Jen co se trochu utišily kulturní války kolem sochy maršála Koněva, Mariánského sloupu a nejnověji Marie Terezie, je zde další spor o novou instalaci sochy česko-rakouského vojevůdce Josefa Václava Radeckého. Rodák ze středočeské Třebnice je známý jako vítěz nad Napoleonem v bitvě u Lipska, ale také jako potlačovatel italské národně osvobozenecké revoluce po roce 1848. Na to, kdo byl vlastně maršál Radecký, se pokouší v pořadu Reportéři ČT najít odpovědi David Vondráček.
Reportéři ČT: Spory kolem sochy maršála Radeckého pokračují. Pro jedny „masový vrah“, pro jiné unikátní dílo
12 minut
Reportéři ČT: Deset tun Radeckého
„Děti v italských školách se učí o maršálovi Radeckém jako o gubernátorovi, který bojoval proti obrozeneckým silám v Itálii. Nápad Prahy 1 obnovit sochu Radeckého se mi zdá směšný. Tragický a směšný,“ konstatuje Ulrico Bovo ze spolku Veneti in Cechia - Benátčané v Čechách.
Bovo tak nese s velkou nelibostí záměr samosprávy prvního pražského obvodu znovu obnovit sochu vojevůdce Josefa Václava Radeckého z Radče, která je od roku 1919 umístěná v lapidáriu Národního muzea. Má totiž Radeckého za okupanta a škůdce italské národní obnovy z let 1848 až 1850. Podobně vnímá velká část Čechů knížete Windischgrätze, který utopil v krvi pražské povstání v roce 1848.
„Rada městské části Praha 1 vyjádřila svým usnesením podporu opětovné instalaci pomníku maršála Radeckého na Malostranském náměstí, my to bereme jako návrat unikátního sochařského díla,“ vysvětluje starosta Petr Hejma (STAN).
Ulrico Bovo však zdůraznil, že maršál Radecký nechal zabít tisíce civilistů a „dělat sochu masovému vrahovi“ se mu tak zdá nemístné.
„S ohledem na snahu o nalezení porozumění v rámci Evropy bychom asi neměli dávat do prostoru nějaké podmínky, které by mohly budit vášně, zvlášť když do Prahy jezdí velké množství italských turistů,“ míní i historik Národního muzea v Praze Ondřej Táborský.
Zhruba dvě stě metrů od místa, kde by měla socha maršála Radeckého stát, se nachází italské velvyslanectví. I zde vnímají vojevůdce rozporuplně.
„Itálie nemůže oslavovat muže, jenž hrál hlavní roli proti snahám o sjednocení Itálie, ale zároveň nemůže popřít, že maršál Radecký je skutečně důležitou postavou evropské historie. Italské velvyslanectví v Praze nebude tedy aktivně podporovat restaurování sochy maršála Radeckého, ale ani nebude proti tomu, pokud se k tomu příslušné české úřady rozhodnou,“ napsal italský velvyslanec Francesco Nisio.
Návrat maršála Radeckého do pražského veřejného prostoru nedává smysl ani historikovi Ústavu českých dějin Janu Randákovi. „Jak pomník byl autentický v okamžiku své instalace, to znamená oslava císařského domu, velikosti Rakouska, vojenského významu Rakouska. Stejně tak jako byla autentická jeho demontáž v letech 1919, 1920, v reakci právě na první válečný konflikt a vznik republiky, tak ale postrádám nějakou autenticitu případné instalace dnes,“ vysvětluje.
Radecký: Čech, nebo Rakušan?
Diskuze o navrácení Radeckého je v poslední době už několikátá v řadě podobných. Emoce budilo i odstranění sochy maršála Koněva nebo instalace repliky Mariánského sloupu či modernistická socha Marie Terezie.
Kdo ale byl maršál Radecký, jeden z nejznámějších Čechů devatenáctého století – Rakušan, nebo Čech? Podle historika Jiřího Raka nesmyslná otázka – byl totiž obojím, protože to nebylo v protikladu. „Byl poddaný českého krále, čili občan českého království, ale zároveň rakouského císařství od roku 1804,“ uvedl.
Celým jménem Josef Václav František Antonín Karel, budoucí polní maršál Radecký, se narodil druhého listopadu 1766 na zámku v Třebenicích u Sedlčan. Tam žil asi deset let, než mu umřel otec. „Dvakrát byl vojenskou správou odmítnut a dochovalo se v pramenech, že z důvodu, že měl výraznou tělesnou slabost. Ovšem byl velmi urputný a pak byl přijat ke kyrysníkům, čili k jezdectvu a bylo to z toho důvodu, že byl velmi zdatný jezdec,“ přiblížil ředitel městského muzea v Sedlčanech David Hroch.
Podle historika Raka se Radecký k češství hlásil, tedy k tomu, že je český šlechtic. „Jeden z jeho předků byl kanovníkem v Praze a stavěl katedrálu svatého Víta. Říká se, že Radecký ovládal češtinu, němčinu, slovenštinu, maďarštinu, italštinu, tedy hlavní jazyky monarchie,“ uvedl.
Ceněné je vítězství nad Napoleonem
Z desítek velkých bitev, jichž se Radecký účastnil, historici nejvíce hodnotí jeho vítězství nad Napoleonem v bitvě národů u Lipska v roce 1813. „V bitvě národů byl Radecký šéfem štábu vrchního velitele spojeneckých armád Marcela Schwarzenberga. To znamená, že on připravil plán bitvy. To vlastně byla rozhodující úloha,“ doplnil historik Rak.
Po porážce Napoleona získalo Rakousko Lombardsko a Benátské království. Velká část Italů se ale chtěla vymanit z nové nadvlády Habsburků a začala se bouřit. Tažení do vzpurné provincie se zúčastnilo i plno Čechů. Spolu s nimi prodělal na jihu svůj vojenský křest ohněm mladičký císař František Josef I. Maršál Radecký povstání krvavě potlačil, což mu dodnes nemohou mnozí Italové odpustit.
Podle Raka ale jako rakouský maršál vlastně konal svoji povinnost. „Hájil císařství,“ vysvětllil historik.
Radecký, který jinak neprohrál žádnou bitvu, zemřel v roce 1858 a hned mu byl na pražském Malostranském náměstí postaven pomník od bratří Maxů chystaný už za maršálova života. „Byl velmi dobře umístěn do té ne úplně jednoduché hmoty náměstí, které ještě ke všemu poněkud stoupá vzhůru a jsou tam velmi dominantní stavby jako radnice, svatý Mikuláš a pochopitelně Grömlingovský dům,“ hodnotí historik Vít Vlnas.
Už v roce 1848 také složil Johann Strauss starší na počest maršála Radeckého marš, který se stal jedním z nejznámějších pochodů na světě. Dodnes se hraje od brazilského Rio de Janeira až po čínský Peking. Jen čas od času vznikají v Itálii petice, aby se nehrál.
Po vzniku Československa v roce 1918 ale nová republika vše, co nějak souviselo s nenáviděným Rakouskem-Uherskem, odmítala. Byly odstraňovány sochy habsburských císařů, včetně Marie Terezie a jejího syna Josefa II. Za svou věrnost dynastii to odnesl i maršál Radecký, jehož sochu nejdříve v roce 1919 zakryli a pak odvezli do lapidária.
Sochy se po roce 1989 začaly vracet
Pohled na monarchii se postupně začal měnit po roce 1989. Vracely se i sochy habsburských panovníků odstraněné v počátcích Československa. Nejdříve to byl František I. do výklenku kašny na pražském Smetanově nábřeží. Na uprázdněné sokly se po sto letech na mnoha místech vrací i Josef II. A naposledy loni bylo odhaleno modernistické provedení císařovny Marie Terezie od sochaře Jana Kovaříka v Praze 6. Místní jí začali hned přezdívat Kuželka.
A objevily se i snahy o návrat sochy maršála Radeckého na Malostranské náměstí. „Spolek jsme založili v roce 2012, dvacet let poté, co se konala první mezinárodní vědecká konference o Radeckém a jeho době, tenkrát ve Vojenském historickém ústavu. Ten pomník je tak krásný, v tom lapidáriu, že když u něj stojíte, tak si říkáte opravdu, to se nabízí přímo, že je strašná škoda, že nezdobí veřejné prostranství,“ míní Jan Bárta ze spolku Radecký Praha.
„Já si kladu otázku, proč by tam Radecký měl stát, nebo jakým poselstvím má být pro dnešek,“ oponuje historik Ústav českých dějin Jan Radnák, podle kterého instalace sochy není rozhodně hodnotově neutrálním aktem. „Zároveň doplňuje nějakou tradiční, konzervativní, katolickou topografii pražského prostoru. V tuto chvíli diskutujeme o erozi demokracie, o krizi demokracie a krizi liberálního řádu, tak vlastně se nám sem vnáší jiné konkurenční politické hodnoty,“ zamýšlí se.
obrázek
Praha 1 si sochu na Malostranském náměstí přeje
Jak už bylo řečeno, samospráva Prahy 1 jednomyslně rozhodla, že si přeje umístit sochu maršála Radeckého po sto letech opět na Malostranské náměstí. Konečné slovo bude mít ale pražský magistrát, kde se prozatím v plánu revitalizace náměstí s Radeckým nepočítá. Politici z Prahy 1 ale věří, že se jim po široké diskuzi nakonec podaří Radeckého prosadit, stejně jako to zvládli s Mariánským sloupem na Staroměstském náměstí.
„V tuto chvíli probíhá výběrové řízení na dodavatele revitalizace Malostranského náměstí, každý projekt je otevřený do toho okamžiku, než je stavba hotova. A potom, i když je prostor dokončený, tak samozřejmě po nějakém čase dochází k dalším úpravám. Vemte si například Mariánský sloup, ten byl také doplněný do už hotového prostoru po poměrně bohaté debatě,“ uvedl první náměstek primátora Petr Hlaváček (Spojené síly pro Prahu).
