Podle předsedkyně Učitelské platformy Petry Mazancové školy nemohou přesvědčovat rodiče, aby nechali děti testovat. Věří, že učitelé umí s dětmi individuálně pracovat tak, že třídě vysvětlí, že někdo bude a někdo nebude nosit roušku během vyučování. Ministerstvo se podle ní během covidu naučilo se školami lépe komunikovat a učitelé také byli během krize více slyšet. Řekla to v pátečním pořadu Interview ČT24.
Škola nemá přesvědčovat rodiče, aby nechali děti testovat, myslí si předsedkyně Učitelské platformy Mazancová
29 minut
Interview ČT24: Petra Mazancová, předsedkyně Učitelské platformy
„Společnost je natolik rozdělená, co se týká testování, očkování a dodržování hygienických opatření, že je pro tu školu opravdu nesmírně náročné o tom diskutovat a rodiče přesvědčovat,“ myslí si předsedkyně platformy učitelů. „Takže si myslím, že škola by přesvědčovat neměla. Škola má od ministerstva nějaká pravidla, podle kterých musí fungovat, a má předepsanou reakci, pokud ta pravidla nebudou dodržována,“ dodala.
Už na konci školního roku se podle její zkušenosti objevovaly děti, jejichž rodiče si nepřáli testování. Od září pro ně bude platit zvláštní režim. Budou třeba na rozdíl od ostatních spolužáků muset nosit roušku i během vyučování, nebudou moci zpívat nebo cvičit. Na začátku roku bude nutné zjistit, kdo ze třídy testován nebyl a koho se týká, že bude muset mít roušku. „Je to stigmatizace, to dítě bude nějak vyčnívat z kolektivu té třídy. Ale na druhou stranu, my máme ve třídě vždy různorodý kolektiv, máme děti s různými potřebami, dokonce i s různými hendikepy. Proto si myslím, že nebude problém dětem vysvětlit, že tam někdo musí sedět s rouškou tak, aby to přijaly,“ myslí si Mazancová o tom, jaký bude mít situace vliv na třídní kolektivy.
Podle odhadů České školní inspekce se až jedenáct tisíc dětí výuky na dálku neúčastnilo. „Stává se to i v necovidové době. Ale v době, kdy jsou ty školy zavřené, máte velmi malou a omezenou možnost na tu rodinu dosáhnout,“ vysvětlila. Školy prý dokázaly tyto děti vrátit spíše „systému navzdory“. „Ten systém sám tomu úplně nenapomáhá, ale s nasazením pedagogů, speciálních pedagogů, sociálních pracovníků a osvícených ředitelů je dokázali přitáhnout zpátky,“ popsala. Problémem prý je malá propojenost jednotlivých složek systému. Pomohlo by prý například, kdyby školy měly k dispozici více školních psychologů nebo lepší spolupráce mezi školami a neziskovými organizacemi nebo nízkoprahovými sociálními centry.
Hlas učitelů je slyšet a ministerstvo už nemluví jazykem ptydepe
Podle Mazancové se ministerstvo školství v době covidu naučilo lépe komunikovat se školami a připravovat pro ně přehlednější manuály. „Býval to takový úřednický ptydepe jazyk a nyní je to poměrně srozumitelné a už je to rozdělené na sekce, co je pro školy závazné a co se jim doporučuje,“ popsala.
Jako další pozitivní změnu v poslední době vnímá to, že se veřejnost o práci učitelů více zajímala a častěji byly slyšet i názory pedagogů – například i na různé předpisy ministerstev v souvislosti s epidemií. „Má to pozitivní vývoj, v posledních dvou letech se učitelé objevují v médiích a mluví do vzdělávací politiky. Myslím si, že ministerstvo si osahalo, že pokud učitelům a ředitelům jen něco předhodí bez diskuse s nimi, tak to ředitelé a učitelé berou mnohem hůř,“ hodnotí Mazancová. „Někdy si říkám, jaké by to bylo, kdyby nebyl ten covid. Jestli bychom se tolik bavili o vzdělávání a o té situaci ve školách – a trochu si kacířsky myslím, že ne,“ dodala.
Na učitele začalo být více vidět a učitelé prý více debatují i o dlouhodobých problémech, jako je například revize vzdělávacích programů tak, aby se děti učily méně věcí nazpaměť a získávaly naopak více obecných dovedností, jak řešit problémy. „Stále bychom ale potřebovali lepší metodickou podporu ze strany ministerstva, aby učitelé uměli pracovat se svými školními osnovami a nedrželi se jen učebnic. Problémem také je, že každý učitel si myslí, že ukrajovat by se mělo z ostatních předmětů, než které učí on sám,“ popsala, na co modernizace školství naráží.
