Před pětasedmdesáti lety dostal politický převrat k moci Komunistickou stranu Československa (KSČ) vedenou Klementem Gottwaldem. Československo se tak na více než čtyřicet let dostalo do područí Sovětského svazu. Pro zemi to znamenalo zaostávání za světem, devastaci hospodářství, velké materiální a morální škody i lidské tragédie. Zlomovým datem se stal 25. únor 1948, kdy tehdejší prezident Edvard Beneš ustoupil nátlaku KSČ, podepsal demisi nekomunistických ministrů a jmenoval nové – navržené komunisty.
Únor 1948 přinesl konec demokracie v Československu na čtyřicet let
Události: 75 let od komunistického převratu (zdroj: ČT24)
Komunistická strana se dostala do vlády poté, co v náladě poválečné euforie a radikalismu zvítězila v parlamentních volbách na jaře 1946. V čele koaliční vlády stanul její vůdce Klement Gottwald. V šestadvacetičlenné vládě bylo devět komunistů, čtyři národní socialisté, čtyři lidovci, čtyři demokraté, tři sociální demokraté a dva nestraníci. KSČ však začala pozvolna ztrácet podporu a ve volbách plánovaných na rok 1948 jí hrozila porážka. Proto už od léta 1947 zesílila snahy o úplné převzetí moci v Československu.
Komunisté začali stupňovat kampaně za znárodňování průmyslu a posilovali své pozice v bezpečnostních složkách, které hodlali využít ke svým mocenským záměrům. Snaha o ovládnutí policie vyvrcholila rozhodnutím komunistického ministra vnitra Václava Noska. Ten 13. února 1948 odvolal z funkce osm nekomunistických policejních ředitelů a nahradil je členy KSČ. Po prudké debatě vláda rozhodla, že propuštění ředitelé se musejí vrátit na svá místa, což Nosek odmítl splnit.
Vyvolat vládní krizi
O tři dny později se národní socialisté ve vládě – Petr Zenkl, Hubert Ripka, Prokop Drtina a Jaroslav Stránský – dohodli, že podají demisi, pokud komunisté nebudou respektovat vládní usnesení. Po schůzi kabinetu 17. února, na kterou se šéf vnitra Nosek pro nemoc nedostavil, souhlasili ministři strany národně socialistické, slovenské demokratické a lidové s Ripkovým návrhem podat demisi, pokud šéf resortu vnitra nesplní usnesení z 13. února. Zároveň doufali, že je budou následovat i ministři sociální demokracie.
Tímto krokem chtěli buď donutit komunisty, aby se podřídili rozhodnutí kabinetu, anebo vyvolat vládní krizi, která by byla řešena jmenováním úřednické vlády a vypsáním předčasných voleb, které by pravděpodobně skončily v neprospěch komunistů. Podle historika Petra Zídka byl postup nekomunistických stran netaktický a demise byla „fatální chybou“. Sám Gottwald se o demisi vyjádřil slovy: „Já se přiznám, že jsem se ráno před schůzí (vlády) modlil, aby je ta blbost neopustila a oni nepřišli. Pánbůh mě vyslyšel a oni nepřišli.“
Dne 19. února do Prahy přiletěl náměstek ministra zahraničí SSSR Valerian Zorin. Tlumočil obavy o vývoj v republice a údajně i pokyn Josifa Stalina, aby Gottwald požádal Moskvu o vojenskou pomoc. Zorin také tlačil na některé z ministrů, jako byli Jan Masaryk či Václav Majer, a šířil dezinformace o chystaném puči demokratických stran. Do Prahy se v ten den urychleně vrátil velvyslanec USA Laurence Steinhardt. Opakovaně ujišťoval nekomunistickou opozici o morální a diplomatické podpoře západního světa.
Rozhovor s historikem Jaroslavem Rokoským (zdroj: ČT24)
Bez podpory sociálních demokratů
O den později se ministři tří nekomunistických stran odmítli zúčastnit schůze vlády, dokud nebude rozkaz o odvolání osmi policejních ředitelů zrušen. Gottwald podmínku odmítl. Před čtvrtou hodinou odpolední podali demisi národně socialističtí ministři, krátce na to se přidali ministři Demokratické strany Slovenska a nakonec i lidové strany. Odstupující ministři si ale nezajistili podporu sociálních demokratů a bezpartijního ministra Masaryka. Vláda tak podle tehdejší právní úpravy nemohla být rozpuštěna, protože většina ministrů zůstala. Demisi jich podalo dvanáct z šestadvaceti.
Podle Zídka předáci nekomunistických stran místo mobilizace vlastních příznivců vyzývali ke klidu a ujišťovali, že se nic nestane. Veškerou odpovědnost přenesli na bedra prezidenta Edvarda Beneše. Ten ale neměl příliš možností, jak změně mocenských poměrů zabránit.
Gottwald Benešovi navrhl, aby demisi přijal a vytvořil buď vládu většinovou, nebo ji doplnil levicovými funkcionáři z ostatních stran a masových organizací. KSČ zároveň rozpoutala kampaň proti odstoupivším ministrům. Z pohotovostních oddílů závodních organizací KSČ se začaly formovat a vyzbrojovat útvary Lidových milicí. V noci byly ve městech, na vesnicích a ve velkých závodech komunistické schůze.
Demonstrace v hlavním městě
Následující den komunisté demonstrovali svou sílu v Praze na Staroměstském náměstí. Gottwald vyhlásil zakládání akčních výborů Národní fronty. Zástupci KSČ v čele s ním opět požadovali po Benešovi, aby demisi ministrů přijal.
Ještě 23. února Beneš sdělil národním socialistům v čele s Prokopem Drtinou, že na Gottwaldovy požadavky nepřistoupí. Na deset tisíc studentů tehdy pochodovalo na Pražský hrad na podporu prezidenta a proti přijetí demise ministrů. Komunisty řízená policie proti nim tvrdě zakročila. S nabídkou protikomunistického odporu v té době přišla například i část armády či organizace jako Sokol a Orel.
Komunisty zase o den později podpořila jednohodinová manifestační generální stávka na celém území republiky. Zúčastnilo se jí 2,5 milionu lidí, přičemž v národním hospodářství tehdy pracovalo 5,5 milionu občanů. Levice sociální demokracie v čele se Zdeňkem Fierlingerem požadovala dohodu s KSČ. Spolu s dělníky pak levice obsadila sekretariát a tiskárnu sociální demokracie v Praze.
V rozporu s ústavou
V osudový den, 25. února, Gottwald, Nosek a Antonín Zápotocký předložili Benešovi návrh nové vlády. Komunisté svolali tábor lidu na Václavské náměstí, kde na zprávy z Hradu čekalo čtvrt milionu lidí.
Vážně nemocný prezident Beneš nakonec ustoupil nátlaku, kdy Gottwald vyhrožoval zatýkáním, občanskou válkou i vojenským zásahem Sovětského svazu, a přijal demisi dvanácti ministrů z 20. února a dodatečnou demisi Václava Majera a Františka Tymeše a podepsal dekrety nových členů vlády podle návrhu KSČ. Stalo se tak v rozporu s ústavou.
Gottwald následně na Václavském náměstí oznámil, že prezident všechny jeho návrhy přijal a vyhlásil „porážku reakce a vítězství pracujícího lidu“, což v podstatě znamenalo ovládnutí země komunistickou stranou. V nové vládě měli komunisté jedenáct křesel, národní socialisté a lidovci po dvou, sociální demokraté tři, zástupci Revolučního odborového hnutí dvě, slovenští demokraté jedno, Strana slobody jedno a nestraníci dvě křesla. Vláda složila slib 27. února.
Masové oslavy
Beneš krátce po jmenování Gottwaldovy vlády opustil Hrad a uchýlil se na své sídlo do Sezimova Ústí. Později ještě odmítl podepsat komunisty připravenou ústavu 9. května a začátkem června po volbách do Národního shromáždění, v nichž se poprvé hlasovalo pro jednotnou kandidátku Národní fronty, rezignoval. Prezidentem se poté stal Gottwald a premiérem Zápotocký.
Oslavy výročí takzvaného Vítězného února patřily za komunistického režimu k těm nejmasovějším. Na stožárech a v oknech se třepotaly československé a sovětské vlajky, v rozhlase hrály revoluční písně, udělovala se vyznamenání, podniky se předháněly v tom, který z nich přijme smělejší závazek. Etapa započatá takzvaným Vítězným únorem skončila na podzim roku 1989 sametovou revolucí a návratem k demokratickým principům.