Ti, co do omrzení šířili nevalnou pověst letošního bienále v Benátkách, se mýlili hned několikrát. Nejenže jednotlivé národní pavilony více než kdy dříve odrážely globální ekonomicko-politickou situaci planety velmi jasně a ostře, používajíc velmi překvapivou sebeironii. Jednoznačné koncepční instalace se staly nikoliv jen formální kritikou současného podivného politického neznáma a bezvýchodnosti. Pokud to pro někoho bylo nesnesitelné či málo přijatelné, nabídlo město řadu naprosto výjimečných výstav (za jiné bych připomenul Juliana Schnabela či dvoudílnou obří výstavu Chvála pochybnosti s největšími jmény světového současného umění v naprosto dokonalé, ohromující instalaci).
Ti, co se špatně rozhlížejí okolo sebe, možná neviděli desítky dalších zrekonstruovaných a omlazených výstavních interiérů i celých paláců, které jsou k vidění na nejrůznějších místech (vede úžasná přestavba celnice od Tadeo Anda). My se budeme věnovat výstavám dvěma, které jsou sestersky umístěny ve dvou velkých sálech obřího devítiprostorového komplexu bývalé solnice. Tu postupně přestavuje jiná velká hvězda světové architektury, sám Renzo Piano. Činí tak i pro nadaci Emilia a Annabiancy Vedových (Fondazione Vedova), přičemž vytváří z původních dispozic velmi kvalitní, prostorově i světelně nadstandardní výstavní prostory se stoupajícími podlahami, zdůrazňujícími vhodně kvalitu a význam vystavených děl a dynamizující nabízené expozice.
Emilio Vedova, který zemřel v roce 2006 a v Praze byl vystaven v polovině let osmdesátých, připravil v letech 1987-8 rozsáhlý komplex …in continuum, vytvořený z více než 109 propojených, prolínajících se, podpírajících se, doslova tančících černobílých velkoplošných pláten. Vznikl jakýsi obří objekt bez začátku a bez konce, tvořený technikou „slepé malby“ (pojem přímo Vedovův), velmi expresivní, silný a se světlem si pohrávající, zevně formálně připomínající řadu prací Jacksona Pollocka či Willema de Kooniga.
Můžeme tuto velkou malířskou stavbu číst i jako výzvu k zamyšlení nad stavem současného reálného světa, jako pohled do řady jiných vesmírů, jako podporu svobodného života a myšlení. Dílo je nevystavitelné nikde jinde, tak velký prostor je málokde k mání a také konstrukce je nesmírně obtížná. Návštěvník si chvílemi připadá jakoby v umělé 3D inscenaci a záleží jen na něm, jaký dojem si zde namixuje a odnese. Jeden z nejsilnějších výtvarných počinů dneška.
Anselm Kiefer, určitě jeden z nejvlivnějších a nejoblíbenějších autorů přelomu tisíciletí, známý bojovník proti zatuchlým zbytkům a pozůstatkům nacistické ideologie, naplňuje svoji roli (kterou zadal sám sobě) i zde, v dalším sále solnice, zcela novou instalací Sůl země.
I tady pracuje se svým oblíbeným materiálem, plechovými listy, které v úzkých odstupech zavěšuje do kvadratického nosníku tak, že s trochou pozornosti a šikovnosti může divák přímo do díla vstoupit. Vstoupit a setkat se opět s Kieferovými meditacemi o lidském bytí, o některých zadáních, řešených už v samotné kabale, o nejrůznějších mutacích myšlenky, názoru a usilování. Může si vložit jakési putování komiksem informací… Vidí dotyk alchymie, podtržený skutečnou přítomností genia loci zachovávajícího stopu původních elektrolýz, blízkost soli i zlata.
Tentokrát násobí výtvarné řešení také barva, kterou Kiefer používal dříve prakticky jen ve spojení s klasickou malbou na plátně či při vrstvení materiálů na pevných podkladech. To vše v dramaticky řešeném sále s přísnou elevací podlahy, která zavede návštěvníka k hlavnímu dílu, sdělení korunujícímu, za kterým však až dramaticky thrillerově čekají další, ještě dokonalejší prostory, temné neurčité objekty a vize.
Kurátorem obou výstav je slavný italský vědec Germano Celant, mnohokrát vyznamenaný a oceněný za svoje práce v oblasti výtvarného umění a výstav. Vyjma svých dalších činností je také hlavním poradcem a kurátorem Fondazione Vedova.
Kdy a kde: Benátky, Obchody se solí a studio Vedova, Dorsoduro 46, bloky Zattere 50 a 266, Calle dello Squero, linka číslo 6. Otevřeno denně mimo úterý od 10:30 do 18:00, vstup volný.
