Dva vůdčí silné filmy, po nich mezera a zbytek kvalitní filmy, které tolik nevybočují. Takoví jsou vítězové letošního Berlinale. Zlatý medvěd pro íránské Zlo neexistuje (Sheytan vojud nadarad), Stříbrný medvěd pro americký Nikdy, zřídka, občas, vždycky (Never Rarely Sometimes Always). Oba hlavní filmy jsou také jasným politickým a společenským prohlášením, zatímco další snímky se většinou zaměřují na lidské příběhy a mezilidské vztahy.
Glosa z Berlinale: Trest smrti a potrat vysílají vzkaz, že zlo existuje
Letošní soutěž byla zpočátku rozpačitá, nabrala obrátky na cestě do druhé poloviny festivalu uvedením amerického filmu Nikdy, zřídka, občas, vždycky, který se stal ihned favoritem. Až nakonec Berlinale dojelo do finále íránským filmem Zlo neexistuje, promítaným v samém závěru jako poslední soutěžní film.
Režisér vítězného snímku Mohammad Rasúlof do Berlína nepřijel. Z politických důvodů. V Íránu byl odsouzen za protiíránskou činnost, a nesmí cestovat. Svůj nejnovější film natočil před pár měsíci ve své vlasti, dokončoval se v Německu. Podílela se na něm i česká společnost Europe Media Nest.
Zlo neexistuje je otevřené filmové vyjádření, v němž je Rasúlof silně kritický k současnému Íránu. Snímek spojuje čtyři povídky, zdánlivě spolu nesouvisející. Ale společnou nit mají – trest smrti. Rasúlof nás v příbězích posouvá od popravčích k obětem. Svým názvem jeho počin provokuje; zlo existuje a film odkrývá, jak je skryté, nenápadné, prorůstá do rodin a do společnosti a z abnormality chce udělat normalitu.
Vítězství filmu ukazuje zase na Írán. Když Zlatého medvěda v roce 2015 vyhrál Džafar Panahí a jeho film Taxi, režisér si také z politických důvodů cenu nemohl převzít a jeho neúčast i film se také na festivalu staly symbolem ostrého politického prohlášení. Rasúlofův snímek po pěti letech vysílá opět do světa vzkaz, že v Íránu stále pokračuje pronásledování, nesvoboda a cenzura.
Nikdy, zřídka, občas, vždycky… o potratu
Zatímco ocenění Zlatým medvědem vyjadřuje silné politické gesto, za Stříbrným medvědem lze vidět silné aktivistické gesto. Druhou hlavní cenou oceněný film Nikdy, zřídka, občas, vždycky pojednává totiž o právu ženy rozhodovat sama o vlastním životě. Americká režisérka Eliza Hittmanová se vyhýbá hystericky genderovému pojetí, příběh sedmnáctileté dívky, která nechtěně otěhotní, natočila velmi civilně. Extrémně citlivé téma zvládla bez senzacechtivosti a nikdy neupadla do melodramatu.
Hlavní hrdinka hledá způsob, jak těhotenství přerušit, aniž by do problému zatahovala rodiče, jejichž souhlas v americké Pensylvánii coby nezletilá potřebuje. Najde si kliniku v New Yorku, která legálně dělá anonymní potraty. Režisérka a zároveň scenáristka filmu sbírala potřebný materiál právě v podobných zařízeních. Tam také viděla ponižující, velmi intimně podrobný, pro kliniku však nutný dotazník, jehož odpovědi daly název filmu.
Provokativní Nataša, minimalistická Žena na útěku
Mezi dalšími oceněnými filmy působí provokativně ruský titul DAU. Nataša (DAU. Natasha, režie: Ilja Chržanovskij). Odehrává se v kantýně tajného výzkumného střediska, kde prodavačka a servírka Nataša přes den obsluhuje vědce, s nimiž zároveň tráví často i noci. Pod hledáčkem KGB. Snímek není jednoduchý, vyžaduje neustálou pozornost, kamera permanentně krouží po uzavřeném prostoru ústavu.
Oceněný korejský film Žena na útěku (Domangchin yeoja, režie: Hong Sang-su) zase vybočuje svým minimalismem. Zachycuje rozhovory ženy s dávnými přítelkyněmi, specifičnost snímku podtrhuje mimo jiné originální dialog o kočce, na kterou si přijde stěžovat soused.
Na programu politika
Jednu cenu ale sedmdesátý ročník nepředal. Festival totiž letos zastínilo zjištění, že jeho první ředitel Alfred Bauer, který filmovou přehlídku vedl v letech 1951–1976 a po němž byla po jeho smrti v roce 1986 pojmenovaná cena za nové perspektivy ve filmovém umění, měl nacistickou minulost a blízký vztah k ministru propagandy Josephu Goebbelsovi.
„Je to paradox historie, že já i můj dlouholetý kolega, přítel a učitel Andrzej Wajda, který patřil k podzemnímu odboji za druhé světové války, jsme dostali cenu nesoucí Bauerovo jméno,“ uvedla ke kontroverzi polská režisérka Agnieszka Hollandová. Ocenění získala v roce 2017 za drama Přes kosti mrtvých, její nejnovější film Šarlatán byl letos uveden v hlavním programu mimosoutěžně.
Berlinale i jeho noví ředitelé Carlo Chatrian a Mariette Rissenbeeková jen potvrdili, že festival stále zůstává spojený s politikou a vývojem ve světě. Německá přehlídka sloužila už od sedmdesátých let jako most spojující evropský Západ a Východ, v posledních letech se tento most prodloužil dál na východ. Berlinale vítá návštěvníky z tamních zemí, odkud se těžko kvůli politické situaci přichází, ať to byla loni Čína, nebo letos Írán.
