Kdo si nazuje červené střevíčky a dá se do tance, už nedokáže nikdy přestat. Tyhle střevíčky se totiž nikdy neunaví a zběsile vás unášejí, až ztrácíte dech. A míjíte život i lásky, které by vás v něm potkaly, ale nestačí zběsilým tanečním krokům, skokům a piruetám, jež vás ženou pořád dál. A pak už nemáte nic, protože jste se protančili až na konec - tak jako dívka z Andersonovy drsné pohádky, která nakonec požádala kata, aby ji odsekl chodidla a ona se tak zbavila prokletí červených střevíčků, jež navzdory této razantní (a v pohádkách ojedinělé) amputaci stejně odtančily někam do temného lesa. Na motivy této hororové báchorky natočil režisér Peeping Toma Michael Powell a scenárista s maďarským rodokmenem Emeric Pressburger taneční melodrama, které patří ke skvostům britské filmotéky a stalo se kultovním tanečním filmem, jenž v jediné (skvěle) restaurované kopii právě vtančil do našich kin.
Červené střevíčky opět tančí na stříbrném plátně
All Talking - All Singing - All Dancing, taková byla The Broadway Melody, natočená (ve smyslu odmluvená, odzpívaná a odtančená) v roce 1929. Diváci tehdy stáli ve frontách na první plně ozvučený muzikál a někde nedaleko se dosud nenápadně krčil taneční film. Cestu mu elegantně „prošlapal“ Fred Astair a Ginger Rogersová (Život v tanci), razantně odstepoval Gene Kelly (Zpívání v dešti) a do dramatických poloh snesl Sydney Pollack a Jane Fondová (Koně se také střílejí). S tanečním filmem jsme prožili Horečku sobotní noci i Flashdance, zažili Hříšný tanec, díky Ettore Scolovi se v Tančírně protrsali dějinami, nechali se unášet velkolepou choreografií Fosseho existenciální pecky All That Jazz a s Billy Elliotem se pokoušeli o první taneční kroky.
Nejde o výčet, ale o to, uvědomit si, že taneční film tu byl, je a bude, byť zřejmě nikdy v masové invazi (a to je dobře), a že je to žánr, který může být (a nezřídka také je) podmanivý, oslovující a divácké souznění vyvolávající, tak jak to v současné době dokazuje Černá labuť Darrena Aronovskeho a Pina Wima Wenderse. Zásluhou Národního filmového archivu se teď můžeme nechat unášet kultovním snímkem žánru, snímkem, jehož geneze započala již v polovině třicátých let a kulminovala ve vrcholící barevné éře Technicoloru, v roce 1948 – v době, kdy film vyprávěl velké příběhy a přinášel osudové emoce.
Život lze protančit nebo prožít…
… ale je třeba si vybrat, protože tyhle polohy jsou neslučitelné, oboje mít nemůžete. Alespoň podle charismatického hulváta, renomovaného baletního impresária Lermontova (proč ne třeba Čechova?) pro něhož je balet náboženstvím. „Proč chcete tančit,“ ptá se talentované baletky Victorie, která mu odpovídá protiotázkou: „Proč chcete žít?“ A po Lermontově odpovědi „Protože musím“ pak lakonicky dodává: „A to je také moje odpověď!“ Tato krátká konverzace vystihuje podstatu dramatické zápletky poctivě vystavěného příběhu o tom, jak nebezpečné je, když se velké ambice zkříží s velkými city, a jak těžké (a vlastně nemožné) je oboje unést a zvládnout.
Lermontov v ní začal věřit hned, když ji poprvé uviděl tančit a připravil pro ni baletní spektákl Červené střevíčky, aby uvěřili i ostatní. Stalo se a teď za to musí Victorie zaplatit, protože pro despotického impresária není důležitý život, ale pouze tvorba, které je třeba se cele oddat, aby se mohla stát největší hvězdou baletních pódií. Jenomže jeho plány zkřížila láska, které se Victorie nehodlá vzdát, a to vznětlivý Lermontov, jenž není zvyklý na odpor a nezapře genetickou spřízněnost se způsoby carských důstojníků, nehodlá strpět…
Život není důležitý…
… a když se ho vzdáš, budeš tančit jako nikdy předtím! Tak obuj znovu červené střevíčky a tanči! Pro balet, pro sebe a pro nás. Lermontovo naléhání se stupňuje, jenomže nikdo nemůže mít dva životy a někdo pod tíhou volby neunese ani jeden.
Tvůrčímu tandemu Powell-Pressburger to ve čtyřicátých létech šlapalo tak dobře, že si dokonce založil produkční společnost The Archers. A Červené střevíčky vznikly právě v tomto období jako opus výjimečně odrežírovaný podle brilantního scénáře, kde se všechny složky filmového řemesla dokonale sladily do silného, jednotného a oslovujícího akordu (ukažte mi druhý film, který více než čtvrthodinová vložená baletní sekvence nejen nezabrzdí, ale naopak žene k další akceleraci).
Velkou zásluhu na tom nepochybně má i obrazová kompozice, kamera tančící s protagonisty a práce s barevnými filtry jednoho z předních britských, „technicolorových“ kameramanů Jacka Cardiffa (Oscar za Černý narcis, který s Powellem a Pressburgerem natočil o rok dříve). Navzdory spolupráci s Hitchcockem, Vidorem či Hustonem pokládá Cardiff právě Červené střevíčky za jeden z vrcholů své kameramanské kariéry. Možná se Oscar za hudbu a výpravu zdá příliš málo – ale možná bychom o výjimečný zážitek z tohoto filmu byli zcela ochuzeni, nebýt toho, že Martin Scorsese (který Powellovy filmy miloval) obstaral peníze na jeho digitální zrestaurování, které Powellova manželka a Scorseseho střihačka Helma Schoonmakerová uvedla s velkým ohlasem na MFF v Karlových Varech.
Po festivalovém publiku si tuhle typově přesnými hereckými interprety obsazenou, nadčasovou lahůdku, jež dokazuje, že i čirá spiritualita může mít svůj (melo)dramatický příběh, pohádkovou metaforu lze přenést do reálu a nedegradovat ji na úroveň kýče a některé hodnoty jsou věčné, můžete dopřát i vy. Možná, že se vám spolu s Victorií podaří zažít ten pocit, kdy se budete jen letmo dotýkat země, protože se stanete květinou nebo oblakem, plynoucím na nebi. A navíc (díky ní) zažijete ten pocit, který jí nebyl dopřán, že vás její příběh přenese přes Lermontovu strohou zeď, která odděluje život a tvoření, jež náhle splynou v jedno. Nenechte si příležitost tohle všechno prožít ujít, není nám dopřávána tak často! Opona jde právě nahoru…
THE RED SHOES. Velká Británie 1948, 135 min, české titulky, přístupné. Scénář a režie: Michael Powell, Emeric Pressburger. Kamera: Jack Cardiff. Hudba: Brian Easdale. Hrají: Adolf Wohlbrück (Boris Lermontov), Moira Shearerová (Victoria Pageová), Marius Goring (Julian Craster), Albert Bassermann (Ratov). Premiéra (digitálně restaurované verze) 13. prosince 2011, promítá se ve filmových klubech.