Říjen roku 1952 se zapsal do historie jedním z monstrprocesů, který dopadl na významnou prvorepublikovou organizaci Junák. Komunistům vadila, protože vychovávala mladé lidi v duchu etických zásad, které neladily s komunistickou ideologií. Využili toho, že řada skautů pomáhala lidem s útěkem přes hranice, a ve zinscenovaném procesu je odsoudili k tvrdým trestům. Události známé jako Akce StB Polom zachytil Reportér ČT Miroslav Petráček.
V říjnu 1952 před státním soudem v Praze skončil proces proti osmi členům Junáka, kteří se podle tehdejšího režimu dopustili trestných činů velezrady, vyzvědačství a sdružování proti republice. Sdělovací prostředky hřímaly proti „nepřátelům pracujícího lidu a ve službách západních imperialistů.“
„Takových propagandistických pořadů byly natočeny celé desítky. A je vlastně jedno, jestli byly o skautech, o kulacích, o inteligenci. Je to úplně fuk, fráze jsou stejné,“ říká o tehdejší době zvukař-archivář Českého rozhlasu Miloslav Turek.
„Proces jasně ukázal, jak nebezpečná je ideologie skautingu, která svými kořeny tkví v nenávisti k boji dělnické třídy, v nenávisti ke všemu pokrokovému,“ hlásal v říjnu 1952 Československý rozhlas. „Ve světovém měřítku je skautské hnutí nositelem kosmopolitismu a zejména v mládeži menších národů pěstuje slepý obdiv k anglosaské rase, a tak potlačuje národní sebevědomí mladých lidí,“ tvrdila propaganda.
Očernit celý skauting
Podle historiků šlo režimu především o zastrašení lidí, aby se do skautingu už žádným způsobem nezapojovali. „Hlavní téma procesu nebylo zavřít převaděče, ale očernit celý skauting,“ upozorňuje publicista Jaroslav Pulkrábek.
Oficiálním důvodem monstrprocesu bylo to, že skautské oddíly na Šumavě pomáhaly pronásledovaným lidem upustit zemi. „Skauti měli na Šumavě dobře zmapovaný terén, uměli se zde velice dobře orientovat, takže pomáhali i lidem, kteří utíkali přes státní hranici. Ta nebyla v těch letech ještě tak hlídaná, jako po padesátých letech, takže mnoha lidem se přechod díky Skautům tady v těch pohraničních územích podařil,“ říká historik skautského hnutí na Sušicku Vladimír Černý.
„Oddíly měly povolený vstup do pohraničního pásma, protože tam tábořily a pracovaly,“ doplňuje pamětník Vladimír Kopřiva. „Dostat se na hranici nebyl zase až tak velký problém, když se vědělo kudy.“
Borůvková brigáda
Převádění, při kterém skauti asistovali, je spojeno s „borůvkovou brigádou“. Zemská junácká brigáda Šumava, které se podle sběru lesních plodů říkalo „borůvková“, měla po vyhnání původních německých obyvatel pomoci nahradit chybějící pracovní síly. V okolí Prášil v letech 1947 a 1948 vyrostlo 41 táborů pro zhruba dvanáct stovek skautů a skautek.
„V rámci borůvkové brigády, která se netýkala jenom borůvek, skauti čistili cesty, opravovali domy, káceli dřevo nebo dělali sena. Přitom tábořili na Šumavě, orientaci v přírodě měli zmáklou – a teď se objevila potřeba někoho dostat ven. Samozřejmě pomohli,“ vysvětluje publicista Jaroslav Pulkrábek.
„Není to tím, že by skauti byli nějaká extra skupina, která převáděla. Byla to skupina lidí, která zastávala nějaké hodnoty, etický kodex, a měla v sobě zakódovanou povinnost pomáhat tomu, kdo to potřebuje,“ dodává.
Během letní brigády v roce 1948 přešlo přes hranici do západního Německa díky skautům přes osmdesát lidí. Největší počet přechodů se uskutečnil v okolí hory Polom. Význačná byla především služba skautů z Klatov.
„V roce 1948 byl už skauting pod kleštěmi komunistické strany, některé oddíly byly zakázané, ale většinově mohl ještě fungovat. Proto byla borůvková brigáda zopakována, sice už tam byl politický dohled, ale v tom roce 1948 ještě malý,“ říká vedoucí skautského archivu Roman Šantora.
Vedoucím celé šumavské borůvkové brigády v roce 1948 byl Pavel Křivský, charizmatický vůdce vysokoškolských skautů, ale také člen KSČ a funkcionář s komunisty spolupracujícího akčního výboru Junáka. „Na druhou stranu nevěděl nic o tom, že někdo převádí přes hranice, že některé oddíly se podílely na této činnosti. V tom nebyl angažovaný a podílel se jenom na chodu té brigády samotné,“ uvádí Roman Šantora.
„Rozloučili se po skautsku a sdělili nám, že opouští rodný kraj“
Tábora u opuštěné šumavské vesnice Hohenstegen, čili Vysoké Lávky, poblíž soutoku Černého a Prášilského potoka, se roku 1948 zúčastnil i tehdy čtrnáctiletý skaut Emil Kintzl. Jeho skautským vedoucím byl potomek rodu sušických sirkařů Vojtěch Scheinost, který měl přezdívku Sir.
„V roce 1945 jsem se zásluhou Vojtěcha Scheinosta v Sušici stal skautem a jezdili jsme o prázdninách na skautské tábory. To byla naše nejmilejší činnost. Poslední tábor, na který vzpomínám, je z roku 1948, kdy už se bolševik chopil moci a skautské hnutí bylo před zánikem,“ vypráví Emil Kintzl.
„V okolí byly desítky takových táborů. Byla to akce Junáci nebo Skauti na pomoc Šumavě. Dopoledne jsme makali v lese nebo jsme sbírali lesní plody a odpoledne jsme měli svoje skautská zaměstnání, pochody do okolí, hry v táboře, plnění různých bobříků,“ pokračuje.
„Na konci tábora se s námi naši vedoucí, kteří se nám věnovali ty tři neděle, rozloučili po skautsku, podáním levé ruky, a sdělili nám, že opouští tento rodný kraj a že jdou přes hranice pryč. Jako kluci jsme nechápali proč, ale oni dobře věděli, že nás v těch dalších letech nic dobrého v republice nečeká,“ vzpomíná Emil Kintzl.
Již tehdy byla situace vážná. „Už v roce 1948 na podzim byli někteří členové klatovských skautů chyceni a zavřeni, ale ty tresty, které dostali, byly malé, protože se ta činnost v té míře, v jaké jí prováděli, neprovalila,“ říká vedoucí skautského archivu Roman Šantora.
Výpovědi vynucené tvrdými výslechy
Chystaný proces se skautským hnutím však už byl na spadnutí. „Došlo k tomu, že komunisti, kteří věděli, že se převádí, začali zpřísňovat režim na hranicích, byly propustky, byly kontroly, a jednak chytili nějaké skupiny a jednak mezi nimi byli udavači, kteří to na ně práskli,“ popisuje publicista Jaroslav Pulkrábek.
Zatčené skauty nahradili jejich kamarádi, ale to už je Státní bezpečnost i za pomoci konfidentů začala sledovat. Postupně došlo k dalšímu zatýkání, které vyvrcholilo v roce 1952 zinscenovaným soudním procesem.
Hlavu protistátní skupiny udělali komunisté z Pavla Křivského, vedoucího borůvkové brigády v létě roku 1948, i když s přechody přes hranice neměl nic společného. Komunisté se ho však potřebovali zbavit. Výpovědi byly vynucené tvrdými výslechy a obžalovaní se je museli naučit nazpaměť. „Pavel Křivský také jako jediný vypovídal tak, že bylo na první poslech znát, že má ty odpovědi naučené,“ říká archivář ČRo Miloslav Turek.
Komunisty vedený proces proti skautskému hnutí dospěl do finále 17. října 1952. Obvinění byli uznáni z trestných činů velezrady, špionáže a sdružování proti republice a odsouzeni k vysokým trestům. Domnělý vůdce skupiny Pavel Křivský byl odsouzen na doživotí, další skauti dostali tresty odnětí svobody, které často převyšovaly dvacet let.
„Skauting je postavený na rozvoji osobnosti, na etických a v podstatě křesťanských hodnotách. To se samozřejmě režimu nemohlo líbit – lidé, kteří na sobě chtějí pracovat a zastávají etický kodex, morálku. Každá totalita měla se skautingem problémy,“ uzavírá Jaroslav Pulkrábek.
