Dvouměsíční výpovědní lhůta, možnost skončit v práci bez udání důvodu a také 43hodinový pracovní týden – takové novinky přinesla poslední předrevoluční novela zákoníku práce, která byla účinná od 25. května 1989. V některých ohledech završila cestu k podmínkám, ve kterých lidé v Česku pracují i dnes, v jiných ale byl rok 1989 z hlediska pracovního práva podobným dávnověkem jako třeba rok 1918, který přinesl osmihodinovou pracovní dobu.
Výpovědní lhůta a odchod bez udání důvodu. Před třiceti lety začala „pracovní revoluce“
UDÁLOSTI: V květnu 1989 začal platit upravený zákoník práce. (zdroj: ČT24)
Pracující lid byl jedním z hlavních pilířů – alespoň tak to hlásala komunistická ideologie. Pravidla i podmínky, ve kterých lidé v Československu během desetiletí totality pracovali, se skutečně zlepšovaly. Ovšem první zásadnější změna nastala ještě před budováním socialismu – bylo jí zavedení osmihodinové pracovní doby v roce na samém počátku existence první republiky v prosinci 1918.
Během celého týdne potom strávili lidé v práci 48 hodin. Pracovalo se i v sobotu, což platilo bez výjimky ještě tři desítky let. V 60. letech byly zavedeny volné soboty, zprvu však jen jednou za dva týdny. Pětidenní pracovní týden byl zaveden až v roce 1968. I potom ale existovaly výjimky. Třeba v roce 1980 přinesla Československá televize zprávu o tom, že v Severomoravském kraji „nastoupili pracující na leninskou sobotní směnu pro splnění a překročení plánovaných úkolů šesté pětiletky“. Dlouho také platilo pravidlo, podle kterého byl volný takový pracovní den, který připadl mezi státní svátek a víkend, ovšem náhradou pak museli lidé do práce o víkendu.
V květnu 1989 pak zákoník práce stanovil, že „pracovní doba je nejvýše 43 hodiny týdně“ a pracovní soboty se od jara toho roku již nekonaly. Zákoník zavedl i další novinky, takže se pracovní právo v některých ohledech přiblížilo současným pravidlům. Zavedena byla i dvouměsíční výpovědní lhůta nebo možnost odejít bez udání důvodu.
Zároveň ale stále přetrvalo mnoho rozdílů – mimo jiné v tom, kdy lidé chodili do práce a domů. Jestliže dnes je odpolední špička zhruba od tří do šesti, tehdy to bylo jindy. „Ve většině fabrik se dělalo brzy – od tři čtvrtě na šest, od šesti hodin. Odpolední začínala ve čtvrt na tři, v půl třetí. Záleželo na řadě okolností. Ale ta doba byla výrazně posunutá,“ přiblížil Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Jiné bylo také finanční ohodnocení. Ke vzpomínkám na guláš za pár korun je třeba vzpomenout i na průměrnou mzdu, která v roce 1989 činila 3170 Kčs hrubého. Konkrétní příjem se lišil podle odpracovaných let i podle profesí.
„Velice dobře placeni byli samozřejmě straničtí funkcionáři, potom nomenklaturní kádry – to znamená vojáci z povolání, příslušníci Sboru národní bezpečnosti. Top byli i horníci, lidé, kteří pracovali v hutích, strojařské fabriky,“ shrnul historik Svoboda. Pracovalo se podle něj na tzv. normominuty, a kdo je neplnil, ten si je musel koupit.
Režim se ale snažil kromě peněz motivovat pracovníky k lepším výkonům i vidinou společenského uznání. Bylo možné propracovat se třeba k titulu Hrdiny socialistické práce, který pak lidem předával prezident republiky.