Letošní diplomantky a diplomanti Akademie výtvarných umění v Praze vystavují své práce. Tématem, které je spojuje, je definování podmínek umělecké práce. Výstava probíhá přímo na půdě akademie a představuje všechny obory od architektury přes klasickou malbu až po sochu.
Diplomanty na AVU zajímají mimo jiné podmínky umělecké práce
Sochy Patrika Adamce nedrží tak úplně pohromadě, jejich části spojují například hmoždinky. K těm se sochař dostal v rámci svého občanského povolání, protože jako řada dalších si musel během studia přivydělávat. „Vystřídal jsem řadu zaměstnání, objevuje se to v tvorbě,“ sděluje Adamec.
Podmínky umělců zpracovává i Stanislava Franců. Svoji tvůrčí činnost kloubí s péčí o dítě. „Poslední rok dva mi do té práce vstupuje téma únavy a přepracovanosti, takže jsem chtěla vytvořit místo, kde je možné nějak si vydechnout, odpočinout si. Textilní objekty jsou určené k tomu, aby si na ně divák mohl sednout a strávit delší čas v instalaci,“ popisuje Franců.
I socha ze slámy výtvarnice Marie Kuklíkové se tématu práce dotýká, tentokrát té kolektivní. Bylo jí potřeba při samotném procesu vzniku. „Protože to zabere hrozně moc práce, tak jsem pořádala s kamarády společné pletení, kdy jsem vždycky něco napekla a oni mi přišli pomoct splétat pruty, ze kterých jsem tu sochu tvarovala,“ říká Kuklíková.
Jeden z nejsilnějších ročníků, píše kritik
„Letošní diplomové práce tvořili celý akademický rok naši čerství absolventi a absolventky v tíživé situaci. Narážejí na skepsi z toho, jestli jsou důležití,“ uvádí rektorka AVU Maria Topolčanská. Obhajoby diplomových prací probíhají přímo v jednotlivých ateliérech. Ty se potom otevírají veřejnosti jako výstavní prostor. Otevřený je až do neděle.
„(Diplomových prací, pozn. red.) je jen šestatřicet, o dvanáct míň než loni. Diplomantky a diplomanti dostali kvůli covidové výukové pauze možnost závěrečné práce o rok odložit a řada z nich to udělala. Kdo to stihl letos, měl unikátní šanci mít mnohem víc prostoru než obvykle. I kvůli tomu je letošní ročník absolventek a absolventů jeden z vůbec nejsilnějších, jaký jsem na škole kdy viděl – a to ji sleduji skoro čtvrtstoletí,“ píše výtvarný kritik časopisu Respekt Jan H. Vitvar.