Zapomeňte na starý svět, v němž bylo lidstvo téměř vyhubeno. Jeff Bridges si ho ještě pamatuje - Meryl Streepová ho chce definitivně vygumovat. A žijte v disciplinovaně sešikované, postapokalyptické umělé idyle, která z vás sejme zátěž volby, protože byste si (jako mnohokrát předtím) stejně vybrali blbě.
Znepokojivá a varovná dystopická díla, vycházející z orwellovské vize antiutopické budoucnosti (kde se právo volby a projevy lidské individuality stávají zločinem a společnost se vydává na evidentně špatnou cestu), lze většinou bez problémů identifikovat, neboť na vás téměř vždy hodí dusnou až rdousivou totalitní deku. V oblasti literatury je to kromě Orwellovy klasiky Farma zvířat a 1984, třeba Mechanické piano Kurta Vonneguta a v dramatické tvorbě Čapkova Válka s mloky. Na filmovém plátně pak tyhle temné tóny rezonují například v Kubrickově Mechanickém pomeranči, Blade Runnerovi Ridleyho Scotta, Gattace, Hunger Games či Vimmerově opusu Equilibrium, které ukazuje, co se stane, když sjetým a zmanipulovaným dojde Prosium. A tenhle posledně jmenovaný snímek má k dramaturgickému konceptu Dárce až neslušně blízko.
Lepší být mumifikovaný, nežli unifikovaný
To bylo tak. Poté, co se lidé téměř zlikvidovali, žijí ti, co přežili, přísně nalajnovaný, šťastný, spokojený a bezproblémový život, který má zabránit dalšímu sebevražednému konfliktu, v jehož důsledku by mohl nedokonalý lidský rod již definitivně zaniknout. Proto je jejich život centrálně přesně plánovaný a přísně kontrolovaný, a kdo nemá dost síly a tupé odevzdanosti jít disciplinovaně po trase stanovené radou starších a bedlivě sledované velkou, bílou a nekompromisní Meryl Streepovou, je nemilosrdně vyřazen do Jinam, což je místní eufemismus pro definitivní likvidaci. A nikdo tahle úchylná pravidla nebere dramaticky ani úkorně, protože jsou všichni medikováni tak, aby nevnímali barvy a nezmítaly jimi zbytečné pocity a komplikované emoce.
Síla naoktrojované totality spočívá v její nekompromisní a bedlivě střežené homogenitě. A její slabost v tom, že ji spíše než masová vzpoura (jejíž příprava se dá uhlídat) může ohrozit odvážný čin nenápadného jedince, který může systém nečekaně zaskočit. Tehdy, když se všichni sešli na obřadu Postupu, nikdo netušil, že jeden takový „záškodník“ je mezi chlapci a dívkami, kterým se tu děkuje za dětství. Je to číslo 52, jmenuje se Jonas a byl vybrán, protože je dostatečně silný a má všechny schopnosti pro to, aby viděl neviditelné a ustál to. A to ho kvalifikovalo k tomu, aby se stal exkluzivním Příjemcem paměti, jemuž v domě na Okraji předá Dárce nejen schopnost postupně poznávat barevný svět, ale i drsnou, ale zároveň plnokrevnou pravdu o někdy neradostném, ale také emocemi, láskou, tancem a hudbou naplněném životě předchozích generací.
Může tohle jeden citlivý, osamělý kluk vůbec vydržet, nevzdá to jako jeho předchůdkyně Rosemary, dokáže překročit hranici zapovězeného území za Okrajem a osvobodit zakleté vzpomínky, probudit v nitru emoce a poznat, co je to láska? A dokáže přesvědčit ty, co zvolili uniformitu a stejnorodost, aby šli s ním? A hlavně, pochopí jeho skoro dívka Fiona, že jim ukradli skutečný život, helfne mu jeho mentor, který jediný je nositelem celé paměti anebo ho dokáže strážkyně stávajícího pořádku Elderová zastavit? Otázek vskutku není málo a na všechny je třeba nalézt odpověď.
Černobílý svět je jen pro barvoslepé
Zkušený Australan Philip Noyce (Úplné bězvětří, Vysoká hra patriotů, Jasné nebezpečí) uklidnil obavy fanoušků literární předlohy a spolu s kameramanem Rossem Emerym přepsal tenhle dvacet let starý bestseller Lois Lowryové na filmové plátno z velké části v základním černobílém provedení, jež odpovídá tomu, že většina postav tohoto příběhu již vidí pouze v těchto dvou, kontrastních barvách. Postupně, tak jak Dárce vrací Jonasovi paměť, naskakují a zaplňují se barevné kontury světa, jak ho známe a jak ho Jonas předtím nikdy neviděl. Tohle, spolu s jednoduchou a futurologicky uvěřitelnou výpravou, tvoří spíše minimalistický, ale rozhodně zajímavý vizuál snímku, jehož ústřední hrdina ví, že musí udělat něco, co je v zásadě správné, i když je to jednoznačně proti daným pravidlům.
Když zjistil, že všechno kolem je vlastně jen jeden velký podfuk, správně se teenagerovsky naštval a šel do toho. Protože z tohohle světa, kde největším zločinem je jinakost, nemůže být žádný teenager odvázaný. A Jonas už nechce dál žít zmanipulovaný a bezmocný v černobílém území stínů, pro který jsme nebyli stvořeni. Chce vrátit ten starý, zlý, nepřátelský, ale také laskavý, vlídný a pocity, dotyky a láskou naplněný, barevný svět, který nám byl ukraden a posléze zapovězen. Rozhodně to není ideální svět, ale je náš, stejně jako odpovědnost, kterou za něj musíme nést.
Splněný sen Jeffa Bridgese
Pohledný Australan Brenton Thwaites, jehož portrétem si budou dívky tapetovat pokojíčky (pakliže tak nečiní již nyní), je pořád ještě někde na počátku své herecké kariéry, ale tuhle netriviální postavu sympaťáka Jonase, který je ochoten jít proti všem, zvládá s jistotou kluka, který ví, že dělá, co je třeba. V dobře zvoleném castingu se neztratí ani vedle hvězd z první hollywoodské ligy: jako vždy spolehlivé (a to i v záporné roli) Streepové a zejména dominantního Bridgese, který dohlédne hlouběji a dál, než jiní. Dárce je totiž především Bridgesova srdcovka, o jejíž natočení drahnou dobu usiloval a kromě bravurně, s chutí a na plný plyn odehrané titulní role si střihnul také post producenta.
Navzdory osobnímu nasazení ale vznikla spíše standardní a ve vlažnějším tempu odvyprávěná, didaktická žánrovka, jež využívá popularity literární předlohy (které se ve světě prodalo přes deset milionů výtisků) a ničím zásadním není filmově výjimečná. Výsledkem je dystopická teen sci-fi křísnutá alarmující moralitou, jejímž úkolem je nám sdělit, abychom si dávali bacha, nezblbli a nikdy nezašli takhle daleko. Protože lidé jsou v zásadě slabí, závistiví a sobečtí a když jim dáte možnost výběru, většinou si zvolí špatně. Není to zlé a ve svém žánru snad i lehce nadprůměrné. Nemohu si ale pomoci, zároveň mi Dárce chvilkami připadá trochu mimoňský, lehce unylý a hodně naivní. A hlavně mám pocit, že kolem tak nějak provlálo docela zásadní téma, kde bylo zaděláno na víc.
THE GIVER/DÁRCE - USA 2014, 89 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Philip Noyce. Scénář: Michael Mitnick, Robert B. Weide. Kamera: Ross Emery. Hudba: Marco Beltrami. Hrají: Jeff Bridges (Dárce), Meryl Streepová (šéfka Elderová), Brenton Thwaites (Jonas), Alexander Skarsgård (otec), Katie Holmesová (matka), Odeya Rushová (Fiona), Cameron Monaghan (Asher). V kinech od 11. září 2014
