„Je neuvěřitelné, kolik toho nevíte o hře, kterou hrajete celý život.“ Budou se mu smát, budou ho odepisovat – budou ho následovat! Jeho cíl je dovést tým k vítězství, což se zdá v případě baseballového trpaslíka Oakland Athletics stejně reálné jako odpálit homerun pingpongovou pálkou. Jenomže Billy Beane odmítá být outsiderem jen proto, že jeho klub není v balíku, rozhodne se vsadit všechno na jednu kartu a hrát svoji vlastní hru, kde bude brát všechno, nebo půjde od válu. Buď si koupil lístek na Titanic, nebo vstupenku do baseballové dvorany slávy. A toto je jeho autentický příběh o tom, jak je možné za pár babek postavit tým vítězů a vypálit rybník velkým rybám.
Sportovní filmy tu byly, jsou a budou. Je to formát, který nebude nikdy tvořit dominantní segment žánrového portfolia, ale nepochybně si udrží svoji pozici v druhém sledu, odkud nám bude pravidelně připomínat, kam až člověk dokáže posouvat hranice možného, kolik bolesti stojí vítězství a jak je k němu často stejně blízko jako daleko. Prožíváme tyhle výjimečné chvíle s boxery (Zuřící býk, Rocky, Milion Dollar Baby), baskeťáky (Hráči z Indiany), atlety (Ohnivé vozy), americkým fotbalem (Jerry Maguire), tenisem (Wimbledon), golfem (Zelený svět), hokejem (Hokejový zázrak) a samozřejmě, tak jako v tomto případě, baseballem (Přirozený talent, Hřiště snů, Velké vítězství).
Jejich dějová schémata jsou daná a zažitá, protože právě taková je jejich filmový fanda očekává a chce. V zásadě se nejvíce opakují…
…tři elementární varianty…
… které ničím zvláštním nepřekvapí, neboť sportovní film není detektivka ani psychologický thriller, ale většinou předvídatelný příběh, který má jasně stanovený cíl a kde není pouze jasné, jak komplikovanou a dramatickou trasou ho bude dosaženo (případně kdo, kdy a z jakých důvodů hodí ústřednímu borci do finiše vidle). První a nejčastější (neboť nejvděčnější) variantou, která v divákovi evokuje, alespoň na pár prchavých okamžiků, mylný dojem, že i on se může stát olympijským vítězem, je případ, kdy v sobě přehlížený, odstrkovaný a opovrhovaný outsider nalezne sílu šampiona a navzdory všemu a všem vyhraje. Zpravidla nesympatický favorit čumí jako sůva z nudlí a vybuzený divák se cachtá v přívalu endorfinů, protože tyhle stupně vítězů jsou vlastně taky tak trochu jeho.
Druhá, méně častá, protože už tak snadno nesdílitelná a poněkud edukativní variace postihuje situaci, kdy přirozený talent v důsledku snadných vítězství a laciné slávy zvlčí, přestane na sobě makat a devastován (v libovolném pořadí) chlastem, drogami a sexem vyměkne a jde do kopru. V artovém aranžmá už pro něj není cesta zpátky, v mainstreamové kompozici zafunguje princip pomocné ruky, která ho chytne za flígr a znovu táhne na vrchol.
A konečně je tu třetí alternativa biografická, kde více či méně (ale pokaždé trochu jinak, než to bylo v reálu) je natočen film podle autentického života sportovce, který po sobě zanechal výraznou stopu, kterou stojí za to zmapovat. Tak jako v tomto případě generální manažer Oakland Athletics Billy Beane, který vyměnil pálku slibného hráče za kancelář generálního manažera s výhledem na stadion. A navzdory tomu, že koučoval malý tým s malým rozpočtem, rozhodl se, že už…
… nebudou dárci orgánů pro jiné
Rozuměj: bezohledně pleněným lovištěm talentů pro ty, co na to (na rozdíl od nich) mají. Neboť ve velké lize proti sobě spravedlivě nestojí vždy jen devět mužů na každé straně, ale často si to rozdává nějakých sto dvacet milionů proti čtyřiceti. Hádejte, kdo je na tom líp a má výhodu, se kterou nic nenaděláte?
A tak, když Billymu znovu vyfoukli hráče, kteří šli za lepším, a on věděl, že takhle to půjde až do konce baseballových dnů (jeho i Oaklandu), rozhodl se změnit tuhle nespravedlivou hru a zrušit pravidlo, že za pár babek mnoho baseballové „muziky“ nepořídíš.
Pochopil totiž, že musí začít hrát jinou hru než zazobané týmy, protože jinak s nimi bude stále jen prohrávat. A našel si parťáka, který vymyslel její pravidla. Peter Brand je nenápadný tlouštík s geniální bednou čerstvého absolventa ekonomie na Yale, kterou dal do služeb originální analýzy hráčů, založené na vyhodnocování běžně dostupných statistických údajů, v nichž je ukryt klíč, na který zatím nikdo jiný nepřišel. A tak Billy se svým novým asistentem Peterem vytvořili ve stávajícím baseballovém světě nestandardní tandem, který hledá hodnoty tam, kde je ostatní nevidí, a začnou za pár peněz kupovat hráče, které si mohou dovolit, protože ostatní je podceňují. Bossové velkých týmů pobaveně kroutí hlavou, tradiční skauti dostávají kopřivku a padáka, trenér to pokládá za vraždění týmu. Věřili tomu jen oni dva a vsadili na to všechno. Řekli si:
Musíme na to jít jinak
A přepsali baseballové dějiny. Oscarový scenárista Aaron Sorkin (The Social Network) se zkušeným oscarovým parťákem Stevenem Zailianem (Schindlerův seznam) se geniálně vyrovnali s přepisem netriviální (ale hlavně nefilmové) literární předlohy Michaela Lewise, popisující přehmaty v baseballovém marketingu a managementu s nástinem teorie, jak lze využít statistickou analýzu ke generování nedoceněných hráčů. Žádná akční, košatá a dramatická palba, ze které spíchnete scénář levou zadní. Tihle dva do něj vtělili nejen hodně slov (více než samotného baseballu), ale především rezignovali na standardní dějovou strukturu, která ve sportovním žánru od začátku zpravidla neúprosně směřuje ke klíčovému finále – a soustředili se spíše na postižení „anatomie“ vítězství. Proto je jejich klíčovou postavou zaťatý Billy Beane jako muž, který ví, co chce, je přesvědčen, že zná způsob, jak toho dosáhnout, a jako první, kdo jde hlavou proti zdi, si naběhne a zpočátku to pěkně schytá.
Při vší úctě k režisérovi Bennettovi Millerovi (nominovanému za debutantské drama Capote na Oscara), který tu odvedl čistou režijní práci, účinně podporovanou neokázale brilantní kamerou Wallyho Pfistera, se nemohu zbavit dojmu, že toto je především film scenáristů, kteří mu vdechli klíčový smysl a tvar. A také skvělého Brada Pitta, jenž tu potvrzuje nevyhnutelný nástup generačně posunutých rolí nového charakterního typu (připomínající Redfordovu cestu, a to nejen díky Přirozenému talentu). Účinně mu tu sekunduje tlouštík s kybernetickým mozkem Jonah Hill (jenž zřejmě svůj přechod od „apatowských“ opusů typu Dostaň ho tam k vážnějším, dramatickým polohám myslí vážně) i na menší ploše nepřehlédnutelný Philip Seymour Hoffman (jemuž první spolupráce s režisérem Millerem vynesla Oscara).
Přizpůsobíš se, nebo zemřeš!
Moneyball je poctivě udělaný, autentický a rozhodně nadstandardní sportovní snímek, který vás může oslovit, i když neznáte pravidla baseballu a o Billym Beanovi jste v životě neslyšeli. Je to příběh o tom, že v životě je vždycky více povolaných než vyvolených, gerojšem prohry je ticho a předpokladem výhry věřit tomu, co děláš. A také, že daleko důležitější, než vypadat jako vítěz, je jím skutečně být, a o zdánlivě subtilním rozdílu mezi tím, chtít vyhrát, či nechtít prohrávat. Není toho málo, co tenhle film nabízí. Někdy se prostě povede homerun a člověk o tom ani neví. Není právě tohle na baseballu, filmu i životě to nejlepší?
MONEYBALL. USA 2011, 133 min, české titulky, přístupné, 2D. Režie: Bennett Miller. Scénář: Steven Zaillian, Aaron Sorkin. Kamera: Wally Pfister. Hudba: Mychael Danna. Hrají: Brad Pitt (Billy Beane), Jonah Hill (Peter Brand), Philip Seymour Hoffman (Art Howe), Robin Wright (Sharon), Kerris Dorsey (Casey). V kinech od 1. prosince 2011.
