobře dopadlo, měli bytelnou.
Hitchcock není klasickou, lineární autobiografií, ale jakousi symptomatickou epizodou z jeho života, směřující k natočení možná jeho nejslavnějšího filmu, na níž je odehráno, proč a za pomoci koho se stal takovým, jakým byl. Geneze filmu je tak spjata s další krystalizací a genezí osobnosti jeho tvůrce a vy se tu vlastně o obou (které jste dosud pokládali za docela známé) můžete dozvědět to, co jste dosud netušili. Možná to není výlet strhující, fascinující a dech beroucí, ale rozhodně je to exkurze zajímavá, dobově ukotvená, poctivě odrežírovaná a skvěle odehraná neuvěřitelně namaskovaným Anthony Hopkinsem a tradičně neselhávající a nechybující Helen Mirrenovou.
Je to zvláštní portrét, který je vlastně zároveň i jakýmsi filmem o filmu, popisem netriviální překážkové dráhy, jež vede k poslední klapce, kde ti, kteří nemají natrénováno, svlečou tretry a strčí nohy do škopku dřív, než mají šanci protnout cílovou pásku. Jenomže tohle od robustního solitéru, jakým je Hitchcock, čekat nemůžete. Pod extrémním tlakem, jenž lakonicky vyjadřuje jeho výrok „Jestli tenhle film propadne, budu chodit s ocasem mezi nohama“ eliminuje (nebo alespoň oslabuje) všechno, co mu stojí v cestě.
Je jen jedna věc, která je horší než návštěva u zubaře, a to je diskuse se strážci hollywoodské morálky, cenzory, z nichž je třeba vyrazit povolení k natáčení. A to je pro film, kde se bude vraždit nahá žena ve sprše a naturalisticky splachovat záchod, něco, co chce nástup těžké váhy a potřebnou míru rafinované diplomacie a schopnosti vyjednat pozici na hraně možného.
A také je třeba mít šťastnou ruku při castingu, aby se tu (kromě ústředního tandemu) sešli ještě Scarlett Jonassonová, James D'Arcy a Jessica Bielová, neztratit logiku a invenci při hitchockovském budování tzv. falešných stop, nalézt odpovídající, reálnou kulisu, v níž lze budovat architekturu napětí a hrůzy a pohrávat si s bezmocnými diváky, jako když hrajete na varhany.
K tomu je pak ještě navíc třeba souběžně se vyrovnat s žárlivými pochybnostmi, plynoucími z toho, že Alma začíná trávit až příliš drahocenného času s druhořadým scenáristou, parazitujícím na jejím talentu i jménu, a rovněž bude nutné uspokojit požadavky šéfa studia a předhodit mu něco výživnějšího než denní práce na pracovních projekcích, které zatím nikoho ze sedadel nezvedají. Nebylo toho málo, co musel Hitsch ustát, a tak se nikdo nemohl divit, že se mu v hlavě stále častěji převalovala znepokojivá myšlenka, zda se nebude opakovat Vertigo, jež sice nakonec pokrylo výrobní náklady, ale z pohledu režiséra to byl vlastně neúspěch.
Je otázka, jak (a zdali vůbec) by to ustál, nebýt věcné a praktické Almy, která mu kryla záda. Dokázala zaskočit na place, když Mistr na čas onemocněl, a také ho vyburcovat ve chvíli, kdy je zřejmé, že film končí s dechem a přestává fungovat. To ona ho dovlekla znovu do střižny, kde pak společně (na druhou dobrou) zplodili zázrak zvaný Psycho. Zázrak, který dokázal extrémně sugestivně působit na diváky a vzbuzovat v nich emoce, doprovázené výkřiky hrůzy, které Hitchcock vyvolává a přesně dávkuje jako dirigent v zákulisí, jenž si pohrává s nabitým kinosálem (viz jeho půvabná sekvence z úspěšné premiéry).
Režisér Sacha Gervasi (vlastně tu debutující v hraném filmu) vypráví tuhle významnou epizodu z Hitchcockova života, která jen tak tak naplňuje parametry celovečeráku, trochu akademicky a odtažitě. A vy se nemůžete zbavit dojmu, že se toho dozvíte poměrně dost o tom, jak se natáčelo Psycho a jaký byl tehdejší Hollywood, a nepoměrně méně o tom, kdo to vlastně je titulní hrdina snímku Alfred Hitchcock.
A nic na tom nemění ani fakt, že muž se stejnými iniciálami Anthony Hopkins, který o tuhle roli hodně stál a dost pro to udělal, odehrál pod monumentální maskou (nominovanou na Oscara) svoji složitou figuru s nadhledem, bravurou a jistotou, jež se ovšem tak nějak rozpouštějí v deskriptivním, mělkém příběhu, nabízejícím spíš jen nezávazný skluz po povrchu. U figury s tímto potenciálem vám to (právem) může připadat málo. Jistota jménem Helen Mirrenová zde funguje čistě, bezchybně a nejednou dokáže převzít i part první postavy. Jako žena génia má ale i své vlastní, tvůrčí ambice, které ovšem ve chvílích, kdy jde o všechno, dokáže potlačit a dát Hitchovi, co jeho jest. A on to takto také cítí: „Tuto cenu, stejně jako život, sdílím s Almou.“ Tihle dva podávají oscarové herecké výkony tak samozřejmě, že už za ně ani nejsou nominováni, a zbytek castingu v čele s milou Scarlett Johanssonovou a sympatickým Jamesem D'Arcym za nimi zaujímá již jen pozice v druhém a dalším sledu.
Hitchcock, jenž vznikl podle stejnojmenné knihy Stephena Rebella, je poměrně slušně natočený, ale vcelku vlažně a nekonfliktně odvyprávěný, jako by si tvůrci nebyli jisti, na co dát důraz, co potlačit, co jen okrajově zmínit, případně co úplně eliminovat. Z šedého průměru, kde absentuje zejména konflikt, dramatičnost a napětí (tedy právě ty ingredience, jež činily Hitchcockovo dílo specifickým a neopakovatelným), ho táhnou především brilantní herecké výkony a také slušně odvedená atmosféra přelomu padesátých a šedesátých let.
Jestliže stále ještě platí teze, že tvůrce je právě tak dobrý, jak dobrý je jeho poslední film, pak na tom tehdy v roce 1960, kdy bylo Psycho dokončeno, byl Hitch vskutku výborně, k čemuž přispěl i fakt, že osm set tisíc vlastních investovaných dolarů přineslo zisk kolem třinácti milionů. Riskantní tah vyšel a muž, který nás naučil se před filmovým plátnem bát a jehož láska ke kinematografii byla silnější než jakákoli morálka, v téhle zkoušce obstál. Je docela zajímavé být u toho.
HITCHCOCK. USA 2012, 98 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Sacha Gervasi. Scénář: John J. McLaughlin (podle stejnojmenné knihy Stephena Rebella). Kamera: Jeff Cronenweth. Hudba: Danny Elfman. Hrají: Anthony Hopkins (Alfred Hitchcock), Helen Mirrenová (Alma Revilleová), Scarlett Johanssonová (Janet Leighová), Jessica Bielová (Vera Milesová), James D'Arcy (Anthony Perkins), Danny Huston (Whitfield Cook), Toni Colletteová (Peggy Robertsonová), Michael Wincott (Ed Gein). V kinech od 7. února 2013.
