Jiří Lábus je diváky oblíbeným komikem, především ve dvojici s Oldřichem Kaiserem, filmoví kritici si cení jeho vážnějších rolí. Sám herec je rád, když jsou herecké nabídky co nejrozmanitější, přiznal v Interview ČT24. Jinak je ale stálicí – desetiletí je věrný jednomu divadlu, rozhlasové rodince Tlučhořových, „kolegovi“ Jů v pořadu pro děti i Marge Simpsonové v dabingu.
Bral jsem i pitomé role, abych nevypadal jako nafrněnec, vzpomíná na své začátky Jiří Lábus
Jiří Lábus v Interview ČT24: Bral jsem i pitomé role (zdroj: ČT24)
S hercem v rodině Lábusových prý nikdo nepočítal. Mladší bratr Ladislav se „potatil“ a stal se architektem, zároveň je děkanem Fakulty architektury ČVUT. „K divadlu ale neměl nikdo nějaký velký vztah, i když moje maminka pracovala jako zdravotní sestra v Národním divadle,“ dodává Jiří Lábus. On měl přesto o své profesi jasno ještě v předškolním věku, když poprvé viděl loutkové představení.
Rodinný podnik Ypsilonka
Po DAMU nastoupil do Ypsilonky. Autorská experimentální scéna tehdy ještě působila v Liberci, odkud se s ní na konci sedmdesátých let přestěhoval do Prahy. Angažmá mu nabídl principál Jan Schmid poté, co viděl Lábusovo absolventské představení Žebrácké opery, i když původně jel do Prahy přesvědčit jen jednu herečku.
Přestože měl Jiří Lábus možnost zahrát si mnohokrát na velkém jevišti, hostoval dokonce v Národním, do Ypsilonky se podle svých slov vždycky vrátil. „Je to pro mě vlastně rodinný podnik. Nastoupil jsem tam v roce 1972 a od té doby se tam vytvořila řada pozoruhodných inscenací, myslím, že Ypsilonka bude jednou určitě zaznamenána v dějinách divadla. Je to zvláštní soubor s úžasnou poetikou,“ chválí svou domovskou scénu.
Na ní si vysloužil také svou první – a zatím jedinou – cenu Thálie za groteskní Hlavu medúzy na konci devadesátých let. Inscenaci, zrežírovanou tehdy Milanem Lasicou, hraje dodnes. „Už při zkoušení jsem si vytvořil prostor pro improvizaci. Protože pokaždé je publikum jiné, tak i hra je pokaždé jiná. To mě strašně baví – navazovat kontakty mezi jevištěm a hledištěm,“ přiznává Lábus.
Práce pro děti mě baví
V době normalizace začínal i před kamerou – tam si moc improvizovat nedovolil. Jedním z prvních filmů, kde se objevil, byla hraná rekonstrukce komunistického převratu v únoru 1948.
„Říkal jsem si, že když role odmítnu, řeknou, že jsem nějaký mladý nafrněnec, a už mi třeba příště nic nedají. Tak jsem většinu rolí, i když řada jich byla úplně pitomých, bral,“ přiznává. „Dělal jsem řadu inscenací, které jsou dneska, doufám, zapomenuté. Ale zase jsem udělal i pár filmů, na které opravdu vzpomínám rád, to jsem měl velké štěstí,“ dodává. Za takový považuje třeba příběh pro děti Páni kluci v režii Věry Plívové-Šimkové.
Dětští diváci v něm vidí také čaroděje Rumburaka z pohádkového seriálu nebo postavičku Jůa z víkendového Studia Kamarád. Jako proradný rádce se vrátí před Vánoci v pokračování Tajemství staré bambitky.
„Práce pro děti mě baví,“ netají se Jiří Lábus. „V totalitě člověk do pohádek utíkal, protože tam nebyly žádné ideové záležitosti,“ připomíná. V současné tvorbě pro malé diváky zase vidí možnost, jak v nich probudit fantazii. „Dává dětem návod, jak se dětstvím prodrat, jak ho prožít, aby byly slušné, něco uměly, o něco se zajímaly, nebyly netečné,“ podotýká ke Studiu Kamarád.
Největší dar je zahrát si všechno možné
Dospělé publikum oslovuje smyslem pro humor, ačkoliv komikem se stát netoužil. „Chtěl jsem být charakterním hercem. Že budu komik, mě napadlo až trochu na škole a potom hlavně v Ypsilonce, což je divadlo zaměřené hodně na komedii. A potom přišla spolupráce s Oldou Kaiserem,“ popisuje svou cestu k oblíbenému komikovi.
„Je to jakási chemie, sám tomu nerozumím, jak je to možný,“ říká o vzájemném hereckém napojení. To naskočí prý okamžitě, i když se delší dobu nepotkají. Jen ve dvou s Kaisrem tvoří už léta také celou rozhlasovou rodinku Tlučhořových.
„Jsem rád, že jsem v poslední době dostal příležitosti v dramatickém žánru, že jsem měl možnost zahrát si vyloženě vážné role. Teď je to tak, že můžu polohy různě střídat, což je pro herce největší dar, když si může zahrát všechno možné,“ těší ho nicméně. Dva České lvy získal za vážné role – ve filmové verzi Kafkovy Ameriky a v dramatu Klauni, kde se opět potkali s Oldřichem Kaiserem.
Nyní natáčí pro Českou televizi snímek Volha o řidiči Československé televize, který donáší Státní bezpečnosti. Tím se ale na obrazovce stane Kryštof Hádek, Jiří Lábus hraje garážmistra. Pochvaluje si, že po několika záporných rolích může být před kamerou za klaďase.