25. února 1948 přijal Edvard Beneš demisi demokratických ministrů a doplnil vládu ministry na návrh Klementa Gottwalda. Tímto aktem vyvrcholila únorová krize. Skutečností ovšem je, že „vítězný únor“ byl logickým vyústěním politické situace v zemi. Po „mnichovské zkušenosti“, po strastech druhé světové války a po osvobození Rudou armádou převládly v české společnosti tendence k odklonu od tradice první republiky - lidé chtěli změnu i nového zahraničního partnera, Sovětský svaz. Po neočekávaném vítězství komunistické strany v květnových volbách v roce 1946 se už zbytek demokratických stran nezmohl na návrat v směřování Československa k tradiční demokracii. Komunistická strana instruována Sovětským svazem se mezitím pečlivě připravovala na převzetí moci, které ji usnadňovala i pasivita nekomunistických stran. Posledním zoufalým aktem měla být demise demokratických ministrů z vlády Klementa Gottwalda, ten však tento neobratný politický krok využil. Za masové podpory většiny obyvatel, ale i nečistých praktik a násilí, dovedl únorovou krizi k „vítěznému únoru“.O únoru 1948 hovořil Vladimír Kučera v pořadu Historie.cs z 21. února s historiky Jiřím Kociánem (JK), Jiřím Pernesem (JP) a Michalem Pehrem (MP).
Byl únor nevyhnutelný?
Jak to bylo s tím „Právě se vracím z Hradu“?
JP: Nevím, jak se to stalo, že je mezi lidmi zakořeněná představa, že se to odehrálo na Staroměstském náměstí. Gottwald se však vrátil z Hradu na Václavské náměstí, kde z korby nákladního auta pronesl svůj projev. Lidový génius však zřejmě vycítil, že to, co řekl o čtyři dny dřív na Staroměstském náměstí, mělo daleko zásadnější význam. Tehdy vystoupil se svými požadavky a představou o tom, jak by komunisté řešili únorovou krizi.
Jak se dá charakterizovat období let 1945 až 1948?
JK: To je období, které se historikům složitě charakterizuje. Byl to hybridní režim, kdy se nastavovaly nové systémové principy v politice, ekonomice, v sociální oblasti. Systémové změny měly ale určitá kritéria a limity v tom, že zde existovala pluralitní ekonomika, bylo zde několik politických stran a po válce proběhly svobodné volby. A byl zde také předpoklad, že poválečné Československo bude nadále rozvíjet zahraniční vztahy nejen se Sověty, ale i se západními spojenci, kteří také porazili Hitlera.
Lze ovšem namítnout, že tu sice byl systém politických stran, ale ty byly v Národní frontě, lze namítnout, že tady sice bylo pluralitní hospodářství, ale bylo už po velkém znárodnění. Námitek by bylo asi víc?
MP: To rozhodně. Když historici hodnotí toto období, hledají různé termíny, jak popsat právě tuto dobu. Můžeme se setkat s označením „omezená demokracie“ nebo „na přechodu ke komunismu“ nebo třetí republika. Termínů je celá řada. Mně osobně je nejbližší termín třetí republika.
Edvard Beneš už po osvobození v roce 1945 a i dřív v odboji diskutoval se zástupci odboje a nastínil tři varianty možného vývoje. První varianta byla návrat k první Československé republice, druhá byla sovětské Československo a třetí varianta byla, jak sám Beneš říkal, nová demokracie. Takže možná termín nová demokracie nebo socializující demokracie by bylo možné taky použít.
Když prostřednictvím svého spolupracovníka, pozdějšího ministra Drtiny, Beneš oznámil Gottwaldovi tyto tři varianty, Klement Gottwald se v ten okamžik ozval, jak mohl pan prezident vůbec na něco takového přijít, že by druhá varianta mohlo být sovětské Československo.
JK: Představa Edvarda Beneše kontinuálně navázat na první republiku byla i v jeho odbojovém programu od roku 1940, jeden z prvních dekretů prezidenta republiky k tomu směřoval. Ukázalo se však, že změna na válečných polích a zejména vstup Rudé armády do střední Evropy změnily politické podmínky pro obnovu standardních demokratických režimů. Navíc bylo patrné, že to velmi silně zasáhlo i představy demokratických politiků.
Hovoří publicista Ivan Medek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Uvědomil jsem si bezmocnost a neschopnost ostatních politických stran a jakousi iracionální Benešovu slabost. Nikdo od něho neočekával statečnost. Od Mnichova jsme věděli, že to není jeho základní vlastnost, ale že je opatrný a že úzkostlivě dbá na to, aby byly dodržovány zákony, ať jsou, jaké chtějí - a to v té době už byly špatné, počínaje jeho vlastními dekrety. Stejně jsme očekávali alespoň gesto.
Nic takového se nestalo. Beneš odjel, nevzdal se potom ani dlouhou dobu úřadu, což by ho zbavilo alespoň trošku odpovědnosti, a nechal nás všechny v tom. Přitom nutně musel vědět, co přijde. Nebyl tak neinformovaný a tak naivní, aby si nepamatoval procesy v Sovětském svazu, aby si nepamatoval osobní zášť Stalina a jednotlivých další Rusů vůči celé řadě lidí.
Takže se začaly vyřizovat osobní spory, začaly se vyřizovat způsobem msty, nikoli soudu. A to všechno způsobilo pocit, že se na dlouhou dobu jakoby nedá nic dělat.
JP: Nový stát, který se budoval od roku 1945, byl úplně jiný a s první republikou neměl společného skoro nic. Oficiálně sice platila ústava z roku 1920, ale měla tolik výjimek a omezení, že to byl úplně jiný právní dokument. Vzniklo Národní shromáždění, které mělo být podle ústavy dvoukomorové, ale vznikla jenom Poslanecká sněmovna, která ještě navícnebyla volená, ale její poslanci byli najmenováni politickými stranami. Nová republika neměla ani stejné hranice, protože jsme přišli o Podkarpatskou Rus. Nová republika měla jiné složení obyvatel, jiné složení sociální, protože majetky, které byly v pohraničí původně německé, byly dány národním správcům nebo zestátněny, v říjnu 1945 proběhlo velké znárodňování průmyslu. A také tady byl jiný politický systém - jen čtyři politické strany.
Jak na to hleděly nekomunistické strany? Jak přijímaly tento vývoj včetně Košického vládního programu?
JK: To byl velký problém samotných nekomunistických stran, respektive jejich vůdců, kteří stáli u zrodu jejich obnovy v roce 1945. Ti přestože věděli, že se připravuje vládní program v Moskvě, nedokázali vypracovat adekvátní demokratickou alternativu. Kdybyste četli zápisy ze zasedání v Moskvě na konci března roku 1945, tak (snad až na body o Slovensku a o národních výborech) byste zjistili, že komunistům odsouhlasili vše, co tam přinesli.
Hovoří publicista Ivan Medek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Konkrétně u Jana Masaryka si to vysvětluji jakýmsi pocitem zodpovědnosti vůči Benešovi - prý to kdysi slíbil svému otci, ale nevím, do jaké míry, a nevím, zda absolutně. A to, že potom řekl, že si v té vládě rád zavládne, i když to bylo jen na kratičkou dobu, než ho hodili z okna, nás samozřejmě všechny zničilo. My jsme nevěřili, že toto může říct.
JP:I nekomunistické strany byly limitovány obecnou vůlí obyvatelstva v Československu. Nebylo to tak, že by komunisté vládní program vnutili silou a mocí většině obyvatel. Domnívám se, že naopak vycházeli z toho, co lidé v Československu cítili a potřebovali. Většina československé populace v roce 1945 byla totiž frustrována dvěma krajně nepříjemnými zážitky. A to byla především velká hospodářská krize 30. let a potom mnichovská tragédie, kdy byli lidé ochotni umřít za republiku, a místo toho museli zbraně odevzdat, a kdy spoléhali na pomoc západních spojenců, a dočkali se zrady. Většina československé nebo české populace už to nikdy nechtěla znovu prožít. A proto také chtěla třetí republiku budovat takovou, aby byla co nejvíc odlišná od první republiky.
Hovoří publicista Jiří Ješ (přepis doplňujícího rozhovoru):
Podle mého názoru to začalo už v květnu 1943 návštěvou prezidenta Beneše ve Spojených státech, o níž potom sám vyprávěl Ivanu Herbenovi, což byl šéfredaktor Svobodného slova. Beneš tehdy prý velice tvrdě přesvědčoval prezidenta Roosevelta o tom, že Stalin je člověk, který směřuje k demokracii a že Sovětský svaz určitě nebude vadit demokratickému rozvoji Evropy atd. A to přestože se Roosevelt prý dvakrát ptal, jestli to opravdu myslí vážně a jestli by nebylo možné uvažovat i o tom, že by se s koncem války vyřídili Sověti i Stalinova vláda v Sovětském svazu.
Benešova vláda si prosadila, i zásluhou našeho velvyslance v Moskvě Zdeňka Fierlingera, aby byla v prosinci uzavřena známá spojenecká smlouva. Šrámkova vláda velice trvala na tom, aby byla podepsána jen na 5 let a nebyla na místě ratifikována. Beneš potom v poznámce ve svých pamětech říká, že sice nadnesl tento požadavek, ale když Sověti trvali na tom, aby to bylo na 20 let a aby to sám ratifikoval, nechtěl komplikovat jednání a tyto věci podepsal.
Nekomunistické strany dostaly ve volbách v roce 1946 poměrně na frak?
JK: Bylo to pro ně nečekané a obrovské zklamání. Jsou známy zápisy ze společných zasedání politiků Národně socialistické strany a Lidové strany, kde už měsíc před volbami přepočítávali hlasy a uvažovali, jak to bude silná většina oproti komunistům a jak bude možné změnit orientaci domácí politiky zpět k standardním demokratickým poměrům. Podobně věřil ve vítězství „svých“ národních socialistů i prezident Beneš.
JP: Krásně to popisuje Prokop Drtina ve svých pamětech, kdy líčí nelíčený úžas Petra Zenkla, když se mu dostávaly zprávy o volebních výsledcích v Karlíně. Tam vždycky vítězili staročeši, tam vždycky vítězily pravicové nebo konzervativně orientované strany, a najednou to byli komunisti.
A to si v tu chvíli nekomunistické strany neuvědomily, že se budoucnost už nějakým způsobem mění?
MP: Jediné, co lze na tohle říct, je, že si to neuvědomovaly, nebo to do jisté míry podceňovaly. Povolené politické strany totiž do jisté míry tehdejší situaci považovaly za status quo - domnívaly se systém už se nemůže nijak změnit. Mnozí politici pak sázeli veškerou svou politickou existenci na udržení tohoto stavu, který byl zpočátku výhodný i pro zbývající tři politické strany. Tyto politické strany doufaly, že když budou souhlasit s tímto systémem, přinese jim to body.
Neobjevil se v těchto stranách někdo, kdo by tušil směřování země?
JK: Je zajímavé, že ještě na podzim 1947, kdy bylo ustaveno Informační byro, se v tisku objevují reflexe a publicistická zhodnocení Informbyra. Hovořilo se v nich o tom, že na druhou stranu přece jenom našim komunistům je možné věřit, když vlastně s nimi budujeme novou republiku od roku 1945 a spolupracujeme v Národní frontě.
Zajímavá byla také reflexe událostí v Polsku, Maďarsku, Rumunsku, kdy se jasně říkalo, že to, co se stalo tam, se u nás stát nemůže.
Četl jsem knihu Na ztracené vartě západu, to je výbor článků z té doby, a tam někteří novináři varovali. Proč si to neuvědomovali politici?
JP: Třeba v Československé straně lidové vystupovala Helena Koželuhová s naprosto odlišným názorem na to, jak by se politika měla dělat, a narazila a byla ze strany vyloučena. U národních socialistů by to byl třeba bývalý agrárník Ladislav Feuerabend, který nakonec taky nebyl kandidován. U těchto stran Národní fronty vidíme jakousi podvědomou snahu nepříjemné lidi eliminovat a vytlačit.
To je vidět také na tom, že bývalí agrárníci, kteří byli postaveni na okraj společnosti a nemohli se politicky angažovat, chtěli korporativně vstoupit do Československé strany lidové, a bylo jim v tom zabráněno.
Představitelé těchto stran Národní fronty podle mého názoru upřímně důvěřovali v možnou spolupráci s komunisty až do poslední chvíle. Dokonce i ve dnech únorového převratu brali řeči, které zaznívaly z tribun z úst komunistických politiků, jenom jako neškodné politické deklamace.
Mě zarazilo, když jsem četl v nějakém materiálu vzpomínku Jaroslava Stránského už v době, kdy žil v exilu v Londýně. Tam vzpomíná, jak 21. února seděl doma, poslouchal rádio a v něm Gottwaldův projev na Staroměstském náměstí, a říká, že se tomu musel tak smát, až se do kolen plácal, a byl zvědav, jak to tedy vysvětlí, jak to okecá, že to takhle říkal.
Oni byli tak naivní a tak politicky krátkozrací, že není divu, že to dopadlo, jak to dopadlo.
Hovoří publicista Jiří Ješ (přepis doplňujícího rozhovoru):
Myslím, že komunisti měli jistý plán, ale možná poněkud odlišný od toho, co se pak skutečně událo, protože podle jistých náznaků se zdá, že Gottwald i další měli jisté naděje na československou cestu k socialismu a ke komunismu, možná i s větším počtem stran než pouze s jednou.
Faktem ale je, že za mocí šli naprosto neurvale a jednoznačně. Roku 1947 byli navíc povzbuzeni zasedáním kominformy, která je přímo vyzvala, aby spěchali k převzetí moci.
JK: Představa o způsobu československého komunismu (nebo specifické české cesty k socialismu) měla podobu jakéhosi autonomního politického postupu. Je známo, že Gottwald po únoru předpokládal, že dojde k nějakým čistkám, které ale nebudou převyšovat 20 nebo 30 tisíc lidí v nejvyšším politickém a státním aparátu, v politických stranách a společenských organizacích. Počítal proto s tím, že při vyměněných funkcionářích a při dohledu komunistů nad politickými stranami by mohl jít vývoj nějakou autonomní československou cestou.
Ovšem jugoslávsko-sovětská roztržka, nastolení úplně jiné varianty represe a perzekuce na podzim roku 1948 a zejména příchod sovětských poradců do Československa na konci roku 1949 ukončily veškeré tyto úvahy.
JP: Jedna věc také je, jestli českoslovenští komunisté byli schopni něčeho takového, jako byla samostatná nebo specifická cesta k socialismu. Oni o tom sice hovořili, ale jinou představu o socialismu než sovětskou neměli.
Těžko lze předpokládat u Václava Kopeckého, Bruna Köhlera a dalších komunistických funkcionářů, kteří po roce 1948 určovali osud československého státu, že by byli schopni takového tvůrčího, teoretického, ideologického myšlení. Možná že tady skutečně dobrá vůle byla, ale schopnosti byly omezené.
Hovoří publicista Ivan Medek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Co se týče Zenkla a ostatních politiků, tak u nich jsme viděli, že jim šlo především o to, aby na úplném začátku ve vládě vůbec byli. Vláda byla od začátku úplně závislá na totálním programu - všichni pohromadě a nikdo nesmí kritizovat Sovětský svaz. Na to doplatil Tigrid, Koželuhová a celá řada lidí, kteří se trošku odvážili něco říkat.
Osobně si myslím, že to byla naprostá politická nepřipravenost, a dalo by se říct politický diletantismus. Ten ovšem pronásledoval i první republiku, takže se není co divit. Neměli jsme prostě dost vzdělaných, chytrých politiků, kteří by byli ochotni jít do věci s nějakým rizikem. Navíc Beneš (alespoň zpočátku) prohlašoval, že nikdy nepřipustí vládu bez komunistů.
Dokonce se říká, že když se Beneše kdosi víceméně v soukromí zeptal, co se stane, když ho začne Gottwald zlobit, Beneš odpověděl: „Gottwald mě nezačne zlobit, protože já znám dobře Stalina, to je můj kamarád, a kdyby něco Gottwald říkal, tak ho Stalin utře! Ten si netroufne proti mně nic říkat.“
JP: Existují nesporné důkazy o tom, že Sověti vyloženě zasahovali do činnosti komunistické strany a určovali, jakým způsobem má postupovat. S kolegou Kociánem jsme v Moskvě našli materiál ze srpna 1948 nazvaný „K vážným chybám v práci Komunistické strany Československa“, ve kterém ostře kritizují politiku KSČ a způsob převzetí moci v únoru 1948. Člověk by čekal, že je pochválí, ale oni je podrobili ostré kritice. Existuje také dopis, ve kterém si sovětští poradci Macharov a Lichačev stěžují ministru Abakumovovi, že přijeli do Prahy, aby soudruha Gottwalda přesvědčili o nutnosti najít československého Rajka, ale Gottwald je odbyl s tím, že za soudruhy dá ruku do ohně, že u nás žádného Rajka nenajdou. A vidíte to, za rok za dva se zatýkalo, jen to svištělo.
Jestliže měli Sověti tento vhled nebo vstup do komunistické strany, logicky mohli mít tento vstup také do nekomunistických stran, protože, jak se později ukázalo, komunistická strana měla své lidi ve všech nekomunistických stranách?
JK: Je to zajímavé a zároveň až otřesné svědectví o tom, jaké možnosti postupu zvažovali komunisté od přelomu léta a podzimu 1947, kdy nastoupily přípravy nástupu k moci. Jednou z variant byla právě práce nekomunistických stran, vytváření levicových frakcí. Šlo o to prostupovat strany, zasazovat agenty a přesvědčovat lidi na různých úrovních v demokratických stranách ke spolupráci, k udávání svých kolegů a pravidelným informacím o tom, co se v nekomunistických stranách dělo.
Komunisté to vzali z gruntu. Vedly k tomu tři cesty: přes zpravodajské služby, vojenskou a civilní, další cestou bylo vytvoření speciálního odboru Národní fronty pro práci v nekomunistických stranách, v listopadu 1947, a potom pokus vytvořit levicové frakce. V tom byli nejúspěšnější v sociální demokracii, kde to došlo až k diskusi o tom, jestli by se neměla vytvořit vedle sociální demokracie ještě jiná, levicovější sociální demokracie, která by rozložila tuto stranu zevnitř. V Národní socialistické straně byl podobný pokus také, ale nebyl tak úspěšný.
Zaznělo tady, že se změnila politika komunistické strany. Neměnila se také v závislosti na tom, že komunisté čím dál víc viděli, že nekomunistické strany se chovají politicky velmi neobratně, nešikovně, a že se z nich pomalu a jistě stává docela snadná kořist?
MP: Samozřejmě vědomí slabosti konkurence vedlo k tomu, že v některých okamžicích byli komunisté důraznější. Ve vývoji situace však hrál důležitou roli také fakt, že komunisté cítili, že ztrácejí postupně podporu u svých voličů. Takové signály tady byly mezi studentstvem, rostly početní stavy nekomunistických stran. To všechno znamenalo, že komunistická strana ztrácí své pozice, které získala ve volbách v květnu 1946. A to u mnohých komunistů vytvářelo velkou nervozitu.
Možná ne náhodou přišel Klement Gottwald s požadavkem, že komunisté musí v následujících volbách získat 51 % hlasů. Většinu národa. To byla právě ona nervozita - oni měli strach, že by mohli přijít o svoje víceméně pohodlné vládnutí.
JP: Komunisté skutečně přitvrdili, ale přitvrdili svým klasickým způsobem, jak to dělali od roku 1945. Takže dosazovali svoje oddané lidi na významná místa ve státním aparátu, který měli pod palcem, ať už to bylo ministerstvo vnitra, ministerstvo informací a další. To byl nakonec bezprostřední podnět k únorové vládní krizi. A tím, že vytvářeli svou komunistickou agenturu v ostatních politických stranách, také přitvrzovali a chystali se na převzetí vlády, ale ne v dohledné době.
Demise nekomunistických ministrů a prudkost krize, jak vypukla v únoru 1948, komunisty překvapila. Oni nepočítali s tím, že by ostatní mohli udělat tak neobratný, nepromyšlený krok. Až teprve potom si řekli, když už to tady je, tak toho využijeme.
Co si nekomunistické strany od demise slibovaly?
MP: Slibovaly si, že donutí komunisty k poslušnosti. Národní socialisté s lidovci a slovenskými demokraty si mysleli, že si vynutí svou politiku a že dosáhnou toho, že jejich demise nebude přijata a že tady vznikne podle všeho nějaká úřednická vláda, která dovede zemi k volbám. V těchto volbách a pod tímto dojmem pak měli komunisté výrazně oslabit a demokratické strany posílit. Taková byla řekněme trochu naivní představa našich demokratů o demisi.
To se pak ukázalo v celém průběhu krize, kdy zatímco komunisté začali v prvním okamžiku organizovat protesty, tak demokraté říkali, buďme v klidu, musí to jít klidnou, ústavní cestou.
Své vypovídá fakt, že během celé únorové krize do Kanceláře prezidenta republiky přišlo přes pět tisíc telegramů ze strany komunistů, kteří požadovali po prezidentovi, aby byla přijata demise „reakčních“ ministrů. A naopak z nekomunistické strany přišlo pouhých 150 telegramů, které žádaly pravý opak, a to o mnohém vypovídá. Řada z nekomunistických ministrů se rozjela na přednáškové turné. Petr Zenkl, když se řešila tato krize, odjel na Moravu, kde navštívil několik svých známých. U Andrů na Svatém Kopečku byla zabíjačka.
Když už představitelé nekomunistických stran viděli, že komunisté přitvrdili, jsou akční a schopní a že jsou schopni to do jisté míry ústavní cestou dohnat k převzetí moci, dokázali reagovat?
JK: Pokusili se reagovat, zvláště pokud se jednalo o neděli 22. února, kdy se v Praze konal sjezd závodních rad - obrovské shromáždění zástupců závodních rad.
Přepis úryvku z Československého filmového týdeníku týkající se sjezdu závodních rad z neděle 22. února 1948:
Na sjezdu promluvil předseda vlády Klement Gottwald. Objasnil příčiny a smysl vládní krize.
„Jediná cesta z této krize,“ řekl Klement Gottwald, „je vláda bez ministrů, kteří se zpronevěřili zásadám vládního programu. Vláda doplněná novými, věrnými zástupci lidu a jeho masových organizací.“
Hlavní řečník sjezdu, předseda Ústřední rady odborů Zápotocký, formuloval ve svém projevu požadavky odborářů: „Jsme pevně odhodláni učiniti rázný konec všem reakčním piklům, spekulacím na pravicové puče, špionáži i jiným vlastizrádným rejdům. Nestrpíme rozvratnictví a sabotáž ani ve vládě, ani v parlamentě.“
JK: To, že i zástupci národních socialistů a lidovců v závodních radách ve velké většině odhlasovali Gottwaldův postup na tomto sjezdu, bylo pro prezidenta Beneše velké memento. Tehdy začal vážně uvažovat o tom, že komunistický návrh na přijetí demise bude asi muset přijmout. Nechal o tom zpravit své přátele v nekomunistických stranách. Zejména v národně socialistické straně se prezidentova možného náhlého obratu zalekli. Žili totiž v představách (zejména Hubert Ripka a Prokop Drtina), že je po rozhovoru z 18. února o postupu okolo demise, kdy s nimi souhlasil, podpoří.
V pondělí 23. února, kdy byl ustaven Ústřední akční výbor Národní fronty a začaly velké, ostré čistky, perzekuce, prohlídky sekretariátů nekomunistických stran, zatýkání poslanců,se pokusili zástupci demokratických stran prezidentovi říci, co se začíná dít, že by pan prezident demisi přijímat neměl. To už dosáhli posledního přijetí u prezidenta. Bylo to v podvečer 23. února, kdy prezident pod dojmem těchto okolností možná naposledy zvážil, že demisi nepřijme.
Gottwaldovi potom argumentovali tím, že pokud komunisté nepřistoupí na Benešovy požadavky, bude abdikovat. Když už ale komunisté byli rozhodnuti moc přijmout, nebyl to pro Gottwalda argument, přes který by nepřešli.
Třiadvacátého také poprvé a naposledy vážně nabídli zástupci nekomunistických stran prezidentu Benešovi podporu, že půjdou do ulic i sokolové a orlové, ale zůstalo bohužel jen u slibů. Alespoň z hlediska symboliky, že se národ nevzdal, je třeba zmínit statečná vystoupení studentů 23. a 25. února. Ale to bylo všechno.
Hovoří publicista Jiří Ješ (přepis doplňujícího rozhovoru):
Šli jsme Celetnou ulicí a na Karlův most. Zajímavé bylo, že lidé zavírali okna, stahovali rolety, aby nebyli u toho. Volali jsme: „Pojďte s námi v jednom šiku a nestůjte na chodníku!“ Někteří se přidali, ale relativně mnoho lidí se bálo. Procházeli jsme přes Karlův most, kudy tenkrát ještě jezdili auta, a předjelo nás velké auto s policajty. Ti byli dřív na Hradě než my. Vystoupali jsme cestou pod Schwarzenberským palácem na Hradčanské náměstí a už u arcibiskupského paláce stáli hoši se samopaly, což na nás působilo dost deprimujícím dojmem.
Ovšem poslanec Josef Lesák dal tehdy velmi hlasitě najevo, že se domáhá k předvedení k veliteli Hradní stráže a k ohlášení v prezidentské kanceláři, což se podařilo. Delegace studentů byla tenkrát prezidentem skutečně přijata. Vrátili se s dojmy nesmírně tristními, protože Beneš jakkoli byl odpoledne podle Drtinova svědectví v dobrém zdravotním stavu a slíbil, že demisi nepřijme a sám ji hned nepodá, respektive podá ji s nimi, kdyby ji přijal, tak v tomto večerním setkání to byla velice smutná postava. Beneš si musel držet ruku za dírku u saka, aby mu neupadla, mluvil velice přerývaně a tak dále. Takže se vrátili s velice smutnými dojmy.
MP: Demokraté se opravdu příliš spoléhali na prezidenta a na to, že on jejich demisi nepřijme a že to bude krok politických stran. Oni ho vnímali jako člověka na své straně. Zejména národní socialisté ho brali jako svého člověka, protože se stylizovali do role Benešovy strany.
Je známý rozhovor, který vedli zástupci národně socialistické a lidové strany, před podáním demise. Monsignor Šrámek, předseda lidové strany, se tehdy otázal národních socialistů, co se stane, když pan prezident demisi přijme. Národní socialisté ho jménem svého předsedy uklidnili a řekli, že to se nestane. I tady je vidět to přesvědčení.
Šrámek byl praktik, který byl znám svým výrokem, že by radši vystoupil z církve než z vlády, takže uvažoval i o těchto variantách, ale oni ho uklidnili, že tato varianta nemůže v žádném případě nastat. A tam byl asi ten největší problém - přílišná bohorovnost, klid a jistota, kdy demokraté vsadili všechno na jednu kartu a nepočítali s eventualitami a možnostmi jiného vývoje.
Mohli v poslední chvíli ještě něco zachránit?
MP: V okamžiku podání demise už nemohli.
JP: Komunisté vždycky prezentovali jako den vítězství 25. únor. My se také bavíme o tom, že 25. února byl proveden státní převrat, ale nebyla to v podstatě pravda. 25. února jmenováním nové vlády totiž jen potvrdili už existující stav. K převratu docházelo průběžně, postupně. Nositelem vlny zvlčilosti, jak to řekl Václav Majer, která se valila zemí, bylo ustavování a činnost Akčních výborů Národní fronty. Ty od 23. února přebíraly do svých rukou moc, legálně zvolené a jmenované činitele nepouštěly do práce, zabraňovaly výkonu jejich funkcí a dosazovaly tam svoje lidi, které nikdo nechtěl. Zákon v zemi nefungoval, policie byla v rukou komunistů, čili nedalo se s tím nic dělat. Takže když nekomunistické strany uklidňovaly své členy a říkaly, že nemůžeme řešit krizi na ulici, neviděly, že už se to na ulici řeší.
Svoji roli tam sehrály nejen nekomunistické strany, ale také dva nestraničtí ministři - Jan Masaryk a Ludvík Svoboda. Jaká byla jejich role a jak si vysvětlujete, že se zachovali, jak se zachovali?
JP: Zásadní otázkou Ludvíka Svobody je, jestli skutečně byl nestranickým ministrem, protože formálně byl mimo jakoukoli politickou stranu, ale víme, že od svého pobytu v Sovětském svazu dělal vyloženě prosovětskou a prokomunistickou politiku. Naskýtá se otázka proč. Nějakou zásadní odpověď na to neznáme, ale celá řada skutečností naznačuje, že si ho v době jeho pobytu v Sovětském svazu vzala do práce NKVD, zlomila ho a přinutila ke spolupráci. To se v jeho činnosti naprosto potvrzuje.
A otázka Jana Masaryka, to je vůbec záhada. Osobně se domnívám (i když se vymlouval na to, že tatínkovi slíbil, že bude vedle Beneše do poslední chvíle) a třeba Drtinovy paměti tomu napovídají, že chtěl být prezidentem, až prezident Beneš odejde, a proto si taky s touto vládou „rád zavládl“.
A co armáda? Beneš byl nejvyšším velitelem, armáda měla být nepolitická, byli v ní důstojníci hlavně z první republiky.
JK: Domnívám se, že tady zafungoval faktor, že Beneš nechtěl nechat situaci vyhrotit na otevřený konflikt, aby to došlo k občanské válce. Nechtěl, aby se tento konflikt řešil se zbraněmi na ulicích. A celkem reálně se obával se, že kdyby do toho jakýmkoli způsobem zaangažoval armádu, že by k takovému konfliktu přispěl. To je můj názor.
A že by mohlo dojít případně k intervenci?
JK: Není to vyloučeno, i když to byl spíš silový faktor, který sloužil Gottwaldovi k argumentaci pro podporu a přijetí komunistického stanoviska.
JP: Československá armáda nikdy nebyla armádou pučistickou, která by byla schopna v zemi udělat převrat, a v rozhodujícím okamžiku jí chyběl člověk, který by dal pokyn, aby vyšla do ulic.
Svoboda s generálem Bočkem, náčelníkem generálního štábu, a s dalšími důstojníky demonstrativně přišli na ustavující schůzi Akčního výboru Národní fronty. Prezident Beneš se z nějakého důvodu nechtěl této role ujmout. Tak kdo měl armádě dát pokyn, aby šla do ulic?
Nekomunistické strany nemohly pravděpodobně vyhrát. Nebo mohly?
JP: Kdyby ministři nepodali demisi v únoru 1948, tak by ke krizi došlo o něco později za jiných podmínek, ale dopadlo by to stejně. Situace byla zralá pro to, aby se komunisté zmocnili vlády, protože většina veřejnosti podporovala komunistickou politiku. Politika ostatních demokratických stran nebyla dost radikální, nebyla dost zodpovědná.
Samozřejmě byli tady lidé, kteří naprosto jednoznačně odmítali komunistickou totalitu a nechtěli se s ní smířit, ale byli buď pasivní, nebo byli v menšině. Zatímco stoupenci komunistické strany měli veškerou podporu, byli podněcováni k tomu, aby vystupovali veřejně, a bylo jich víc. To tak muselo dopadnout.
JK: Také se domnívám, že určitě nemohly vyhrát. Svědčí o tom také pokyn už na podzim 1947, aby komunistické strany opustily variantu demokratického vývoje koaličního partnerství v různých variantách národních front v zemích střední a východní Evropy. Naopak se domnívám, že kdyby vývoj šel dál, došlo by k nějakému střetnutí, a není vyloučeno, že k daleko ostřejšímu - perzekuce a represe by možná měla podobu daleko ostřejší a třeba i ozbrojenou.
MP: Nesporné je, že komunistické ideje po druhé světové válce měly v naší společnosti neobyčejně silnou pozici. Bylo to zvláštní, že v Československu měl komunismus z nadšení silné pozice, to nebylo někým nadekretováno. Koneckonců počet členů komunistické strany také o něčem svědčí, i když se můžeme bavit o důvodech, které jednotlivé lidi ke vstupu vedly. Přesto už v šestačtyřicátém roce měla komunistická strana přes milion členů, a to je věc nezanedbatelná.
Další problém je, že se řada lidí pod dojmem mnichovské zkušenosti odklonila od politiky. S veřejným děním nechtěla mít nic společného, mnozí si začali říkat, nějak bylo, nějak bude, a to se tady velmi jasně odráželo.
(redakčně kráceno)