Podle stejnojmenné divadelní předlohy natočené non stop sólo pro Christiana Claviera a smíšený sbor. Portrét egoisty zahnaného do kouta, který se snaží urvat klidnou hodinku, aby si mohl poslechnout kultovní album Niela Youarta, s nikoli náhodně zvoleným názvem „Me, Myself and I“.
S pravdou je třeba umět citlivě zacházet. Pracovně lze přijmout všeobecně nerespektovanou tezi, že lež má krátké nohy a lhát se nemá, ale všichni víme, že říkat pravdu v nepravou chvíli zpravidla znamená zadělat si na pořádný malér. Úspěšný pařížský dentista Michel Leproux by o tom mohl klidně napsat divadelní hru, což za něj ovšem již v roce 2013 učinil francouzský spisovatel a dramatik Florian Zeller, který je i autorem scénáře její filmové adaptace.
Michel je chlapík z lepších středních kruhů, jenž má zdánlivě bezproblémové manželství, o něco problémovějšího syna (pakliže je ovšem jeho?) a náhle prohlédnuvší, hysterickou milenku Elsu, která už dál nechce žít ve lži a hříchu a hodlá všechno prásknout své přítelkyni a jeho manželce Nathalii. Jenomže ve stejnou chvíli navedl Nathalii její pošahaný psychoanalytik, který nerespektuje základní pravidlo, že pro zachování harmonického vztahu se má bokovka zatloukat, zatloukat a zase zatloukat, aby práskla Michelovi svůj mimomanželský sex, k němuž došlo před dvaceti lety na měsícem ozářené pláži ostrova Ré. Tenhle romantický úlet, starý téměř čtvrtstoletí, by byl už dávno promlčený, kdyby spolupachatelem nebyl Michelův dlouholetý kámoš, švorcák Pierre (který si od něj dodnes půjčuje peníze), a navíc se tehdejší Nathaliin orgasmus až příliš nápadně shoduje s datem početí syna Sébastiena. A to situaci komplikuje…
No řekněte sami, jestli tu není poctivě zaděláno na to, že tenhle stejně sobecký jako charismatický pacholek Michel Leproux zažije jednu z nejzpruzenějších sobot svého egoistického života. A to začal tenhle den hodně slibně, když na bleším trhu objevil vzácné, první album kultovního muzikanta Niela Youarta, které si chtěl vždycky někde v klidu poslechnout. A teď má tenhle vysněný zážitek takřka na dosah…
Florian Zeller je úspěšný francouzský spisovatel (první román napsal ve dvaadvaceti) a dramatik, jehož knihy a divadelní hry dávno překročily hranice Francie. A teď se prodychtil i na dlouhometrážní filmové plátno. Podle své stejnojmenné divadelní hry „Une heure de tranquillité“ (uvedené v pařížském Théâtre Antoine) napsal pro scenáristu a režiséra Patrice Leconta (Dívka na mostě, Prokletí ostrova Saint Pierre) scénář k nezávazné, místy až hyperaktivní konverzační filmové hříčce, uváděné u nás pod titulkem Dejte mi pokoj!
Na rozdíl od jiných ekranizací divadelních předloh tentokrát Leconte nepozval na plac členy souboru, kteří mají hru zažitou z divadelní scény, ale sestavil si vlastní casting. Jeho klíčovou postavou je prakticky z filmového plátna neslézající Christian Clavier, s nímž si tenhle režisér už třikrát vyjel na Dovolenou po francouzsku (1978, 1979 a 2006). Tihle dva si spolu evidentně rozumí a šarmantní i přijatelně temperamentní Clavier je také tím, kdo táhne tenhle zamotaný komediální spektákl k závěrečné, lehce očekávané a smířlivě sentimentální pointě. Celý film je vlastně o tom, jak se zoufale snaží pustit si v klidu desku, kterou tak dlouho hledal, a kalamitních situacích, jež mu to znemožňují.
Tohle je především jeho film, ostatní mu jen vlažně a vesměs nesympaticky přicmrndávají, ať už je to unyle chodící depka, jeho žena Carole Bouquetová, asexuální milenka Valérie Bonnetonová, akutně posedlá vražednou pravdomluvností, empatií zbytnělý soused Pavel, nechutně posmrkávající služebná Rossy De Palma, dospělý spratek syn Sébastien Castro, který nepracuje, aby měl dost času na pomoc imigrujícím Filipíncům, a dementní portugalský zedník Amaud Henriet, vydávající se za Poláka, kterému nedopatřením svěřili kladivo. Navzdory těmhle týpkům a přiznanému divadelnímu aranžmá ale Dejte mi pokoj! docela svižně ubíhá, i když do žánru rozhodně nic nového nepřináší.
Tahle relaxační zábava pro odrostlejší diváky má živější odpich, tempo i dialogy nežli obdobně teatrální Bůh masakru Romana Polanskeho. Je jednoduchá, srozumitelná a rozložená do sympaticky úsporné stopáže, kterou přežijí i ti, kteří by na projekci zabloudili omylem. Prostě slušně zvládnutá žánrovka na jedno použití, která se někdy docela hodí.
UNE HEURE DE TRANQUILLITÉ / DEJTE MI POKOJ! Francie 2014. Režie: Patrice Leconte. Scénář: Florian Zeller. Kamera: Jean-Marie Dreujou. Hudba: Eric Neveux. Hrají: Christian Clavier (Michel), Carole Bouquetová (Nathalie), Rossy De Palmaová (Maria), Stéphane De Groodt (Pavel), Valérie Bonnetonová (Elsa), Sébastien Castro (Sébastien). V kinech od 7. května 2015.
