Čin Jana Palacha nebyl v sovětském bloku prvním ani posledním. Do pádu železné opony se podobných staly desítky. Živé pochodně na protest proti okupaci a komunistickému režimu vzplály také v Polsku, Maďarsku nebo Lotyšsku.
Osmnáctiletý student Jan Zajíc, jeden z nejznámějších následovníků Jana Palacha, se stal pochodní číslo 2. „Byl bezpochyby živou pochodní, která byla nejbližší Janu Palachovi. Myslím si, že nejen tím, jak vypadal, věkem, mentálně, ale i charakterem,“ poznamenal historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Petr Blažek.
Zapálil se jen několik desítek metrů od místa, kde ten samý čin provedl Jan Palach, konkrétně v průchodu budovy číslo 39 na Václavském náměstí, přesně měsíc po pohřbu Palacha. Na něj se odkazoval i ve svém posledním dopise. „Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše vědomí jako pochodeň č. 2,“ napsal Zajíc.
Podobných případů byly v Československu v následujících měsících desítky – například v Chebu, Brně nebo Plzni. Tam se 20. ledna zapálil pětadvacetiletý dělník Josef Hlavatý. Režim se tehdy snažil jeho čin svést na rodinné problémy. „Záměrně zamlčel informaci, kterou měl, že Josef Hlavatý byl v nemocnici dotazován lékařem a řekl, že to udělal kvůli ruské okupaci, použil slovo ruské, a že nemá rád Rusy,“ přiblížil historik z Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni Miroslav Breitfelder.
Své následovníky měl Palach i v zahraničí – například v Maďarsku, Rumunsku nebo Lotyšsku. „Protestuji proti okupaci Československa,“ stálo na transparentu, který s sebou na náměstí svobody v Rize přinesl student matematiky Elijahu Rips. Poté škrtl sirkou a zapálil se. Na rozdíl od většiny ostatních přežil a další dva roky strávil ve vězení.
Odkaz Jana Palacha a dalších živých pochodní si připomínali i lidé na Západě. Jejich oběť se stala symbolem boje proti okupaci Československa a komunistickému útlaku.
