Tam, kde se pálí knihy, budou se nakonec upalovat i lidé, varoval v první polovině devatenáctého století německý básník Heinrich Heine. Mnozí si na slova tohoto autora, tím spíše, že byl židovského původu, vzpomněli o více než sto let později, kdy nacistická totalita dosáhla největšího rozmachu. Hitlerovi a jeho věrným cestu pro diktaturu pomohla dláždit i studenty organizovaná akce proti knihám napsaným v „neněmeckém duchu“. Vyvrcholila před devadesáti lety, 10. května 1933, veřejným pálením děl, mimo jiné i básní Heinricha Heineho. V plamenech skončilo na dvacet tisíc svazků od tří stovek autorů.
„Silný déšť, který se spustil, narušil dav čekajících,“ líčily atmosféru na Operním (dnes Bebelově) náměstí v Berlíně místní noviny Vossische Zeitung.
Liberální list, kde například vycházel na pokračování román Ericha Marii Remarquea Na západní frontě klid, patřil k novinám, které nacisté po upevnění moci donutili ukončit činnost. A Remarqueovo svědectví z válečných zákopů skončilo 10. května 1933 mezi tituly určenými na podpal. Nacisté román odsoudili pro jeho antimilitaristické vyznění.
Nevlídné počasí ale nakonec neodradilo tisíce zvědavců, kteří chtěli přihlížet rituálnímu pálení knih „proti německému duchu“. Nešlo o žádnou spontánní akci, na náměstí byla připravena mohutná hranice, nacističtí předáci mohli divadlo sledovat z tribuny. Čekal se i příjezd ministra propagandy Josepha Goebbelse.
Pochod, hranice a nakonec Goebbels
Ohně hořely i jinde v Německu, ale právě v Berlíně byla událost nejmasovější. Zapojili se do ní nejen studenti, kteří veřejné pálení literatury organizovali, ale i někteří jejich profesoři, do plamenů knihy přihazovali i přihlížející Berlíňané. Na Operním náměstí, ozářeném i pochodněmi, se sešly desetitisíce lidí.
Ultrapravicová mládež nejprve pochodovala centrem města, k hranici účastníci i nákladní auta s knihami dorazili kolem jedenácté hodiny večerní. Připravená vatra od pochodní hned nechytla, protože dřevo i sláma navlhly nepřetržitým deštěm. Plameny ale vyšlehly téměř okamžitě, když hasiči hranici polili benzinem.
„Modré plameny benzinu šlehaly vzhůru, ohniště hořelo. Jeden oddíl studentů vytvořil řetěz od ohně k nákladním autům. Pak přišly na řadu knihy, které si studenti předávali z ruky do ruky, zatímco student v koženém kabátě vykřikoval jména autorů,“ popisoval v dobovém textu časopis Time. Tehdejší události označil jako „bibliocaust“.
Studenti házeli do ohně knihy zároveň s provoláním připravených sloganů, třeba „proti třídnímu boji a kapitalismu“ nebo „proti dekadenci a mravnímu úpadku“. Vše živě přenášel rozhlas. Kolem půlnoci vystoupil hlavní řečník – ministr propagandy Goebbels prosazoval „očištění“ německé kultury od „cizorodých“ prvků od svého nástupu do funkce v březnu 1933. „Židovský intelektualismus je mrtvý,“ oznámil z tribuny na Operním náměstí.
„Zvrhlé“ knihy se pálily pod hlavičkou této akce ve více než třiceti univerzitních městech po celém Německu, i když ne všude ve stejný den. Někde musely být demonstrace odloženy kvůli špatnému počasí, jinde bylo pálení knih prakticky přesunuto na oslavy letního slunovratu, kdy se zakládají svatojánské ohně.
„Díval jsem se, jak naše knihy letí do šlehajících plamenů“
Do plamenů putovaly – kromě zmíněných Remarqueových a Heineho textů – také knihy Heinricha Manna, Bertolda Brechta či Liona Feuchtwangera. Z nebeletrie se na indexu ocitla díla Alberta Einsteina, Sigmunda Freuda i Karla Marxe. Došlo i na zahraniční autory, jako byl Ernest Hemingway a Jack London. Z českých autorů se na seznam dostaly prózy Jaroslava Haška a Ivana Olbrachta.
Potravu pro plameny vytřídili studenti z knihoven a knihkupectví podle černé listiny, na niž škodlivé tituly sepsal berlínský knihovník a přesvědčený národní socialista Wolfgang Herrmann.
Pálení svých knih psaných v „neněmeckém duchu“ přihlížel osobně spisovatel Erich Kästner, schovaný v tisícihlavém davu. „Stál jsem před univerzitou, vklíněn mezi studenty v uniformách SA, výkvětem národa, díval se, jak naše knihy letí do šlehajících plamenů, a poslouchal neumělé tirády malého mazaného lháře,“ cituje spisovatelovy vzpomínky deník Die Welt. Kästner s odstupem času tehdejší události označil za „teatrální drzost“.
Symbolické „očištění“ nevhodných knih plameny mělo nemalou propagandistickou hodnotu. Bylo součástí promyšleného tlaku, jímž nacistická politika vymazávala z kolektivní paměti jména nepohodlných intelektuálů. Autoři s cejchem nemohli v Německu publikovat, jejich díla zmizela z knihoven, nebylo možné z nich citovat. Některé literáty takové pronásledování dohnalo k sebevraždě, část se rozhodla pro emigraci.
Československý tisk psal o hitleřících, v New Yorku se protestovalo
Barbarský čin vyvolal negativní ohlasy po celém světě, například v New Yorku demonstrovalo proti nacismu a pálení knih už 10. května na sto tisíc lidí. Nemlčel ani český tisk, který v té souvislosti upozorňoval i na stále se zvyšující napětí mezi Čechy a Němci na území republiky.
Příklady ohlasů uvádí ve své bakalářské práci Michaela Holkupová z Masarykovy univerzity. Deník Moravské slovo hlásal palcovým titulkem: Desetitisíce knih spáleno hitleříky v Německu. Večerní vydání Národních listů zmiňuje komentář francouzského Echa de Paris, které se ptá, co by tomu řekl Goethe. A připomíná, že německý velikán sám odsuzoval pálení „bezbožných knih“.
Pálení literatury 10. května 1933 bylo součástí rozsáhlejšího požáru, který přestal být kontrolovatelný jmenováním Adolfa Hitlera říšským kancléřem. Po zpolitizovaném hledání žhářů, vinných požárem Říšského sněmu, byla omezena základní ústavní práva v zemi, poté byl vydán zákon opravňující vládu k vydávání norem bez zásahu parlamentu. Následovaly zásahy proti vnitrostranické opozici, levici, odborářům, Židům a dalším „nepřátelům“ nového zřízení.
Akce namířené proti spisovatelům, vědcům, publicistům a umělcům, zčásti židovského původu, kteří se znelíbili režimu, se konaly již od jara 1933. V menším rozsahu pálily knihy už třeba 15. března v Berlíně oddíly SA, rozjařené Hitlerovým vítězstvím.
Proti úpadku židovského ducha a za národní hodnoty
Impulzem k největšímu pálení nežádoucích knih byla celonárodní kampaň studentské asociace proti „neněmeckému duchu v kultuře“ z počátku dubna. V čtyřstránkovém konceptu psali vedoucí představitelé studentů o potřebě zakročit „proti odpadu a špíně úpadku židovského ducha, který se projevuje i v literatuře“.
Jako pozitivní motivaci k takové akci uváděli „vědomou reflexi národních hodnot“. Nechtěli, aby akce zůstala „pouhým prázdným protestem proti agitaci světového židovstva“, což se podle Die Welt nepodařilo naplnit.
„Nenávistně naladění funkcionáři studentského sboru a jejich řadoví členové totiž nebyli schopni ničeho jiného než čiré destrukce. Během příprav na pálení knih, které mělo probíhat paralelně téměř ve všech univerzitních městech, to bylo stále zřejmější: seznamy literatury určené k likvidaci se prodlužovaly, stejně jako seznamy ostrakizovaných autorů a vědců. Nic konstruktivního z toho samozřejmě nevzešlo,“ píše deník.
Hlavní události předznamenala už akce ze 6. května, kdy studenti v uniformách vtrhli do sexuologického ústavu v Berlíně. Jeho zakladatel Magnus Hirschfeld byl jako Žid, gay a levičák pro nacisty trojnásobným nepřítelem, v té době ale už žil v exilu. Studenti knihovnu vyrabovali a také ukradli Hirschfeldovu bustu, kterou pak 10. května nesli v čele průvodu.
Jako Luther
Ten měl být vyvrcholením a závěrečným bodem „očisty“. Za tímto účelem bylo zveřejněno dvanáct tezí, které stručně shrnovaly antisemitské předsudky a nacistické myšlenky. Čtvrtá teze například zněla: „Naším nejnebezpečnějším protivníkem je Žid a ti, kdo jsou v jeho područí“, sedmá teze uváděla, že „z veřejných knihoven bude vymýcen neněmecký duch.“ Teze vyvěšené na plakátech volaly po očistě německého jazyka, literatury a kultury a na mušku si nepokrytě braly „židovský intelektualismus“.
Zveřejnění tezí volně odkazovalo na někdejší gesto Martina Luthera. Středověký reformní kazatel, mimo jiné velký antisemita, uveřejnil v roce 1517 svých 95 tezí. Určeny byly pro akademickou disputaci, kriticky mířily například na praxi odpustků.
Z církve exkomunikovaný Luther našel později útočiště na hradě Wartburg – a v roce 1817 se místo stalo dějištěm takzvané Wartburské slavnosti, organizované buršáky, tedy spolkem univerzitních studentů, kterým nebyla cizí podpora sjednocení Německa a s ní spojený nacionalismus.
Třísté výročí německé reformace se příhodně krylo s výročím bitvy národů u Lipska, která rozhodla válku s Napoleonem. Mnozí Němci si dělali naděje na obnovení říšské jednoty, což se ukázalo jako iluze. Výsledkem Vídeňského kongresu, jenž měl v roce 1815 upravit mezinárodní vztahy po napoleonských válkách, byl Německý spolek rozdrobený do téměř čtyřicítky zemí.
Wartburské slavnosti se staly příležitostí myšlenku na sjednocený národní stát připomenout. Mimo jiné přikládáním „reakčních“ a „neněmeckých“ spisů na hořící hranici. „Na tuto událost výslovně navázali národně socialističtí studenti při pálení knih v roce 1933,“ upozorňuje rozhlasová stanice Deutschlandfunk Kultur.
V Hitlerovi jsem se mýlila, psala americká novinářka
O událostech 10. května 1933 referovala mimo jiné i významná americká novinářka Dorothy Thompsonová, tehdy korespondentka amerických novin i rozhlasu v Německu. „Před touto návštěvou jsem se v Hitlerovi mýlila,“ přiznala v týdeníku Time. „Jednou jsem se vsadila, že nevydrží ani rok. Dnes bych si nevsadila na to, jak dlouho vydrží. Stále věřím, že Hitler je malý člověk, ale vidím, že je to opravdu velký demagog. Věří všem těm nesmyslům.“
Vůdcovy následovníky z řad německého obyvatelstva označila za oběti psychózy z válečné porážky. „Tato skutečnost se jim zažírá do srdce, protože byli naučeni věřit, že jejich vojenská mašinérie nemůže selhat. Když jim Hitler řekne, že tento stroj neselhal, ale že byl zrazen, uvěří mu,“ obávala se. Jako mnozí další oprávněně. V roce 1934 byla vyhoštěna jako první žurnalista s americkým občanstvím, Německo musela opustit do čtyřiadvaceti hodin.
