Konec jakýchkoli nadějí na změny a uvolnění poměrů přišel záhy po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Po únosu do Moskvy a čtyřdenním nátlaku Sověti československé politiky donutili kapitulovat a 27. srpna 1968 podepsat tzv. moskevský protokol. Národní delegace tím uznala „dočasnou“ okupaci země a zavázala se k „normalizaci“, čistkám i obnovení cenzury. Popřela tak výsledky pražského jara a na dalších 21 let vrátila zemi do pozice de facto kolonie Sovětského svazu.
Únos, nátlak a kapitulace. Během čtyř dní Kreml donutil československé politiky schválit invazi
Hned na samém počátku invaze, v noci z 20. na 21. srpna, Sověti zadrželi nejvyšší československé politiky a odvezli je ze země. Šlo o předsedu komunistů Alexandra Dubčeka, premiéra Oldřicha Černíka, předsedu parlamentu Josefa Smrkovského, šéfa Národní fronty Františka Kriegela a Josefa Špačka.
Sověti však nezískali podporu prezidenta Ludvíka Svobody a nepodařilo se jim ani ustavit prosovětskou „dělnicko-rolnickou“ vládu, která by invazi legitimizovala. Souhlasili proto s tím, že prezident přijede do Moskvy výměnou za návrat unesených politiků.
Následné čtyřdenní jednání (23. až 26. srpna 1968) v Moskvě probíhalo v dusné atmosféře, českoslovenští politici byli pod tvrdým nátlakem sovětských představitelů – a přestože se v závěrečném komuniké podepsaném všemi účastníky uvádí, že „rozhovory probíhaly v ovzduší otevřenosti, soudružství a přátelství“, z dostupných dobových záznamů je zřejmé, kdo byl v podřízené roli.
Brežněv kritizoval uvolnění poměrů i zrušení cenzury
„Máš podivný styl práce. Neumíš si najít hlavní článek, vzrostla u tebe namyšlenost a ta ti nepomáhá v práci,“ pronesl sovětský vůdce Leonid Brežněv směrem k Alexandru Dubčekovi. „Mluvili jsme s vámi nejednou – říkali jsme vám: Vezměte do rukou propagandu, vždyť soustavně uráží náš národ. Pozvali jsme vás do Moskvy, mluvili jsme s vámi i zde, ale vašemu výkladu chyběla logika,“ pokračoval Brežněv.
„Všichni zde nesete odpovědnost za vývoj u vás v posledních sedmi měsících, vy všichni, jak zde sedíte,“ kritizoval dál československé politiky za snahy o reformy. „Styl vaší práce byl podporou antisocialistické platformy.“
Chtěli jsme, abyste pochopili, proč jsme k vám přivedli vojska a že chápeme vaši situaci. Mysleli jsme už, že si rozumíme. Ale vy jste to zde znovu obrátili. Příchod vojsk je skutečně historickou událostí, ale proto, že zachrání socialismus v ČSSR.
Brežněv uneseným československým představitelům také opakovaně vyčítal, že komunisté ztratili absolutní kontrolu nad médii; ke zmírnění cenzury došlo už v únoru 1968 a někdy je tato událost pokládána za začátek pražského jara. Koncem června pak Národní shromáždění cenzuru zákonem zakázalo.
„Když byl u nás soudruh Smrkovský s parlamentní delegací, dobře jsme je přijali. Dvanáct lidí, celá delegace zde plakala a všichni prohlašovali, že se postarají o pořádek v československých sdělovacích prostředcích, aby Sovětský svaz nebyl u vás pomlouván. Soudruh Smrkovský sám sliboval v tomto směru svou pomoc. Ale zase se nic nedělalo,“ zlobil se sovětský vůdce a ptal se zástupců Prahy, proč „neudělali pořádek“.
Čtyři dny tlaku a vzdoru
Českoslovenští politici vystupovali umírněně a zdůrazňovali, že se země od socialismu ani od spolupráce se Sovětským svazem neodklání. Souběžně opakovaně vysvětlovali, že invaze vojsk je vnímána negativně, nemá mezi lidmi podporu a může vzájemné vztahy poznamenat.
„Přítomnost vašich vojsk podněcuje napětí ve straně i v zemi. Je proto velmi potřebné, abyste vy sami si promysleli, jak otázku řešit,“ nabádal Dubček.
Je třeba, abyste i vy viděli reálně situaci v naší zemi a ve straně. Velmi zhoubně to působí na život národů. Byl to silný úder jak na myšlení, tak i na city našeho lidu. Říkáme otevřeně, že považujeme váš krok za vážnou chybu, která přinese velikou škodu naší straně i mezinárodnímu komunistickému hnutí.
V kompletním složení se delegace sešla pouze 26. srpna, v ostatních dnech Sověti „domlouvali“ Čechoslovákům buď individuálně, nebo v menších skupinkách. Ti přitom nebyli zdaleka jednotní – vedle protagonistů pražského jara se totiž moskevských jednání účastnili politici, kteří se v dalším období stali symboly normalizace, například Gustáv Husák, Alois Indra nebo Vasil Biľak.
Závěry kremelských rozhovorů se i proto rodily těžce. Čechoslováci nejprve předložili vlastní návrh, který však Sověti odmítli, a stejně reagovala část československé delegace na návrh Moskvy. Podepsat ho odmítal Dubček, šéf parlamentu Smrkovský a nejsilněji František Kriegel.
„Tlak na československé představitele v Kremlu byl enormní. Delegátům například naznačovali, aby Kriegla nechali v Moskvě s tím, že se o něj postarají, myšleno tak, že si ho odvezou někam za Ural,“ říká historik Jan Kalous.
50 let od podepsání Moskevského protokolu (zdroj: ČT24)
Směr normalizace
Čtyřdenní rozhovory nakonec skončily 27. srpna podepsáním tzv. moskevského protokolu. Českoslovenští politici před Sověty fakticky kapitulovali a ukončili pražské jaro. Podpisem stvrdili okupaci, slíbili znovu ovládnout média, zavázali se k hlubší spolupráci se Sovětským svazem, k upevnění Varšavské smlouvy a uznali neplatnost vysočanského sjezdu KSČ, který proběhl v prvních dnech invaze v hale ČKD.
V dokumentu se píše o „co nejrychlejší normalizaci situace“, včetně zastavení činnosti „antisocialistických“ organizací nebo o provedení „nutných kádrových opatření ve vedení tisku, rozhlasu a televize“. Československo také muselo odmítnout projednání situace v zemi na půdě Rady bezpečnosti nebo jiného orgánu OSN a žádat vypuštění tohoto bodu z jednání.
Prvním jasným krokem bylo znovuzavedení cenzury, které vláda schválila 30. srpna, jen devět dnů po invazi. Ustavila Úřad pro tisk a informace, který měl řídit a kontrolovat činnost médií včetně televize, rozhlasu a agentury ČTK. Mezi první nařízení cenzorů patřil zákaz používat termíny „okupant“ a „okupace“.
Potvrdit okupaci odmítl jen Kriegel
Za Československo podepsalo moskevský protokol devatenáct vrcholných politiků KSČ. Svůj podpis odmítl připojit jen František Kriegel, předseda Národní fronty. Sověti to nesli nelibě, na dokumentu chtěli podpisy všech členů delegace. Kriegel ale jejich nátlaku neustoupil a nepřesvědčili ho ani jeho krajani.
„Co se mnou mohou udělat? Pošlou mě na Sibiř nebo mě dají zastřelit. S tím já počítám a kvůli tomu to nepodepíšu,“ řekl. Brežněv skutečně oznámil, že si Kriegela v Moskvě ponechají, protože se obával, že by se z něj po návratu do Československa stal hrdina. Prezident Svoboda to ale odmítl a Kriegel se s ostatními politiky vrátil do vlasti. Přestože měl být Kriegelův čin veřejnosti utajen, nepodařilo se to.
Odmítl jsem to proto, že jsem v tomto protokolu viděl dokument, který všestranně svazoval ruce naší republice. Odmítl jsem jej podepsat proto, že podepsání se dělo v ovzduší vojenského obsazení republiky, bez konzultace s ústavními orgány a v rozporu s cítěním lidu této země.
Pevný postoj stál Kriegela všechny veřejné funkce. Už 31. srpna byl odvolán z předsednictva Ústředního výboru KSČ, poté i z postu předsedy Národní fronty. Na podzim jako jeden z pouhých čtyř poslanců hlasoval proti smlouvě o pobytu sovětských vojsk v Československu, dalšími byli Gertruda Sekaninová-Čakrtová, František Vodsloň a Hana Fuková.
„Tato smlouva o dočasném pobytu vojsk na našem území postrádá základní náležitost řádné smlouvy, tj. dobrovolnost. Smlouva byla podepsána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů,“ prohlásil Kriegel. V květnu 1969 byl jako jeden z prvních vyloučen z KSČ a v říjnu přišel i o poslanecký mandát. Když o deset let později zemřel, komunisté znemožnili uspořádat jeho pohřeb.