Většina dospívajících se na internetu setkává s nenávistným obsahem. Vyplývá to z výzkumu Masarykovy univerzity, podle kterého se trend negativně projevuje na psychice mladistvých. Poznamenává i ty, kteří nepatří mezi oběti, ale komentáře jenom čtou.
Skoro šedesát procent dospívajících se podle výzkumu setkalo s nenávistí na internetu
Události: Šedesát procent dospívajících se setkalo s nenávistí na internetu (zdroj: ČT24)
S různými projevy nenávisti na internetu se podle průzkumu setká téměř šedesát procent dospívajících ve věku jedenáct až šestnáct let. Nejčastěji v roli přihlížejícího. Přímo obětí útoků se stává šestnáct procent mladistvých.
„Co je zásadní pro kybernenávist, na rozdíl od jiných druhů agrese, ona útočí na lidi kvůli jejich skupinové příslušnosti nebo skupinovým charakteristikám. Takže je dost často napojená na nějaké negativní předsudky,“ vysvětluje výzkumnice Marie Bedrošová z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
„(V programech prevence ve školách) se nám svěřovali děti nebo řekněme puberťáci, kteří měli třeba problém s bodyshamingem, s tím, jak vypadají, tak si z nich potom ostatní spolužáci dělali srandu. Setkali jsme se s tím, že například vytvořili falešný profil a pomocí falešného profilu je třeba uráželi,“ dělí se o své zkušenosti lektorka preventivních programů Linkin Sphere Valentýna Vavřičková.
Sexistické a rasistické urážky
Nejčastěji se dospívající stávali terčem útoků na internetu kvůli své sexuální orientaci, část nenávistných komentářů se týkala také rasy, národnosti anebo náboženství, ukazuje výzkum. To má potom dopad na psychiku mladistvých. Můžou se objevit deprese, úzkost nebo nedůvěra k ostatním. Netýká se to jen obětí, ale i těch, kteří se stanou svědky takových příspěvků.
„Dospívající nám uváděli, že se trápili poměrně hodně a že to i nějakou dobu trvalo. Většinou se jednalo o řád několika minut až hodin, ale byla menší skupina dospívajících, která se touhle zkušeností trápila dny až týdny,“ sděluje Bedrošová.
Studie navíc ukázala, že většina rodičů o této zkušenosti svých děti nevěděla. Proto lektoři považují preventivní programy za potřebné. „Snažíme se jim říct, jak postupovat, když se stanou obětí. To znamená, že pachatele musí například zablokovat, pořídit nějaké důkazy a potom se někomu svěřit,“ radí Vavřičková.