Letošní diplomantky a diplomanti Akademie výtvarných umění v Praze vystavují své práce. Tématem, které je spojuje, je definování podmínek umělecké práce. Výstava probíhá přímo na půdě akademie a představuje všechny obory od architektury přes klasickou malbu až po sochu.
Sochy Patrika Adamce nedrží tak úplně pohromadě, jejich části spojují například hmoždinky. K těm se sochař dostal v rámci svého občanského povolání, protože jako řada dalších si musel během studia přivydělávat. „Vystřídal jsem řadu zaměstnání, objevuje se to v tvorbě,“ sděluje Adamec.
Podmínky umělců zpracovává i Stanislava Franců. Svoji tvůrčí činnost kloubí s péčí o dítě. „Poslední rok dva mi do té práce vstupuje téma únavy a přepracovanosti, takže jsem chtěla vytvořit místo, kde je možné nějak si vydechnout, odpočinout si. Textilní objekty jsou určené k tomu, aby si na ně divák mohl sednout a strávit delší čas v instalaci,“ popisuje Franců.
I socha ze slámy výtvarnice Marie Kuklíkové se tématu práce dotýká, tentokrát té kolektivní. Bylo jí potřeba při samotném procesu vzniku. „Protože to zabere hrozně moc práce, tak jsem pořádala s kamarády společné pletení, kdy jsem vždycky něco napekla a oni mi přišli pomoct splétat pruty, ze kterých jsem tu sochu tvarovala,“ říká Kuklíková.
Jeden z nejsilnějších ročníků, píše kritik
„Letošní diplomové práce tvořili celý akademický rok naši čerství absolventi a absolventky v tíživé situaci. Narážejí na skepsi z toho, jestli jsou důležití,“ uvádí rektorka AVU Maria Topolčanská. Obhajoby diplomových prací probíhají přímo v jednotlivých ateliérech. Ty se potom otevírají veřejnosti jako výstavní prostor. Otevřený je až do neděle.
„(Diplomových prací, pozn. red.) je jen šestatřicet, o dvanáct míň než loni. Diplomantky a diplomanti dostali kvůli covidové výukové pauze možnost závěrečné práce o rok odložit a řada z nich to udělala. Kdo to stihl letos, měl unikátní šanci mít mnohem víc prostoru než obvykle. I kvůli tomu je letošní ročník absolventek a absolventů jeden z vůbec nejsilnějších, jaký jsem na škole kdy viděl – a to ji sleduji skoro čtvrtstoletí,“ píše výtvarný kritik časopisu Respekt Jan H. Vitvar.
