Něco se povede, něco holt ne, ve filmové branži to platí jako kdekoli jinde. I rok 2012 má své kinematografické průšvihy a příjemná překvapení. Jste-li filmovými fanoušky a máte své tipy, srovnejte je s ohlédnutím šesti filmových publicistů a kritiků za letošními tituly v tuzemských kinech.
VZESTUPY A PÁDY FILMOVÉHO ROKU PODLE MICHALA ŠOBRA:
Uplynulý filmový rok přinesl spoustu příběhů, které nás povznášely, ale také pěkně iritovaly, činily lepšími (alespoň na dobu, než se v kinosále opět rozsvítilo), nebo v nás vzbuzovaly neodbytné nutkání jít na toalety či dát rovnou někomu pár facek. A tak jako v běžném, tak i v tomhle filmovém spoluprožívání v nás kypěly emoce a přepadala nás nuda, kterou vzápětí střídal extatický úžas, božské vytržení nebo intenzivní pocit, že za chvíli začneme blinkat.
Byl to prostě bohatý, barvitý, variabilní a dynamický filmový rok, jenž měl své vrcholy a propady, které každý prožíval za sebe, podle sebe a po svém. A teprve ve chvíli, kdy začnete vážně přemýšlet, jaké to vlastně byly konkrétní vzestupy a pády, vám dochází, jak je takováhle simplifikovaná selekce vlastně ošidná. A jak více než o filmech, které zařadíte do „toptenu“ nebo do odpadu, vlastně vypovídá o vás. S vědomím tohoto rizika a bez ambice vyvolávat souhlasné pokyvování jsem přesvědčen, že bych měl zmínit právě tyto tituly.
Opomenu-li perly mainstreamu typu Temný rytíř povstal či Skyfall, táhla pro mě čelo mezinárodního filmového pelotonu roku 2012 střídavě nostalgická pocta filmovému géniovi Hugo a jeho velký objev Martina Scorseseho, ozdobená brilantním 3D, McQueenův mrazivý Stud s one man show skvěle vyprahlého Michaela Fassbendera, Divoká stvoření jižních krajin, pronásledující někde na konci světa úžasnou šestiletou Hushpuppy z Lavoru, či neuvěřitelně citlivá a přitom odvázaná belgická road movie Hasta la vista! o lidech, kteří se nechtějí vzdát svého práva na lásku.
Všechny ale na cílové pásce přespurtoval Michelem Hazanaviciusem famózně vymyšlený a skvěle odrežírovaný a Jeanem Dujardinem brilantně a s noblesou odehraný černobílý The Artist, který na filmové plátno přivedl Hollywood na přelomu dvacátých a třicátých let, kdy začal být „all talking, all singing, all dancing“. Byl to delikátní filmový zážitek, jaký se rozhodně neurodí každý rok.
Česká kinematografie byla v tomto roce nebývale plodná, ale jako by vsadila spíš na kvantitu, která se pohodově zabydlela kolem průměru, bez výraznější ambice odrazit se výš. Nebudu-li počítat dokumenty, z nichž takovou Lásku v hrobě bych řadil hodně vysoko, v nebývale početné kolekci českých filmů roku 2012 mně připravila zřejmě nejpříjemnější divácký zážitek Ondříčkova noirová dobová kriminálka Ve stínu. Byla to výjimečně čistá žánrovka s životním výkonem Ivana Trojana a soustředěnou režií Davida Ondříčka, který měl podle (tentokrát vskutku vymazleného) scénáře Marka Epsteina o čem vyprávět.
Mezi filmové trapasy českého filmového roku mi opakovaně naskakuje zejména mysteriózní ptákovina, točená ve znojemských katakombách Labyrint, která neúspěšně předstírá, že je thriller, obdobně jako (jinak milá) Lucie Vondráčková markýruje, že je herečka. Nesourodý slepenec se téměř symbolicky odehrává v kanálech, což (kromě toho, že často toho není příliš k vidění) vzbuzuje nechutně metaforický pocit, že tam skutečně patří. Dlouho v téhle kategorii vedl amatérský (ne)film softwarového specialisty, ale také scenáristy, režiséra, kameramana a výkonného producenta Karla Hřiba Příběh z periférie o ničem – ale pak přišel neúnavný Tomáš Magnusek, který se tentokrát jako scenárista a režisér podepsal pod vítězný český průšvih roku, záštím a voláním po pomstě upocenou (a předchozím naředěnou) obsesi Bastardi 3. Tohle zasloužené vítězství si vybojoval nikoli tím, že by jeho opus byl snad výrazně blbější než oba předchozí, ale tím, že je svým nepřijatelným, agresivním apelem daleko nebezpečnější.
I mezinárodních shitovek se urodilo požehnaně a kromě toho, že jsou krystalicky dementní, se vyznačují ještě tím, že bývají nezřídka brutálně laxativní, nasáklé čvachtavými exkrementy, nechutnými replikami, halasným bzděním a obhroublými bonmoty. Jakkoli se na vítěze tlačí řada dalších, osobně za něj pokládám slaboduchý a nevkusný, pseudokomediální sci-fi blábol Sousedská hlídka, v čele s únavným prudičem Benem Stillerem. Ten tu rozverně dovádí, jako by ztratil veškerou soudnost a zapomněl na to, že stillerovka byla kdysi pro mnohé docela slušná značka. A jeho Jebal z profláklé série Fotr je lotr působí ve srovnání se slaboduchou kreací v tomhle slepenci jako charakterní, dramatická role téměř shakespearovských parametrů.
Pro letošek je dobojováno. Želvák Sammy a ranař Jack Reacher uzavřou filmový účet tohoto roku – a my už s netrpělivým očekáváním a nadějí, že zažijeme něco úžasného a dosud nepoznaného, vzhlížíme k tomu příštímu. Tak ať nám to v něm vyjde!
NEJ FILMY 2012 PATERO KRITICKÝMA OČIMA:
Sto lidí - sto chutí, dokazuje přehled nejpovedenějších filmů roku 2012 podle dalších filmových publicistů a kritiků. Poslechněte si ve videu na konci článku důvody jejich výběru. Schválně - trefili se vám do vkusu?
- Jaroslav Sedláček - Příliš mladá noc
- František Fuka - Temný rytíř povstal, Okresní přebor - Poslední zápas Pepika Hnátka, Láska v hrobě, a jednu chuťovku s Ivetou Bartošovou Poslední výkřik
- Vojtěch Rynda - Holy Motors
- Kamil Fila - Konečná uprostřed cesty, Je to jen vítr, Temný rytíř povstal, Skyfall, Atlas mraků
- Petr Fischer - Hon (do českých kin přijde 10. ledna 2013), Láska (v českých kinech od 14. února 2013), Holy Motors
Zajímá vás, co stálo v roce 2012 podle kulturní redakce webu ČT24 za pozornost i mimo film? Přečtěte si příspěvky na následujících odkazech:
