Filmová přehlídka v Cannes může divákovi jednoduše posloužit jako ukazatel toho, jakým výtvorům ze světové produkce věnovat pozornost. Až na výjimky do českých kin zamířila nebo se na to chystá většina snímků, které festival loni ocenil v hlavní soutěži. Teď v únoru se diváci dočkají filmu libanonské režisérky a scenáristky Nadine Labakiové Kafarnaum, který je i jedním z pětice oscarových nominantů na nejlepší neanglicky mluvený film.
Drama Kafarnaum vypovídá o chudobě ve slumech dnešního Libanonu a jako mluvčího si bere dvanáctiletého chlapce. Zanedbávané dítě se rozhodne zažalovat svoje rodiče za to, že ho přivedli na svět, když ho nemohou řádně vychovávat. Boj chlapce, jehož rodiče nedostáli svému úkolu, podle autorky Nadine Labakiové „rezonuje jako křik všech těch, které náš systém opomíjí“.
Labakiová po studiích nejprve točila televizní reklamy a videoklipy pro blízkovýchodní umělce. V celovečerním filmu se nejprve objevila jako herečka, teprve v roce 2007 uvedla svůj režijní a scenáristický debut Sukkar banat, který hned zamířil do Cannes.
Na festival se pak vrátila i se snímkem A co teď? Komediální drama popisovalo soužití muslimských a křesťanských rodin v izolované horské vesničce a společné snaze manželek uchovat klid a mír před politicko-náboženskými tahanicemi jejich manželů. S filmem se u domácího publika dočkala i komerčního úspěchu, patří mezi nejvýdělečnější libanonské snímky.
Následně spolupracovala na povídkovém filmu Rio, Eu Te Amo, které se řadí do série podobných metropolitních snímků jako Paříži, miluji tě nebo New Yorku, miluji tě! Po čtyřleté pauze pak přišla se snímkem Kafarnaum.
Zobrazuji syrovou realitu, ale jsem idealistka, říká autorka
Pokud jde o samotný název a jeho význam, ten podle Labakiové vyplynul sám od sebe. „Když jsem začala o filmu přemýšlet, můj manžel navrhl, abych napsala všechno, o čem chci mluvit, všechny svoje utkvělé myšlenky na tabuli uprostřed našeho obývacího pokoje. To je obvyklý postup, když chci rozvinout nějaký nápad. Když jsem se na tabuli podívala s odstupem času, řekla jsem mu: 'Všechny tyto náměty dohromady tvoří kafarnaum (z francouzského capharnaüm, což znamená změť). Tak se bude jmenovat můj film: Kafarnaum',“ popsala.
Na myšlenku vystavět film kolem otázky týraných dětí ji přivedl i jeden zážitek. „Kolem jedné ráno jsem se vracela z večírku, zastavila jsem na světlech, podívala se z okénka a uviděla jsem napůl spící dítě v náruči matky, která seděla na zemi a žebrala. Nejvíc mě zasáhlo to, že dvouleté dítě neplakalo. Zdálo se, že jediné, co chce, je spát. Jeho zavírající se oči mě neopouštěly,“ přiblížila.
Přestože o sobě tvrdí, že ve svých filmech včetně aktuálního díla Kafarnaum zobrazuje znepokojivou a syrovou realitu, je prý v hloubi duše idealistka. „Věřím v moc filmu. Jsem přesvědčená o tom, že filmy mohou, když ne něco měnit, tak přinejmenším otevírat debatu nebo přimět lidi k zamyšlení,“ uvedla.
Kafarnaum každopádně zaujalo v Cannes. Film získal Cenu poroty. Od 21. února ho budou moct zhlédnout i čeští diváci. V případě loňského ročníku přehlídky v Cannes se tak tuzemskému zájemci naskytla možnost vidět na velkém plátně téměř všechny oceněné snímky z hlavní soutěže.
Držitel Zlaté palmy Zloději, které natočil Japonec Hirokazu Kore'eda, se v Česku promítal už na podzim. Snímek BlacKkKlansman od Spikea Leeho, který obdržel Velkou cenu, byl v tuzemských kinech už loni v srpnu. Své premiéry si odbyla také Studená válka, Kniha obrazů i Dogman. A v březnu se pak v kinech ještě objeví Šťastný Lazzaro. Mimo česká kina zůstala jenom Ajka a Tři tváře.
