V dubnu měli vystavovat na designovém veletrhu v italském Miláně, místo toho mají čeští návrháři premiéru na internetu. Maxim Velčovský spolu s designéry z UMPRUM v Praze navrhli pro tuzemskou sklárnu Lasvit sadu svítidel a doplňků vycházejících mimo jiné z české přírody.
Inspirací pro jedno z takových svítidel byla Velčovskému sopečnatá historie Českého středohoří a zmuchlaný papír, se kterým rád experimentoval jako dítě. „Snažil jsem se ten povrch ztvárnit ve skle, což je docela výzva. Jedná se o foukané sklo, dostat do něj ten povrch je komplikované,“ popisuje designér.
Jeho nově vytvořený skleněný herbář zase čítá několik tisíc kusů, dá se přitom uspořádat pro konkrétní prostory i dle přání zákazníka. Podle Velčovského je instalace založená na odlévání rostlin do skla. „Vznikne taková skleněná fosilie naší krajiny. V určitém množství vypadá jako transparentní louka toho, co rostlo a uschlo během léta do podzimu,“ dodal.
Vytváření uměleckých svítidel se věnuje také designér Cyril Dunděra, kterého v tvorbě inspirovaly barevné hliníkové obklady ve stanicích pražského metra. Se sklem přitom obvykle nepracuje, na UMPRUM studuje design a interiér nábytku.
„Líbil se mi moment polokoule, která se propadne dovnitř, a vznikají tam optické klamy,“ vysvětluje Dunděra.
Český umělec oživil 200 let starou tradici
Dalším z umělců je Lukáš Novák z Nového Boru, kolébky českého sklářství. Oživil místní 200 let starou tradici lithyalinu, kterou v 19. století objevil zdejší experimentátor Bedřich Egermann.
„Když se podíváte na křišťálovou skleničku nebo lustr, tak to světlo je čisté jako horská voda. Lithyalin je neprůhledný, jsou na něm vidět šlíry – všechny chyby, které ve skle jsou,“ popisuje svou tvorbu Novák.
Udržet starou tradici ve sklářském oboru je podle designérů těžké. Skláři, kteří některé techniky uměli, už totiž nežijí a často se o nich nedochovaly ani záznamy. Nová generace sklářů se teď snaží zapomenuté postupy znovu objevovat a s novými technologiemi posouvat hranice tvarování skla.
