Únor 1948 znamenal nástup komunistické diktatury v Československu

Praha - Únorový převrat byl vyvrcholením sílící snahy Komunistické strany Československa (KSČ) o úplné mocenské ovládnutí státu. Komunisté sice ve volbách na jaře 1946 zvítězili, ale postupně začali ztrácet podporu obyvatelstva a hrozil jim neúspěch ve volbách v roce 1948. Proto hledali způsob, jak se vypořádat s ostatními politickými stranami při zachování dojmu ústavnosti. Začali stupňovat kampaně za znárodňování průmyslu a posilovat své pozice v bezpečnostních složkách.

Tato strategie vyvrcholila v posledním únorovém týdnu, kdy ministr vnitra Václav Nosek (KSČ) odvolal z funkce nekomunistické policejní ředitele a nahradil je komunisty. Po prudké debatě sice vláda rozhodla, že propuštění ředitelé se musejí vrátit na svá místa, Nosek to však odmítl.

V tehdejší šestadvacetičlenné vládě premiéra Klementa Gottwalda (KSČ) bylo devět komunistů, čtyři národní socialisté, čtyři lidovci, čtyři zástupci slovenské Demokratické strany, tři sociální demokraté a dva nestraníci.

Ministři z národně socialistické strany, demokratické strany a strany lidové se rozhodli podat demisi, pokud Nosek neuposlechne. Tímto krokem chtěli buď donutit komunisty, aby se podřídili vládě, anebo vyvolat krizi, kterou by řešilo jmenování úřednické vlády a vypsání předčasných voleb.

Nekomunistické strany tak rozehrály vysokou hru v situaci, kdy KSČ měla ve svých rukou nejdůležitější mocenské nástroje a navíc se mohla opřít o podporu Sovětského svazu, který už tehdy považoval Československo za součást sféry svého vlivu.

Dvanáct nekomunistických ministrů podalo 20. února demisi, ale vláda nemohla být rozpuštěna, protože odcházejících ministrů byla menšina. Vnitřně nejednotná sociální demokracie zůstala ve vládě a její levicový proud nakonec stranu sloučil s KSČ.

Prezident Beneš se zprvu zdráhal demisi přijmout, po nátlaku komunistů to ale 25. února učinil a zároveň jmenoval nové ministry navržené KSČ. Předseda komunistů Klement Gottwald tak mohl oznámit „porážku reakce a vítězství pracujícího lidu“ a další vývoj v Československu již nezadržitelně směřoval k nastolení komunistické diktatury. Etapa započatá tzv. Vítězným únorem skončila až na podzim roku 1989 „sametovou revolucí“.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Archiv

Válka na Blízkém východě minutu po minutě: říjen 2023

1. 12. 2023

Za smrt pacientky ve zlínské nemocnici může personál, konkrétního viníka ale policisté nenašli

Krajská nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně pochybila při endoskopickém výkonu, po kterém jedna pacientka zemřela a jedna byla těžce zraněna. Podle policie selhal zdravotnický personál, když zaměnil sterilní látku za desinfekci. Konkrétního viníka se ale nepodařilo najít a kriminalisté tak případ odložili. Informovala o tom mluvčí zlínské policie Monika Kozumplíková. Nemocnice je v současnosti vyšetřována také kvůli nákaze pacientů a personálu salmonelózou – celkem onemocnělo 68 lidí.
16. 1. 2020

Před 30 lety se snídalo u Mitterranda. Husák musel počkat, přednost dostal Havel

Za tradiční prvenství Francoise Mitterranda bývá považován fakt, že se stal prvním socialistickým prezidentem v dějinách Francie. Výrazná osobnost evropské politiky 20. století má ovšem význam i pro dějiny české, potažmo československé – Mitterrand byl totiž prvním západním státníkem, který před rokem 1989 jednal s představiteli tuzemského disentu, a postavil je tak téměř na roveň Husákovy a Jakešovy nomenklatury.
9. 12. 2018

Ferdinand Peroutka. Muž střední cesty, kterou zavály dějiny

Novinář Ferdinand Peroutka, nejzvučnější hlas české názorové publicistiky 20. století a břitký kritik nacistické i komunistické totality, označil svého předchůdce Karla Havlíčka Borovského v dobrém slova smyslu za muže střední cesty. On sám jím byl také - jen mu ji zavály dějiny. Od jeho smrti právě uplynulo čtyřicet let.
25. 2. 2015Aktualizováno20. 4. 2018
Načítání...