Praha - Spisovatelka, překladatelka a scenáristka Zdena Salivarová spolu s manželem Josefem Škvoreckým v torontském nakladatelství 20 let vydávala autory, kteří nemohli publikovat doma. Sama napsala několik vlastních děl. Předtím se v Československu věnovala divadlu a tanci a objevila se i v několika filmech. V roce 1990 byli společně s manželem poctěni Řádem bílého lva za zásluhy o českou literaturu ve světě.
Exilové knihy na objednávku
Nakladatelství Sixty-Eight Publishers, v němž postupně vyšlo 227 titulů české a slovenské exilové a samizdatové literatury, vzniklo v roce 1971 a vedla je především Salivarová. „Důležitou roli sehrál fakt, že pro exulanty z roku 1968 byl Josef už známý spisovatel a na základě toho jsme si získali důvěru čtenářů. Vždyť ekonomika nakladatelství byla založena na tom, že si u nás čtenáři předpláceli knihy a my jsme z toho financovali jejich vydání,“ vzpomíná.
Jako autorka vydala několik knih, z nichž nejpozoruhodnějším dílem je román Honzlová, v němž představila typ nonkonformní, vnitřně silné a opravdové ženy, střetnuvší se s ideologickým, totalitním režimem (Toronto 1972, ČR 1990). Román napsala už v exilu, kam odešla se Škvoreckým po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 - během jeho stipendijní cesty do USA se rozhodli zůstat v exilu v Kanadě.
- Jejím literárním debutem je sbírka povídek Pánská jízda (1968), kde humorně skeptickým tónem popisuje střet mužského a ženského vidění světa
- V Torontu jí vyšla též novela Nebe, peklo, ráj a Samožerbuch, který napsala se svým mužem jako zprávu o vlastním nakladatelství
- Obraz několika generací českého exilu vyvstává v románu s četnými autobiografickými prvky Hnůj země z roku 1994. Vznikl krátce po její trpké zkušenosti s objevením jejího jména na divokých seznamech údajných spolupracovníků a agentů StB v rodné zemi. Nakonec před soudem své jméno obhájila a následně uspořádala sborník Osočení (1993) z příspěvků stejně postižených.
Trest za emigraci
Její rodina patří k obětem komunistického režimu. „Tatínkovo nakladatelství po Únoru znárodnili, pak tatínka uvěznili, a když ho po dvou letech pustili, v tu ránu zmizel za kopečky. Dostal se do New Yorku a tam dělal správce u nějaké loďařské společnosti,“ zveřejnila Salivaroví. Kvůli tomu její matka nemohla najít práci a jejího bratra uvěznili na deset let.
Zdena přesto vystudovala dívčí reálné gymnázium v Praze. Podařilo se jí dostat do Státního souboru písní a tanců, následoval jazzový Inkognito kvartet (zpívala v televizním filmu Revue pro Banjo z roku 1963), působila i v souboru Laterny magiky. Nakonec přišla nabídka do divadla Paravan. „Chtěla jsem se ale vzdělávat, což jsem dřív z kádrových důvodů nemohla, a proto jsem se přihlásila na FAMU. Studovala jsem tři roky dramaturgii a pak přišli Rusáci a byl amen,“ konstatuje.
V 60. letech se objevila i ve filmech O slavnosti a hostech a Mučednících lásky Jana Němce a ve Farářově konci Evalda Schorma. Též začala překládat z francouzštiny, například Georgese Simenona a Léa Maleta.
S Josefem se brali v roce 1958 po tříměsíční známosti. „Nebylo o čem přemýšlet,“ říká. Společně psali detektivky: „Jednou jsem dostala nápad na detektivní zápletku, řekl: 'Víš co, napíšeme to spolu.' Společně jsme vymýšleli všelijaké epizody a vypracovali si osnovu. Pak jsme si rozhodili figury a jeden den psal Josef a druhý den já,“ zazvzpomínala na společnou práci s manželem, který zemřel 3. 1. 2012.
Zdena Salivarová zobrazila několik generací českého exilu v románu s autobiografickými prvky Hnůj země z roku 1994. Vznikl krátce po její trpké zkušenosti s objevením jejího jména na divokých seznamech údajných spolupracovníků a agentů StB v rodné zemi. Nakonec před soudem své jméno obhájila a následně uspořádala sborník Osočení (1993) z příspěvků stejně postižených. Kromě románů přispívala též v 70. a 80. letech do exilových časopisů. Po roce 1989 publikovala v Lidových novinách, Literárních novinách a Respektu.
