Ve vězení a v nedůstojných podmínkách skončil 27. června 1945 život jedné z nejrozporuplnějších postav československých dějin. Protektorátní prezident Emil Hácha, někdejší uznávaný právník, nacistickému vůdci v březnu 1939 odsouhlasil okupaci a v čele země zůstal až do konce války. Na druhou stranu se ale zasloužil o propouštění politických vězňů a první roky v úřadu také udržoval kontakty s exilem. Jeho politické působení navíc ovlivnila vážná nemoc.
Prezident, který si své zvolení nepřál. Před 75 lety skonal za zdmi pankrácké věznice Emil Hácha
Světově uznávaný odborník na oblast veřejného práva a hluboce věřící katolík byl zvolen československým prezidentem v nelehké době – na sklonku listopadu 1938. Sám si to však nepřál a přijetí prezidentského úřadu charakterizoval jako „oběť v zájmu národa a státu“.
Hácha, který byl také proslulý svou renesanční osobností, se následně stal jednou z nejrozporuplnějších osobností českých dějin, a to především kvůli tomu, že Hitlerovi – ačkoliv pod nátlakem – odsouhlasil v březnu 1939 okupaci zbytku Českých zemí.
3 minuty
Emil Hácha u Adolfa Hitlera v předvečer okupace
Pomoc politickým vězňům
V prvních letech ve funkci nicméně Hácha udržoval kontakty s odbojem, byl ve spojení s exilovou vládou v Londýně a v neposlední řadě intervenoval ve prospěch politických vězňů. Především se zasloužil o propuštění českých studentů, které okupační orgány pozatýkaly v listopadu 1939 a následně poslaly do nacistických koncentračních táborů.
„Hácha se opakovaně obracel na říšského protektora Konstantina von Neuratha se žádostmi o jejich propuštění,“ uvedl dříve historik z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Vladimír Černý. Většinu z více než tisícovky vysokoškoláků pak okupanti skutečně propustili.
Prezident nicméně intervenoval ve prospěch i dalších politických vězňů. „Jako příklad může sloužit politik Jiří Havelka,“ uvedl Černý. Havelka, který měl kontakty s odbojem, v protektorátní vládě Aloise Eliáše zastával funkci ministra dopravy.
Když jej nacisté v roce 1941 zatkli a po nějaké době chtěli postavit před stanný soud, Hácha se za něj podle Černého velmi energicky přimlouval, a dokonce vyhrožoval svou demisí. Nacisté proto Havelku umístili pouze do domácího vězení, kde se dočkal konce války.
52 minut
Historie.cs: Protektorátní prezident
Zvrat v podobě atentátu na protektora
Postupná změna Háchových postojů nastala po příchodu zastupujícího protektora Reinharda Heydricha v září 1941.
Prezident tehdy hovořil o demisi, ale nakonec zůstal s odůvodněním, že stále ještě musí hájit pozici národa. Vít Machálek ve své knize poukázal, že popravy za stanného práva, které Heydrich spustil po svém příchodu, se Hácha marně snažil zastavit.
Konečný zlom v jeho chování přišel po atentátu na Heydricha. V reakci na tento čin Hácha prohlásil: „Místo českého národa je v tomto velikém boji jedině po boku Velkoněmecké říše. Nepřátelé Velkoněmecké říše jsou také nepřáteli českého národa.“
Nacistický teror, který po atentátu následoval, urychlil Háchovo fyzické i psychické chátrání. V průběhu roku 1943 v důsledku postupující arteriosklerózy přestal prakticky vykonávat svoji funkci a dožíval na zámku v Lánech. Mezi svými blízkými prý dokonce opakovaně hovořil o sebevraždě.
Funkce státního prezidenta protektorátu Čechy a Morava mu nicméně zůstala až do května 1945.
Smrt za zdmi pankrácké věznice
Po pádu nacistického Německa byl Hácha odvezen do vězení. „Hácha byl ve stavu totálního fyzického a psychického zhroucení 13. května v Lánech zatčen, dopraven na Pankrác, kde byl umístěn do vězeňské nemocnice,“ vylíčil dříve pro pořad Historie.cs historik Josef Tomeš. Z bývalého prezidenta a někdejšího předsedy Nejvyššího správního soudu se stalo číslo 3844.
O šest dnů později podepsal prezident Edvard Beneš dekret, podle něhož měl být Hácha souzen. Jeho stav však již byl natolik vážný, že se vláda 25. června rozhodla „nechati zemříti dr. Háchu na Pankráci“. Stalo se tak o dva dny později, 27. června 1945. Podle Tomeše tak Hácha zemřel ve „velmi ošklivých a nedůstojných podmínkách“.
Po jeho skonu úřady nepovolily vydat smuteční oznámení a československý tisk o něm informoval až prvního července 1945 stručným oznámením. „Ministerstvo vnitra sděluje, že dne 27. června zemřel v Praze dr. Emil Hácha. Před smrtí dostalo se mu posledního pomazání. U jeho lůžka dlela též jeho dcera Milada Rádlová. Zesnulý byl pohřben dne 30. června v rodinné hrobce.“
Poslední rozloučení s Háchou se konalo na vinohradském hřbitově. Zúčastnit se ho mohla pouze jeho dcera s bývalým manželem. Bratrovi Theodorovi úřady obřad navštívit neumožnily. Jméno Emila Háchy se na náhrobku mohlo objevit až po roce 1989.
Hrob Emila Háchy na pražských Vinohradech
Dva rozdílné pohledy na Háchu
Vnímání osobnosti Emila Háchy je v současnosti rozdělené. Kritici jej podle Černého vidí jako kolaboranta, který, ačkoliv z donucení, spolupracoval s nacisty. „Setrváním ve funkci státního prezidenta po Heydrichově příjezdu do Prahy 27. září 1941 poskytoval okupačnímu režimu zdání jakési legality,“ vysvětlil historik dříve.
Háchovi obhájci naopak poukazují na fakt, že ze začátku svého prezidentství udržoval kontakty s československým exilem a díky svým intervencím přispěl k záchraně životů mnoha lidí, které věznili nacisté.
Historik Josef Tomeš zase upozornil, že v posledních letech války Emil Hácha kvůli nemoci nebyl zodpovědný za to, „do čeho byl manévrován“. Podle Tomeše Hácha obětoval svou pověst s vědomím, že kdyby z funkce prezidenta odešel, byl by na jeho místo dosazen někdo horší.
Také podle Vladimíra Černého Háchu v důsledku vážné nemoci nacisté později využívali jen jako loutku, která se hodila do jejich plánů. „K tomu koneckonců dospěl i poválečný Národní soud v Praze, když prohlásil, že Hácha nejpozději od druhé poloviny roku 1943 si nebyl vědom svého jednání a počínání,“ poukázal Černý.
Pohled na Háchu jako na kolaboranta přitom umocnil komunistický režim, který jej nekompromisně označoval za zrádce. Teprve po listopadové revoluci v roce 1989 se začaly ozývat také hlasy, které jsou vůči Háchovi smířlivější.
Emil Hácha se narodil 12. července 1872 v Trhových Svinech na Českobudějovicku. Vystudoval právnickou fakultu, byl expertem na anglosaské právo, které přednášel na Univerzitě Karlově. Byl také znalcem anglické literatury, se svým bratrem například přeložil známý humoristický román Jerome Klapky Jerome Tři muži ve člunu. Od 30. listopadu 1938 do 15. března 1939 byl prezidentem pomnichovské ČSR, poté až do 4. května 1945 byl státním prezidentem protektorátu Čechy a Morava. Po květnovém osvobození byl uvězněn v Praze na Pankráci, kde také ve vězeňské nemocnici zemřel. Po jeho skonu úřady nepovolily vydat smuteční oznámení a pohřeb se konal 30. června 1945 v utajení na pražském vinohradském hřbitově jen za účasti nejužší rodiny. Jeho jméno se na náhrobku mohlo objevit až po roce 1989.
